Muž a jeho nový projekt

Tak za sebou máme první letošní stanování.

V pokojíčku naštěstí nikdo neumrzl, ranní rosou jsme už vůbec nenavlhli a ani od divočáků nebezpečí nehrozilo.

A proč že se to u nás najednou stanuje?

Protože muž je přepracovaný.

A když je muž přepracovaný, znamená to, že chodí domů velmi, velmi pozdě, sedí u počítače i po večerech, nocích a ránech a když už je těsně před zhroucením a potřebuje upustit páru, nachází si nové projekty.

Měli jsme tu několik projektů podnikatelských, několik sportovních a pak taky projekt: koupíme pozemek na horách a postavíme si nový dům, po kterém záhy následoval projekt: prodáme dům a koupíme si obytňák.

Ve stávající vlně přepracovanosti spojené s jarní únavou se muž právě nadchl pro projekt: letní čundry.

Muž nám už našel nespočet tras, nocovišť a krásných míst. Vymyslel kdy, kudy, kam i proč. A před několika dny seděl u počítače do půl čtvrté ráno a kupoval pro nás stan(y).

Ten stan včera přišel a zodpovědný muž ho samozřejmě s dětmi hned uprostřed obýváku rozložil, aby se ujistil, že časová náročnost stavění tohoto typu stanu odpovídá jeho představám a že se to dá potenciálně zvládnout i v podmínkách jako jsou kupříkladu déšť či kroupy.

Dětem byla nějaká praktičnost ukradená. Okamžitě do stanu nastěhovaly plyšáky, ze sklepa vytáhly samonafukovačky a jaly se naši letní rezidenci testovat po svém.

A já? Já se držím obezřetně trochu stranou.

Obávám se totiž, že bych k čundrové myšlence mohla příliš přilnout a muž by nám pak stany vyměnil třeba za potápěčskou výstroj...

Nechci být dokonalá, stačí mi být šťastná

Jako máma vůbec nejsem dokonalá.

Občas (někdy i dost často) ječím, navzdory všem dobrým předmateřským přesvědčením nechávám děti jíst hranolky a brambůrky, Vilimu, který si své „úspory“ ještě neumí přepočítat, kradu drobáky z pokladničky a v premenstruační fázi hystericky a s černým pytlem v ruce vyhrožuju, že jim všechny ty hračky, kterých si evidentně vůbec neváží, a navíc si s nima ani nehrajou, protože jinak by se nemohly povalovat po celém obýváku, chodbě a dokonce i koupelně, vyházím, pokud si je okamžitě, ale okamžitě (!), neuklidí.

Ale mám své světlé chvilky a doufám, že jich bude po mé osobní době temna jen přibývat.

Po tom, co jsem se rozhodla, že změna v mém (našem) životě je opravdu nutná, se mi nesmírně ulevilo. Jako by se ze mě odvalil obří balvan pochybností, obav, stresu, pocitu selhání a odpovědnosti, hlavně za školu, školáky, rodiče školáků a div ne i za jejich prarodiče a tetičky, namísto primární odpovědnosti za sebe a pohodu naší rodiny.

Přitom ve vnějším světě se nic nezměnilo. Pořád budu ještě minimálně do konce školního roku trávit dost času ve škole, papírovat, vyhodnocovat plány pedagogické podpory a pravděpodobně se i rozčilovat, že je celý tenhle systém na houby.

Ale uvnitř mě se po dlouhé době rozlil vzácný pocit klidu a „správnosti“.

Právě teď se cítím v pohodě, jako už dlouho ne.

A ten odraz na kvalitě našeho společného času s dětmi je takřka okamžitý!

I přesto, že všichni posmrkáváme, Vili začal řápat jak tuberák a starší děti svorně bolí v krku, jsem už dlouho nezažila tak pohodovou atmosféru, tolik smíchu, povídání, škádlení, vymýšlení, plánování čtení a prostého spolubytí.

Jistě, lehce jsem se rozčílila kvůli legovému praseti zapíchnutému do chodidla a Viliho předstírání, že si neumí obléknout tričko natož boty, mě taky již tradičně podráždilo, ale ten vnitřní klid a znovuobjevená radost jako by i všechny tyhle scénky, hádky a rozbroje podbarvoval teplým světlem pohody.

Zase začínám nacházet svůj střed, rovnováhu a sebejistotu.

Zase si čas s dětmi užívám.

Zase píšu.

A tak i když jsem jako máma nikdy nebyla a zajisté ani nikdy nebudu bezchybná, znovu, a tentokrát skutečně důkladně, se přesvědčuju, že dětem a našemu vzájemnému vztahu nejvíc svědčí ne dokonalá, ale šťastná máma.

Tak se dělejme šťastné, holky, ženy, matky, ať nám ta mateřská rovnice pěkně funguje, protože

   ❤ ŠŤASTNÁ MÁMA = ŠŤASTNÉ DÍTĚ  ❤❤

O nelehkých rozhodnutích a hledání světla

Poslední měsíce jsem pořád psala a mluvila o hledání vnitřní rovnováhy, utřídění priorit, o vyčerpání a splínech, až jsem tím byla chvílemi sama sobě protivná. Najednou ze mě optimismus nestříkal v gejzírech, ale jen zlehka odkapával jak ze špatně utaženého kohoutku.

Byla jsem za to na sebe trochu naštvaná a trochu se litovala, což mě pak štvalo ještě víc, protože objektivně vzato se mám přece báječně, tak co ty chmurné myšlenky, vyčerpání, bolení břicha a pocity marnosti mají ksakru znamenat!

Ale jestli něco v takových okamžicích opravdu nepomáhá, je to vztek obrácený k sobě samé a výčitky, že nic nestíhám, pořád bych jen spala, nemám energii na děti a často se přistihnu, jak funguju naprosto nevědomě, na autopilota.

Pořád jsem se snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.

Protože ten pravý pocit štěstí a spokojenosti nemůžeme najít nikde venku, ale jen uvnitř nás samých, a to je někdy zatraceně těžká „práce“.

Já sama jsem věděla, co mi tak ubírá energii a z čeho jsem pořád tak vypsychlá, ale připustit si to a něco s tím udělat, to je vždycky ta obtížnější část. Nakonec mi nesmírně pomohlo přestat si hrát na hrdinku a tvářit se, jak to všechno zvládnu sama a vyhledat někoho, s kým jsem všechno mohla opravdu otevřeně probrat, kdo mi pomohl získat nadhled, najít nové souvislosti a uvědomit si, co vlastně dělám, v kontrastu s tím, co vlastně dělat chci.

Celou dobu šlo totiž hlavně o jedno: o naši školu.

O školu, kterou jsme společně s dalšími rodiči založili, ve které jsme loni skoro jen ve dvou táhly celý školní rok, do které jsem poslední dva roky vkládala spoustu sil, energie, času a lásky.

A s níž jsou v poslední době spojené všechny ty řeči o rovnováze, prioritách, vyčerpání a splínech.

Naše škola je totiž moje srdcová záležitost a vidím v jejím založení ohromný smysl, ale zdá se, že jsem se v ní trochu „vysvítila“.

Když jsem byla doma s dětmi, opravdu jsem zářila. Pro sebe samu, pro děti, pro celou naši rodinu, a když se objevil projekt školy, vrhla jsem se do něj s nadšením a snažila se svoje světlo šířit i do ní. A šlo mi to vážně dobře.

Jenže se ukázalo, že systém, v němž jako škola musíme fungovat, a fakt, že navzdory mému idealismu ještě neumíme všichni jednat otevřeně, s respektem a úctou, si moje světlo bral, ale na oplátku nedával skoro nic.

Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.

Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 

Když jsme se školou začínali, pořád jsem tvrdila, že chci být jen takový „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…

Dlouho jsem si to nechtěla připustit, protože jsem do školy opravdu vložila svoje srdce, a to se přece jen tak neopouští, ale teď už vím, že někdy to jinak nejde a já k životu a práci potřebuju větší míru svobody, než můžu ve školní instituci najít.

A tak hledám způsob, jak se u nás ve škole stát opravdu jen tím „přicmrndávačem“, který se nemusí  neustále přemáhat a dělat ve jménu ministerstva, inspekce a někdy i rodičů, věci, kterým nevěří. Jak zase do svého života vrátit víc svobody, rozmanitosti, psaní a radosti z času stráveného s vlastními dětmi. A jak v sobě zase vydolovat pocit a důvěru, že všechno je tak, jak má, že já jsem správně tak jak jsem a život se zkrátka odvíjí v souladu s nějakým vyšším záměrem.

A proč vám to všechno píšu?

Protože celá tahle záležitost se pro mě stala nesmírně cennou, někdy bolavou a někdy nádhernou lekcí, ze které rozhodně ještě nejsem venku, ale která třeba může inspirovat i někoho z vás, kdo se teď brodí v podobných pocitech, jaké pronásledovaly celou zimu mě.

Protože stejně jako příroda v zimě stahuje svou životní sílu pod zem, ke kořenům, tak i my se pocitově obracíme dovnitř, do sebe, kde máme možnost nechat ve vlastním tichu zrodit odpovědi na naše otázky.

A protože za rohem už číhá jaro, a právě v něm se může z naší vnitřní „temnoty“ a v tichu zrozených odpovědí, zase vylíhnout něco nového a krásného. A my zase začneme zářit. Nejdřív pro sebe, pak pro svou rodinu a když budeme chtít, rozsvítíme nakonec třeba i celý svět.

Vlastní velikonoční tradice: loni Vídeň a letos...?

S hrůzou jsem zjistila, že v jednom ze svých blogových útlumů jsem si sem úplně zapomněla odložit příběh našich loňských Velikonoc strávených ve Vídni. A jelikož jsme právě zabookovali ubytování na letošní Velikonoce v Budapešti, je nejvyšší čas, uklidit si sem na blog alespoň pár fotek.

Velikonoce já totiž nemám ráda. Jako děti jsme na ně po rozvodu rodičů jezdívali k babičce a taťkovi, který na tradice moc nebyl, klidně na Velikonoční pondělí vytáhl z květináče „opěrnou“ bambusovou tyčku od fíkusu, přivázal si na ní mašli a vyrazil na kolečko po známých, z něhož se díky zvyku nalívat koledníky slivovicí, vracel všelijak…

Muž s dětmi tedy alespoň plete pomlázky, vajíčka se naštěstí zdobí ve školách i školkách a já se, zatím marně, snažím, vytvořit si k velikonočním tradicím alespoň o něco pozitivnější vztah.

Upřímně řečeno, moc úspěšná v tom nejsem.

A tak jsem „uprosila“ muže, abychom si raději vytvořili tradici vlastní, aspoň dokud děti nezatouží po Velikonočních radovánkách s kamarády, a raději vyráželi mimo domov.

Loni padla volba na Vídeň.

Neměli jsme ambice honit se po památkách a stihnout toho co nejvíc. Chtěli jsme být prostě jen spolu. Věnovat si pozornost, vodit se za ruce, povídat si, hrát na honěnou v Schönbrunnu a dát si cukrovou vatu v Prátru.

 A povedlo se. Byly to ty nejbáječnější Velikonoce, které jsem zažila.

Ubytování jsme si našli přes Airbnb v bytě pár bloků od Schönbrunnu a právě v tamním Schönbrunnském parku jsme nakonec strávili asi nejvíc času.

Prošli jsme si bludiště, navštívili Zoologickou zahradu, která je prý nejstarší na světě, zašli si na sachr do kavárny v Gloriette a k nesmírné dětské radosti se po parku přesouvali místním vláčkem.

Ujít jsme si ovšem nenechali ani procházku městem. Palác Hofburg, památník Marie Terezie, Vídeňskou radnici, budovu parlamentu nebo třeba gotickou katedrálu Stephansdom jsme sice obdivovali jen z rychlíku, ale jako kulisy nedělní rodinné vycházky se ukázaly být všechny stavby vskutku působivé.

V dětských očích však všechny velkolepé budovy bledly v porovnání s Prátrem a jeho lákadly. Ruské kolo, zmrzlina, autodrom, cukrová vata, horská dráha… Sama bych se bez toho asi obešla, ale děti to potěšilo, mě to nezabilo a všichni si nakonec přišli na své.

Atmosféru dokreslující výňatek z cestovního deníčku:

„Vilík mi počůral svetr. Můj jediný teplý kousek oděvu, který tu s sebou mám.
A já teď stojím před opravdu vážným rozhodnutím.
Chodit Vídní jako smradlavý vágusák, ale být v teple?
Nebo být za voňavou, ale zmrzlou dámičku?
Hmm, těžké dilema. Ale když já tak strašně nesnáším zimu...
Tak kdybyste nás náhodou v Práteru potkali, možná si raději přejděte na druhý chodník. 😉“

Jak vyplívá z úryvku, jediné, co jsme trochu podcenili, byla fakt nečekaně velká zima, na kterou jsem ještě jakž takž vybavila děti, ale sama jsem lehce trpěla.

Při balení na výpravu do velikonoční Budapešti proto rozhodně nesmím zapomenout na teplé ponožky, košilku a pro jistotu možná přibalím i rukavice.

Nicméně pokud máte tipy, co bychom si v maďarském hlavním městě, určitě neměli s dětmi nechat ujít, budu moc ráda, když mi je napíšete do komentáře!

Děkuju!

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu

Před třemi lety, kdy vznikl tento článek, jsem byla v mnoha věcech týkajících se školy a vzdělávání lehce naivní, naše Základní škola V Pohybu teprve vznikala a já toho měla spoustu načteno, na vlastních dětech a sobě samé ozkoušeno, ale ve školní praxi naprosto neověřeno. 

Dnes musím konstatovat, že ač mě spousta věcí ve školní realitě překvapila a možná i zklamala, s tím, co jsem napsala o školním stresu, naprosto a beze zbytku souhlasím:

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu!

Škola bez známek, zkoušení, písemek a domácích úkolů? Proboha proč? Nepřeskočilo vám? Jo vy je nechcete stresovat! Ale to se přece musí! Jak jinak by si na stres zvykli? V životě na ně přeci nějaký ohledy nikdo brát nebude! Otužovat se musej už odmala!

Výše uvedenou litanii slýchám ve chvílích, kdy se řeč stočí na projekt naší školy V Pohybu, poměrně často.

Stává se vám to taky? A chybí vám palebná síla v podobě vědecky podložené argumentace?

Tak právě pro vás (a pro sebe jako tahák na příští slovní přestřelku) jsem napsala tento článek.

A začneme pěkně zeširoka, abychom si ujasnili pojmy.

Co je to stres?

Stres je stav, kterým jedinec reaguje na nadměrnou zátěž. Výsledkem stresu je pak tzv. stresová reakce, vyvolávající v těle psychické i fyziologické změny.

Jen si představte, jak stojíte před tabulí nebo před šéfem, cítíte se pod tlakem, začínají se vám potit dlaně, rudnout uši a co se znalostí týče, máte najednou totální okno.

Je tohle ideální podhoubí pro proces učení? Dle mého naivního, přecitlivělého názoru, není.

Co není stres?

Abychom si tu ale nehráli na to, že z dětí chceme dělat skleníkové květinky, je třeba podotknout, že přiměřená (školní) zátěž není stres. Dostatek podnětů, mezi nimiž jsou leckdy i ty nepříjemné, naopak děti motivuje. Tyto podněty však zpravidla přirozeně vyplývají z běžného života, a není třeba je uměle vytvářet.

Míněn je zde například přiměřený přísun informací, potřeba naučit se fungovat v kolektivu různorodých povah a temperamentů, nutnost komunikovat i s lidmi, kteří nám nejsou úplně sympatičtí…

Když se propojí učení se stresem

Příroda proces učení podmínila klidem, příjemnými pocity a hravostí.

Stresovou reakci naopak vytvořila proto, aby byl živočich schopen útěku či boje a myšlení, které by ho vlastně jen zdržovalo, příroda v takové chvíli raději zablokovala.

My lidé jsme si to však ve škole trochu zvrhle propojili.

Nutíme děti do učení, stresujeme je známkami, vyvíjíme tlak na výkon…

Problémem je, že když se u dětí stres s procesem učení trvaleji propojí (což ve škole plné písemek, zkoušení, pětiminutovek a přemíry nevstřebatelných informací nemusí trvat dlouho), spustí se vlastně stresová reakce pokaždé, jakmile mozek jen zavětří, že by se musel učit.

Děti tak postupem času školní učení nejenže nebaví, ale často k němu pociťují přímo odpor.

Pracovní versus školní stres

Obhájci školního stresu často operují také tím, že v práci budou děti taky jednou ve stresu. Opomenut je tu ovšem fakt, že mezi učením se něčemu novému (ve škole) a prováděním v podstatě naučených úkonů (v práci) je značný rozdíl.

Při učení se totiž tvoří v mozku zcela nové spoje, zatímco při práci jde o využívání spojů již vytvořených. A tak zatímco vliv stresu při práci tak fatální důsledky nemá, pro učení se je vysloveně škodlivý.

Proč má tedy stres ve školách stále své pevné místo?

Je to smutné, ale zdá se, že pedagogika, jakožto věda, nám trošku usnula na vavřínech.

Dle slov Karla Rýdla, prorektora Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního vzdělávání zabývá od 90. let., se klasické školství novými poznatky o způsobu učení, kupříkladu z oboru psychologie či neurovědy, neřídí.

I přesto, že dnes už lépe rozumíme tomu, jak lidský mozek funguje, a že se lépe a mnohem efektivněji učí v příjemném prostředí bez stresů než pod tlakem, pedagogika to ve svých teoretických východiscích dosud nezohlednila.

A právě proto vzniká tolik „alternativních“, často rodiči iniciovaných, škol.

Jak ustát školní stres?

Asi se všichni shodneme na tom, že chceme-li eliminovat stres, jakým někdy vzdělávací instituce na děti působí, je značně kontraproduktivní nervovat děti školou ještě doma.

V ideálním případě bychom tedy neměli tlačit děti k excelentním školním výkonům, vyžadovat jedničky a trestat za pětky, dvacet tisíckrát za odpoledne připomínat domácí úkoly nebo se dokonce vysmívat dětským školním útrapám.

Když už bezpečné prostředí pro vstřebávání nových informací nevytváří škola, měly by děti nacházet pocit bezpečí alespoň doma.

A to bez obav, že dostanou výprask za poznámku. Že budou nuceni opět si vyslechnout monolog o tom, kterak skončí u lopaty, jestliže si tu známku z matiky nezlepší. Případně že jim bude zakázáno jít ven, dívat se na pohádku či hrát na počítači, jakmile se v žákovské objeví nepřijatelná číslovka.

To všechno dětskou motivaci k učení a vztah ke škole jen zhoršuje. A navyšuje míru stresu, s níž se děti potýkají.

Buďme raději rodiči, kteří mají pro děti pochopení, uvědomují si, že děti by se neměly učit pro známky, a že chyby nejsou zlo, ale ideální způsob, kterak se poučit pro příště. Rodiči, kterým děti důvěřují a před nimiž mohou odhalit své obavy. Rodiči, které bychom sami chtěli mít.

Vyrobte si model ruky a plic aneb učíme se hrou

 „Báro, co budeme dneska vyrábět? Máš něco vymyšlenýho?“

Tuhle větu od dětí ve škole slýchám pořád. A úplně jí rozumím. Taky jsem si (vlastně nejen) jako dítě všechno chtěla ohmatat a vyzkoušet a je skvělé, že výtvarka nemusí být jen o malování zátiší s hruškou a kolážích z novinového papíru, ale můžeme s ní vylepšit jakékoli téma.

My jsme si tento týden ve škole začali povídat o lidském těle, a tak jsme se s lehce nemocným Matym pustili do příprav, které jsme pak ve škole náležitě zužitkovali.

Protože čím větším počtem smyslů k nám nové informace proudí, tím lépe si je pamatujeme. Ve škole proto s dětmi často vyrábíme, ochutnáváme (joo, asijský týden byl báječný!), posloucháme hudbu, díváme se na videa, vyhledáváme v encyklopediích a na internetu, chodíme do přírody, města, muzea, knihovny, galerie… a já se vlastně často učím úplně stejně jako naši školáci. Učím se dívat na věci z nových úhlů pohledu, přehodnocovat svoje názory a rozšiřovat si obzory.

Tentokrát jsme si připravili kromě pomůcek ve formě skládaček, encyklopedií a interaktivních knížek nebo pracovních listů pro vytvoření knížečky s názvem „Moje tělo“ i dvě „vyráběcí“ aktivity.

Než tu ovšem začnu zasvěceně „poskytovat návody“ ráda bych řekla, že většinou na náměty pro tvůrčí aktivity chodím na Pinterest, kde podobných věcí najdete desítky, nebo na mě vykouknou jinde na internetu, takže ze mě si příklad tak úplně brát nemusíte.

To, co vzejde zpod mých nůžek je totiž většinou velmi amatérské, oblemcané a zubaté a není těžké to zaměnit za výrobky mých drahých školáků (nutno dodat, že někteří jsou na tom možná i lépe než já…ještě že nemám velké umělecké ambice a ego)

A teď už k „modelům“:

Plíce

Nejprve jsme se pustili do plic, na kterých lze fungování dýchacího aparátu pěkně zjednodušeně demonstrovat.

Návod jsem objevila TADY

Na uvedené stránce si můžete stáhnout i šablonu, ti šikovnější si takový plicní průřez jistě dokážou namalovat sami.

Krom papírových plic pak budete potřebovat brčka (ohýbací), lepící pásku, oboustrannou lepící pásku a mikrotenové sáčky (čím menší, tím lepší, protože je skutečně zvládnete na jeden nádech nafouknout a vyfouknout, my jsme měli příliš velké, a tak jsme je o polovinu ustřihli).

Po vystřihnutí „plic“ podle šablony už zbývá jen vše slepit.

Ideálně nejdřív přilepte pytlíky na brčka (prostě to celé omotejte páskou). Pak brčka k sobě, opět páskou, a nakonec všechno na obrázek plic, zase pomocí pásky. Celou parádu pak doplníte pusou a nosem (přilepte oboustrannou páskou), aby bylo jasné, jaké otvory k dýchání používáme (my jsme si to pak ve škole i náležitě názorně zkoušeli).

A pak už jen foukejte, zkoumejte a hlídejte, ať z toho funění do igelitových pytlíků někdo neomdlí…!

Ruka

Papírová ruka, co se fakticky hýbá a můžete s ní zamávat nebo ukázat jednoduché sprosté gesto, to je věc, kterou jsme s Matym i ve škole prostě museli zkusit!

Z pedagogického hlediska je samozřejmě také užitečná, neb se na ní dá krásně pozorovat systém malých kůstek v prstech a způsob jejich pohybu…

Návodů po internetu koluje (i mnohem sofistikovanějších a propracovanějších!) hodně, my jsme zvolili variantu co nejjednodušší, aby děti potřebovaly co nejmenší dospěláckou asistenci. Jeden z návodů najdete TADY

Potřebovat budete papírovou ruku (obkreslíte svou vlastní a vystřihnete, prsty pěkně od sebe), pět brček, tentokrát nemusí být ohýbací, provázek a naši nejlepší kámošku, lepící pásku.

Brčka nastříhejte, na každý prst potřebujete tři malé článečky a jeden dlouhý, krom palce, který má články pouze dva. Nastříhaná brčka pak přilepte páskou do jednotlivých prstů (ne příliš blízko k sobě, prstíky se pak hůř ohýbají) a nakonec jimi provlékněte pět provázků, které na špičkách prstů opět připevníte páskou.

No a pak už se můžete jen bavit (a učit!) tím, co všechno vaše mechanická ruka po zatahání za provázky umí.

Tak příjemnou zábavu a máte-li v rukávu třeba čůrací močový měchýř nebo jinou super vychytávku, dejte mi vědět, moc rádi si s dětmi rozšíříme obzory!

Okouzlující Paddington aneb s dětmi v kině

Byl slunečný sobotní den, ideální k vyvenčení celé rodinné smečky.

Ale mělo to jeden háček!

Večer předtím jsme si s dětmi při rodinné předvíkendového plánovací poradě odhlasovali, že se půjde do kina. Na Paddingtona 2.

Naše chyba. Příště se před poradou mrkneme na předpověď počasí. Ale protože sliby se mají plnit i po Vánocích, tak jsme vyrazili místo do lesa do města.

Děti natěšené, rodiče lehce zpruzení, zdálo se, že pro jednou jsme si vyměnili role…

Každopádně, trochu slunce jsme pochytali cestou od auta do multikina (taky se vám někdy stýská po těch klasických jednosálových kinech bez popkornu a zvuku brček naprázdno sajících poslední zbytky coly?), koupili lístky, pohádali se o to, jestli ten popkorn taky koupíme (ano, přiznávám, děti vyhrály…) a vydali se k sálu č.5, k němuž se, stejně jako k těm ostatním, váže má nedlouhá brigádnická minulost coby trhačky vstupenek a zametačky onoho prokletého popkornu.

Nakonec se ovšem ukázalo, že Paddington nám chybějící slunce dokázal slušně vynahradit. Byl milý, okouzlující, roztomilý, vtipný a naivně dobrosrdečný. Stejně jako poprvé a možná dokonce ještě víc. Tenhle medvídek v Londýně je zkrátka už od prvního filmu naše rodinná srdcovka.

Hledáte-li opravdu milý rodinný film při kterém si nad trapností dialogů či zápletky nebudete mít tendenci rvát hrůzou vlasy nebo alespoň zalézt pod sedadlo a tiše doufat v závěrečné titulky, a který se zároveň bude líbit dětem, Paddington je skvělá volba 😉

Roztomilý medvěd, který v prvním díle přicestoval do Londýna až z nejtemnějšího Peru, zásoben jen svým dobrým vychováním a srdcem a několika sklenicemi pomerančové marmelády, se tentokrát potýká se záporákem v podání šarmantního a (ne)stárnoucího Hugha Granta. Ten v závěrečných titulcích oděn do růžového vězeňského oblečku okouzlil naši Amálku natolik, že tuto scénu považuje za nejlepší z celého filmu. Já sice mezi své favority řadím spíše záběry, na nichž Grant nevypadá jako homosexuální plameňák, nicméně film vám rozhodně doporučuju! (I když trochu s křížkem po funuse, neb v kinech už to tenhle medvěd pomalu balí.)

My jsme si ho nakonec užili dokonale. A to i navzdory skutečnosti, že se Vilda v zápalu boje o Paddingtonovu záchranu z vězení počůral a Amálka cestou z toalety zabloudila do vedlejšího sálu, načež jsem ji uplakanou našla v předsálí, kde mi chuděrka v slzách začala líčit, jak vlezla do sálu a tam byla nějaká kráva!

Nejdřív jsem se vyděsila, že tam Ami narazila na nějakou nerudnou uvaděčku, co mi to mé ubohé dítko tak krutě vyděsila, ale vzápětí se ukázalo, že krávou byl myšlen býk Ferdinand, kterého promítali hned vedle…

V každém případě jsme z kina odcházeli v náladě povznesené a veskrze pozitivní a jako bonus nám na procházku směrem k babičce posvítilo i to zapadající slunce.