Dobývání Severního pólu - den 2.

Dnes ráno mi děti skákaly po hlavě už před šestou ráno. U nás nevídané a mnou silně nevítané. Nicméně, ranními instrukcemi jsem si na sebe zdá se ušila vstávací bič.

První den proběhl ve znamení listování encyklopediemi a atlasy. Diskuzemi o polární záři, jejíž problematiku si budu muset zřejmě ještě nastudovat a kreslením Severního pólu. Výsledkem jsou obrázky, které mám v úmyslu využít jako titulní stranu Deníku polárního cestovatele, jehož tvorba bude následovat v jednom z příštích dní.

A co že pro nás měl Jára Cimrman připraveno na dnešek?

Pro zbystření mysli děti dle instrukcí běžely na nejchladnější místo v domě, tedy do mrazáku. Zde našly první z úkolů, který je nápisem na zadní straně dovedl k místu pro další dva. Jelikož Maty již umí jednoduchá slova obstojně přečíst, značně mi tím zjednodušuje mou šifrovatelskou práci.

Následující nanuková svačinka a ze židlí či polštářů vytvořená opičí dráha již nepotřebuje dalšího komentáře a věřím, že je dobře předsavitelná i bez fotodokumentace, kteroužto beztak nemáme.

A zítra?

Zítra nás čeká otázka polárního vybavení ;-)

Adventní výprava na Severní pól

„Mamí, a kdy už budou Vánoce?“ dostávám zhruba od srpna jednou za čas otázku, po níž zpravidla následuje poslech CD Vánoce s Dádou.

(V prázdninových třicetistupňových vedrech to byla obzvláště lahůdka a skvělá kulisa k dovádění v bazénu.)

Nicméně děti se konečně dočkaly, prosinec je tu, přípravy jsou v plném proudu, koledy už nepůsobí tak zvrhlým dojmem a začínáme odpočítávat.

Jakmile se dnes Maty s Ami probrali, vystřelili do chodby, kde nám každoročně visí adventní kalendář. Pěkně nahoře, v domnělém bezpečí a pro jistotu plněný vždy jen na daný den.

V polospánku, pokoušejíc se dopřát ještě sobě a Vilimu pár minut k dobru naslouchám diskuzi svých starších potomků.

„Hele Maty, něco tam je!“ piští Amálka.

„No, i nějakej papír. Ale já tam nedosáhnu“

Nastává krátká pauza.

Po chvíli se ozve kovový rachtavý zvuk naznačující, že se sourozenci rozhodli přivléct štafle.

Pak se zřejmě na okamžik propadám do spánku, jelikož další věc, kterou slyším, je hovor potomstva s někým za dveřmi.

To už mě definitivně probralo.

Ukázalo se, že děti lačnící okamžitě znát obsah dopisu z prvního adventního pytlíčku nelenily, a před domem odchytly prvního rodiče vedoucího dítko do školky, kterého znaly, aby ho přiměly dopis jim přečíst.

Stáhla jsem ty dva opyžamované nedočkavce z otevřených dveří, vysmáté kamarádce poděkovala a společně jsme si zalezli na gauč, abychom zjistili, co nás letos před Vánoci čeká.

Návrh na dobytí Severního pólu s průvodcem v podobě Járy Cimrmana byl jednomyslně přijat a dnešní den tak zřejmě zasvětíme pátrání v encyklopediích a kreslení psích spřežení, iglú a sněhuláků.

Věřím, že to bude ještě pěkné vzrůšo :-)

A jak jste letos pojali adventní kalendář vy? ;-)

Se "školou" na hory

„Komunitní škola s rodinnou atmosférou. 

To jsou první slova, která si o nás přečtete na našich stránkách. První, která od nás uslyšíte, potkáme-li se na živo. A první, která byste si měli při pohledu na náš barevný domeček na kolečkách vybavit.

Protože kde jinde se děti mohou učit lépe, než v bezpečném prostředí, mezi lidmi, jimž důvěřují?

Že jen planě neplácáme, ale myslíme to s tou rodinnou atmosférou vážně, o tom zajisté svědčí i uplynulý víkend, strávený společnou rekreací v Orlických horách.“

Takto začíná má malá REPORTÁŽ o utužovací akci rodin nakumulovaných kolem vznikající školy V Pohybu.

Bylo nás hodně (17 dospělých a 19 dětí). Hladina hluku se pohybovala lehce nad snesitelnou mezí. A člověk si musel dávat velký pozor, kam šlape, jinak se totiž mohlo lehce stát, že mu pod nohou skončí v lepším případě batole, v horším lego.

Ale byla to paráda.

Muž a já jsme se obdobné multirodinné akce zúčastnili poprvé. Pravděpodobně proto, že jednak nejsme členy žádných vhodných part a druhak proto, že většina našich přátel z řad vrstevníků dosud nepovila ani jednoho potomka, což nás s našimi třemi staví do poněkud mimózního světla.

Každopádně se ukázalo, že všechny naše děti jsou mnohem společenštější, než jsme si mysleli, jelikož v rámci těch několika málo dní jsme je viděli v podstatě jen u jídla a při snaze zahnat je do postele. Po zbytek času se prostě vyskytovaly někde kolem spolu s gangem ostatních nezletilců, a jelikož stížnosti na ně nepřišly, pravděpodobně se nevěnovaly žádným protispolečenským činnostem.

Ačkoli, málem bych zapomněla. Kromě uspokojování základních biologických potřeb jsme svou rodičovskou užitečnost prokázali ještě na sněhu. Zde jsme se osvědčili v roli tahače, navlékače rukavic a nosiče příslušenství.

V případě Viliho, který se hned v první závějí seznámil se sněhem doslova „face to face“, jsme pak posloužili ještě jako jističi, zvedači a odstraňovači sněhu z očí úst a nosu.

Takže ve výsledku to s tou naší postradatelností vlastně nebude tak horké :-)

Jak jsem chtěla být online a in

Dnes jsme měli s Vilim lehce hektické dopoledne. 

Starší potomky jsme svěřili do laskavé institucionální péče. (Opět s mírným zpožděním.) A následně, poháněni úředním šimlem, pilně poletovali městem. V dešti.

Jaká tedy byla má úleva, když Vili, zavrtaný v kočárku pod pláštěnkou usnul a mně se naskytla vytoužená chvilka klidu.

Jelikož jsem si ji hodlala vychutnat skutečně důkladně, zaparkovala jsem synka před kavárnou a usadila se u barevného stolečku. 

S krémovým caffè latte a křehkou makronkou.

Ten soulad dokonalého bezdětného okamžiku, kávového aroma a sladkého příslibu mě tak okouzlil, že jsem zatoužila podělit se o něj s celým online světem.

Naaranžovala jsem si hrníček, vyzkoušela několik úchopů makronky, přesunula cukřenku, která mi překážela v záběru, znovu naštelovala makronku, aby vypadala neodolatelně a celé to naprosto přirozené zátiší vyfotila.

Ale hodit svůj výtvor do vod sociálních sítí jen tak, to by byla bezpochyby naprostá společenská sebevražda. Projela jsem tedy fotku několika instagramovými filtry, které sice neumím používat, ale zdá se, že pro ten správný dojem jsou naprosto nezbytné. Napsala strašně duchaplný status. A vložila na všechny své myslitelné profily.

Jo, tomu říkám sladký život blogerky. Pogratulovala jsem si v duchu a konečně se vrhla na makronku.

Už, už jsem cítila, jak se mi na jazyku rozplývá jemná mandlová hmota následovaná nakyslou chutí malinové náplně…

Když tu se ode dveří ozvalo: „Mladá paní, v kočárku se vám něco vzbudilo.“

Otevřela jsem oči, vrátila se do reality a došla si pro Vildu. Ten mi snědl půl makronky, namočil si rukáv v kafi a pod stolem rozsypal křupky.

To mi ta chvilka na oko skvělého online života přišla draho, pomyslela jsem si a chtěla se alespoň potěšit tím, jak mi můj hlubokomyslný status všichni lajkují.

Smůla.

„Nahrávání fotky selhalo.“ 

Asi mi zkrátka není souzeno být online a in.

...

Taky se jen marně pokoušíte žít online? Nebo tak činíte s přirozenou noblesou? Případně jste, zřejmě jako já, na celou tu šarádu rezignovali?  ;-)

O konferenci a jednom zákulisním postřehu

Když jsem v pátek usedla v kině BIO OKO do pohodlného křesla, které se mi podařilo ukořistit díky pro mě nezvykle včasnému příchodu, byla jsem natěšená, ale vlastně jsem se snažila nemít od konference s názvem Svobodné vzdělávání žádná očekávání.

Snad proto mě nemohla zklamat a já si domů přivezla zápisník plný těsnopisných a leckdy nerozluštitelných poznámek a zesílený pocit, že to všechno má smysl. 

Že má smysl usilovat o změnu vzdělávacího paradigmatu. O to, aby se naše děti mohly vzdělávat svobodně. O to, aby se věcné argumenty stavící se proti systému tradičního školství dostávaly mezi co nejvíce lidí. 

A hlavně, že má smysl zakládat školy a snažit se začít u sebe.

Podrobněji si o některých řečnících a především myšlenkách, které mě oslovily, můžete přečíst v článku Výběr z konference Svobodné vzdělávání 2015.

Zde snad už jen malá perlička ze zákulisí.

Jelikož jsem si sebou nevzala žádného konverzačního parťáka, většinu přestávkového času jsem strávila drzým posloucháním rozhovorů ostatních, což v mých očích dodalo celé akci další neočekávaný rozměr. 

Jako milovnici a pozorovatelce mezilidských vztahů (zejména těch mužsko-ženských) mi rozhodně nemohla uniknout fascinace některých dam z publika (a možná všech, jen ty introvertnější o tom mlčely) moderátorem celé akce.

Ve frontě na dámských záchodech se probírala jeho tělesná stavba. U vchodu do sálu jsem zaznamenala stížnosti na jeho rozptylující přítomnost na kraji pódia, kde svým … charismatem údajně zastiňoval většinu řečníků. A při aukci knihy Svoboda učení dokonce z publika zazněl hlas navrhující, zda by součástí odměny nemohla být i večeře s moderátorem.

O svém osobním názoru raději pomlčím, neboť můj blog čte i můj muž.

Nicméně, celou akci to pro mě hned posunulo do lidštější roviny. 

Přesně tam, kde by se mělo pohybovat i ono diskutované vzdělávání ;-)

Z letargie ke slunci

Moje sluníčkovost dostává na podzim pořádně zabrat.

Brzká tma, málo tepla a podivný příkrov melancholie mě uvádí do stavů mírné letargie, rýmy a zpruzenosti.

Nicméně slunečný víkend mě trochu probral a alespoň na chvíli zapudil mé touhy zalézt si do peřin a probudit se až na jaře.

Jo, to slunce dělá vážně divy.

A tak jsme vyrazili na výlet. Pouštět draky. Brouzdat lesem. Kochat se podzimním barevným aranžmá. Na Babiččině dvorečku opéct buřty…

Byla to paráda.

Pomineme-li fakt, že Ami si hned zkraje výletu šlápla v poli do močůvky. A Maty zanedlouho následoval jejího příkladu a smočil se pro změnu v řece.

(Vili naštěstí nezahučel nikam, ač se o to s úsilím sobě vlastním pokoušel, neb byl po zkušenosti se staršími sourozenci bedlivě střežen.)

Závěrem snad jen ještě malá poznámka.

Ačkoli se sama sobě jevím podzimně depresivní, v porovnání s mužem na tom zjevně budu vždycky mnohem "sluníčkověji". Tuto skutečnost lze názorně ilustrovat na našem povýletním počínání, kdy jsme se oba rozhodli jednu z pořízených fotek použít jako profilový obrázek...

Inu zdá se, že protiklady se skutečně přitahují ;-)

Mužova milenka a vztahy bez záruky

Na vztazích, těch partnerských obzvlášť, mě poslední dobou znepokojuje jedna věc.

Zdá se, že se povážlivě zkracuje doba jejich trvanlivosti a navíc jsou bez záruky. Nikdy nevíte, kdy skončí, rozpadnou se, vyšumí.

Proto tak miluju sledování romantických filmů. Těch, co končí „a žili spolu šťastně až navěky“. Hlavní protagonisté si tam jednoduše vletí do náruče, usmíří se, vezmou se a pak už jdou jen titulky.

Nikdo vám už nezatěžuje hlavu historkami o tom, jak ona začala být časem posedlá představou, že chce dítě, on jí začal podvádět a jejich vztah nakonec nedospěl ani ke druhému výročí svatby.

Nebo hůř, jak měli děti, usadili se, zabředli do rutiny, přišla nuda. Láska se kamsi vytratila, zůstal jen hořký pocit zodpovědnosti a povinnosti. Už spolu vůbec nemluvili, a když, zvrtlo se to v hádku. Zůstávali spolu jen kvůli dětem, ale nakonec se stejně rozvedli. Důvod: „vzájemné odcizení“.

Variací jsou stovky, ale výsledek bývá stejný. Konec. A většinou nebývá šťastný.

Ve skutečném životě prostě člověk na happyend spoléhat nemůže. Po sebekrásnějším prvním milování, svatebním obřadu, či narození potomka, kterým by měl správný romantický film skončit, totiž následují stovky obyčejných, rutinou prodchnutých dní.

A právě v nich se ukáže vztah v tom pravém, ničím nepřikrášleném světle.

Třeba u obyčejné večeře, při níž děti standartně ječí, my s mužem se standartně neslyšíme, a přitom se pokoušíme vyjednat si večerní volno.

Já na večeři s kamarádkami. On na koncert s kamarády.

A pak přijde šok.

„Ale s tím koncertem to ještě není úplně jistý. Záleží na tom, jestli MILENKA sežene lístky.“

To slyším já.

Vzápětí mi spolu s výbuchem smíchu dochází, co muž skutečně říká.

„…Záleží na tom, jestli MI LENKA sežene lístky“

A jsem doma. Lenka je mužova sestra pracující v příhodné instituci pro shánění vstupenek.

Musím se smát.

Zdá se, že jsem už tak zblblá z častých zpráv o rozchodech, nevěrách, milostných trojúhelnících a někdy i čtyřúhelnících, v mém širokém okolí, že „slyším“ milenku za každým rohem.

Takže se raději zhluboka nadechnu a vrátím se zpět do své lehce naivní bubliny, kde je svět ještě v pořádku. Existují tu úplné rodiny. Šťastná manželství. Harmonické vztahy. A já si v té bublině hodlám lebedit a žít svůj vlastní „hyppyend“. V ideálním případě navěky, pochopitelně.

Přidáte se? ;-)