Z letargie ke slunci

Moje sluníčkovost dostává na podzim pořádně zabrat.

Brzká tma, málo tepla a podivný příkrov melancholie mě uvádí do stavů mírné letargie, rýmy a zpruzenosti.

Nicméně slunečný víkend mě trochu probral a alespoň na chvíli zapudil mé touhy zalézt si do peřin a probudit se až na jaře.

Jo, to slunce dělá vážně divy.

A tak jsme vyrazili na výlet. Pouštět draky. Brouzdat lesem. Kochat se podzimním barevným aranžmá. Na Babiččině dvorečku opéct buřty…

Byla to paráda.

Pomineme-li fakt, že Ami si hned zkraje výletu šlápla v poli do močůvky. A Maty zanedlouho následoval jejího příkladu a smočil se pro změnu v řece.

(Vili naštěstí nezahučel nikam, ač se o to s úsilím sobě vlastním pokoušel, neb byl po zkušenosti se staršími sourozenci bedlivě střežen.)

Závěrem snad jen ještě malá poznámka.

Ačkoli se sama sobě jevím podzimně depresivní, v porovnání s mužem na tom zjevně budu vždycky mnohem "sluníčkověji". Tuto skutečnost lze názorně ilustrovat na našem povýletním počínání, kdy jsme se oba rozhodli jednu z pořízených fotek použít jako profilový obrázek...

Inu zdá se, že protiklady se skutečně přitahují ;-)