Na vztazích, těch
partnerských obzvlášť, mě poslední dobou znepokojuje jedna věc.
Zdá se, že se povážlivě
zkracuje doba jejich trvanlivosti a navíc jsou bez záruky. Nikdy nevíte, kdy
skončí, rozpadnou se, vyšumí.
Proto tak miluju
sledování romantických filmů. Těch, co končí „a žili spolu šťastně až navěky“.
Hlavní protagonisté si tam jednoduše vletí do náruče, usmíří se, vezmou se a
pak už jdou jen titulky.
Nikdo vám už nezatěžuje
hlavu historkami o tom, jak ona začala být časem posedlá představou, že chce
dítě, on jí začal podvádět a jejich vztah nakonec nedospěl ani ke druhému
výročí svatby.
Nebo hůř, jak měli děti,
usadili se, zabředli do rutiny, přišla nuda. Láska se kamsi vytratila, zůstal
jen hořký pocit zodpovědnosti a povinnosti. Už spolu vůbec nemluvili, a když,
zvrtlo se to v hádku. Zůstávali spolu jen kvůli dětem, ale nakonec se
stejně rozvedli. Důvod: „vzájemné odcizení“.
Variací jsou stovky, ale
výsledek bývá stejný. Konec. A většinou nebývá šťastný.
Ve skutečném životě
prostě člověk na happyend spoléhat nemůže. Po sebekrásnějším prvním milování,
svatebním obřadu, či narození potomka, kterým by měl správný romantický film
skončit, totiž následují stovky obyčejných, rutinou prodchnutých dní.
A právě v nich se
ukáže vztah v tom pravém, ničím nepřikrášleném světle.
Třeba u obyčejné večeře,
při níž děti standartně ječí, my s mužem se standartně neslyšíme, a přitom
se pokoušíme vyjednat si večerní volno.
Já na večeři s kamarádkami.
On na koncert s kamarády.
A pak přijde šok.
„Ale s tím koncertem
to ještě není úplně jistý. Záleží na tom, jestli MILENKA sežene lístky.“
To slyším já.
Vzápětí mi spolu s výbuchem
smíchu dochází, co muž skutečně říká.
„…Záleží na tom, jestli
MI LENKA sežene lístky“
A jsem doma. Lenka je
mužova sestra pracující v příhodné instituci pro shánění vstupenek.
Musím se smát.
Zdá se, že jsem už tak
zblblá z častých zpráv o rozchodech, nevěrách, milostných trojúhelnících a
někdy i čtyřúhelnících, v mém širokém okolí, že „slyším“ milenku za každým
rohem.
Takže se raději zhluboka
nadechnu a vrátím se zpět do své lehce naivní bubliny, kde je svět ještě v pořádku.
Existují tu úplné rodiny. Šťastná manželství. Harmonické vztahy. A já si v té
bublině hodlám lebedit a žít svůj vlastní „hyppyend“. V ideálním případě
navěky, pochopitelně.
Přidáte se? ;-)
hezky napsaný! Držím palce. U nás doma se taky snažíme, už skoro 20 let :-)
OdpovědětVymazatPavel
Děkuju, Pavle :-)
VymazatDvacítka, to už je parádní číslo, my jsme zatím v polovině ;-)
Tak hodně štěstí do dalších let :-)
Taky držím palce :-) my se zatím držíme taky, asi 14 let...
OdpovědětVymazatDěkuju :-)
VymazatA hodně štěstí :-)
jj jsem pro happyend forever :D
OdpovědětVymazatJasně, do háje se skepticismem ;-)
VymazatKdyž jsem se začetla, tak jsem se až lekla, co to čtu ! Držím palce, věřím ve váš heppyend.... Šá
OdpovědětVymazatDěkuju :-)
VymazatSnad se obavy v průběhu čtení rozptýlily ;-)
Omlouvám se, že jsem tě tak vylekala :-D (Mi)Lenka
OdpovědětVymazatV pořádku, můžu si za to sama :-D
VymazatAsi začínám být paranoidní ;-)
Hlavně zvesela. Občas mám obavy hovořit o svém milém ve společnosti kamarádek, protože pořád slyším "rozešli jsme se, utekl, nechala jsem ho, nikoho nemám a nikdo mě nechce" a přijde mi nepatřičné říct: "Je mi s Jodidem krásně a máme se moc fajn." A tak se přidám do bubliny :-)
OdpovědětVymazatKdyž jsem viděla titulek článku, lekla jsem se, (taktéž pod dojmem nečekaných rozchodů či pozorováním vztahů bez úcty a lásky). Během čtení vašeho večeřového rozhovoru jsem si však oddechla a pousmála se myšlence, že má tvůj muž buď velmi blízkou kamarádku, nebo příbuznou Milenu, kterou takto hezky oslovuje. Skutečné odhalení nedorozumění mě rozsekalo úplně.:-D
OdpovědětVymazatŽij si, Baru,
ve své naivní bublině! Ona ta bublina je totiž ve skutečnosti opravdový život. A kdyby ti náhodou nebyl jasný význam slova naivní, tady máš vysvětlení, které jsem slyšela v jedné z Duší k.
NAIVNÍ - nacházející inspiraci v nitru.
Krásné dny vám všem!:-)
Milá Baru, zrovna poslední dobou přemýšlím o podobném...máme dvě děti, jsou malé, pořád nás potřebují, vše se točí kolem těch dvou prťat a najednou není už tolik času na nás dva...je to škoda. Plánuji nějaký víkend bez dětí. Jen my dva spolu, abychom nezapomněli. Naše láska, naše partnerství je to nejdůležitější, co můžeme našim dětem do života dát. Je potřeba k tomu takhle přistupovat. Děláme to pro děti a tak nám musí odpustit, že je jednou necháme někde u hodné babičky na hlídání a pojedeme si užít sami dva - jako za mlada:-))
OdpovědětVymazatMilá Báro, skoro po roce jsem se k tobě podívala a skoro po roce hltám tvůj blog, opět...nezapomněla jsem , jen jsem se rozváděla...po 20 letech...věřila jsem ve štastný konec a žili spolu štastně až do smrti...a ejhle, jsem v tom pomyslném vlaku a v obcance mám napsáno"rozvedená" ...
OdpovědětVymazatTobě přeji, vlastně všem přeji , aby vaše souznění trvalo až do skonání světa...pocit rodiny a zázemí je v dnešní době největší dar...tak si ho hýčkejte.
Měj se moc pěkně
Andrea