Stres

Na gymplu jsme se učili, že existují dva druhy stresu.

Do jisté míry pozitivní eustres, který nás dokáže stimulovat k lepším výkonům. A negativně vnímaný distres, který nám naopak škodí.

Mým hlavním distresovým zdrojem bývá škola. A to už od první třídy, kdy nás paní učitelka Pytelková nutila soutěžit v počtech.

Ještě teď jsem spocená až za ušima, když si vzpomenu, jak na mě byla celá řada u okna naštvaná, protože jsem si nemohla vzpomenout kolik je osm plus šest.

Doba základky už sice minula, ale já jsem tak pitomá, že jsem se pustila do studia vysokoškolského a teď trpím představou, co mě v letošním ročníku všechno čeká.

Dnešní školní den byl obzvlášť výživný. Nejen, že jsem musela v horečce přetrpět jednu z nejnudnějších přednášek. S vyučujícím majícím utkvělou představu, že jeho teoretický předmět dokáže spasit svět. Ale navíc jsem se dozvěděla data odevzdání bakalářské práce, obhajoby a státnic.

Ještě včera mi to přišlo jako něco bezpečně vzdáleného, dnes mě vyděsilo, jak je to blízko. Sakra blízko.

A já cítím plíživý distres jak na mě vztahuje svoje slizká chapadélka.

V letech minulých to zpravidla znamenalo jediné. Nějakou pěknou chřipku, virózu, žaludeční obtíže nebo mononukleózu.

Jenže teď už nejsem jen sama za sebe. Každý můj výkyv v náladě se odrazí na dětech. Ukázalo nám to posledních čtrnáct dní, kdy si synchronně marodíme a ne a ne se z toho vyhrabat.

Proto vyhlašuji boj stresu a přestávám brát školu tak vážně!

Jen musím ještě vymyslet praktickou strategii protistresové aplikace. Nemáte nějaký tip?

Bernie jde do školy

Naše psí princátko Bernie začalo chodit do školy. Do té psí samozřejmě.

Taky už bylo na čase. Nějak se nám totiž v okolí nevyskytují psi větší a silnějsí a Bernie tak trochu nabyl dojmu, že je totální borec a že na všechny kouká svrchu.

Na cvičáku se jako první seznámil s krásnou novofunlanďankou. Přítulnou, milou a obří.

Tahle prostorově výrazná psí slečna konečně Berniemu ukázala, že zas takový borec není. Že existují psi daleko větší a mnohem silnější. A že někdy je lepší sklapnout patky a přestat dělat frajera.

Jinak ovšem Bernie dostal dokonce pochvalu, že paničku pěkně fixuje. (To tedy ano, nemůžu bez něj jít občas ani na záchod.) A že je vidět, že doma cvičí. (To je taky fakt. Odkoukal to dokonce i Matýsek. Nedávno se rozkročil, postavil se ke mě zády se sušenkou v ruce a se slovy „maminko sklz!“ vyžadoval, abych mu proběhla mezi nohama jako to dělává Bernie. Nakonec jsem byla i pochválena. „Maminko, hodná, šikulka!“)

Bernie je taky šikulka a většinu povelů pěkně zvládá. Až na chůzi u nohy. Nohu totiž zaměňuje za kočárek a rovná se hezky podle kočárku. Ale to taky vypilujem.

Mě především těší Bernieho kladný vztah k dětem. A to Amálka Bernieho trpělivost leckdy opravdu zkouší.

Jednou jsem ji přistihla jak tahá Bernieho za jazyk a do ucha mu zkouší propašovat piškot. Bernie u toho jen zívl, sebral piškot, překročil Amálku a odkráčel od malé záškodnice pryč. Jindy si Amálka dělá z Bernieho stupátko a vylézá přes něj na gauč či jiná nedosažitelná místa. Na oplátku za trpělivost mu pak Amálka hází v nestřežených okamžicích své jídlo pod stůl. Asi mají nějakou tajnou dohodu o spolupráci.

Matýsek už je rozumnější a Bernieho se pokouší cvičit. Ten ho má sice na háku, ale pamlskem nepohrdne. Navíc má Bernie v Matýskovi zaníceného ochránce. Jakmile na Bernieho někdo zvýší hlas Matýsek dotyčného blahosklonně informuje, že „Bendý“ je teprve „štěňáko“ a tudíž netřeba se rozčilovat.

No, na tom se sice názorově neshodneme, ale co. Hlavně že se mají rádi.

...

Psí kamarád, ten je príma,

ničeho se nelekne,

ať je teplo nebo zima,

ne mi nikdy neřekne.

...

Ve vyhnanství

Byli jsme ve vyhnanství. Z našeho vesnického domu u lesa a hřbitova nás s dětmi přesídlili do městského domu u hlavní silnice a nemocnice.

A to proto, abychom dýchali zdravější vzduch.

Náš stařičký dům totiž prochází jednou ze svých důležitých plastických operací. Je mu odstraňována (jedovatá) eternitová střecha a implantována střecha nová. Po dobu odstraňování nám bylo doporučeno držet se z dosahu.

Se svými bacily, hračkami a dalšími nezbytnostmi jsme proto přesídlili k mým rodičům. Jelikož už v době balení byl můj mozek poněkud paralyzován horečkou, bylo naše zavazadlo s oblečením plné podivně nesourodých kousků.

Jestli jste tedy v Pardubicích potkali osobu (ženského pohlaví) se skelným pohledem, neučesanými vlasy svázanými do culíku a v neladícím oblečení, kterak se plouží se dvěma dětmi ulicemi, byla jsem to pravděpodobně já. Nejčastější místo výskytu: nádraží.

Jednu výhodu totiž naše dočasné přesídlení mělo.

Vláčky!

Když nám to zdravotní stav dětí (na ten maminčin se nikdo neptá) dovolil, vyráželi jsme denně na malé předměstské nádraží, kde jsme usazeni na lavičce pozorovali projíždějící vlaky. Naším nejoblíbenějším je pendolíno.

Taky se mi stalo osudným. Matýsek totiž odhalil mou slabost pro říkanky, písničky a pohádky. A nyní jsem nucena na počkání vytvářet zmíněné literární útvary na Matýskem zadané téma.

Asi si to začnu psát.

Každopádně, máte-li doma potomka se slabostí pro železniční dopravu a říkanky opakované do zblbnutí, nabízím vám tento Pendolínový popěvek, na který začínám mít alergii.

Pendolíno jede,

a tiše si přede.

Máťa do něj nastoupí

a jízdenku si zakoupí.

Pasažéry můžete střídat dle libosti. My když se do toho dostaneme, posadíme do pendolína zpravidla celou širokou rodinu, kamarády s dětmi, Bernieho i Čiki (psy) a skončíme anonymní paní a pánem. No, a pak jedeme zase od začátku. Včera nám to trvalo 28 minut. Asi už vím, z čeho mě bolí v krku.

Dnes jsme se za tmy vrátili. Stav střechy jsem ještě nezkoumala. Jen vím, že naše vyhnání z „ráje“ se bude pravděpodobně opakovat.

Děkuji proto mé mamince a Ádovi za přijetí a opatrování v nemoci. I za toleranci k Matýskově počínajícímu období vzdoru a Amálčině nekontrolovatelné zvědavosti a živelnosti.

Doufám, že jsme nezpůsobili nevratný rozklad vaší domácnosti.

Díky!

Bacily

Řekly si tři bacily,

že někoho by skolily.

Vzaly to hezky s rozběhem

vyhnaly zdraví z kola ven.

První skočil na holčičku,

tu nejmenší z rodiny,

rýmu měla za chviličku,

už bojuje s ní hodiny.

Kluka vybral si ten druhý,

co horečku šíří,

teploměr nám skoro praská,

rtuť stále výš míří.

Třetí šije do maminky,

už má taky rýmu,

opary jí vyrašily,

jsou s rýmičkou v týmu.

Jen tatínek odolává,

snad má pevné zdraví.

Snad čtvrtý bacil nevyhlásí,

jen Ty jsi ten pravý!

A když už jsme u těch nemocí. Zvu vás ke zhodnocení mojí diabetické povídky zaslané do soutěže Příběhy z cukru :-)

Narozeninová oslava

Oslava narozenin, to je specifický druh mučení.

Přesně tohle jsem si říkala včera, když jsem hluboko po půlnoci finišovala s narozeninovým cheescakem, dýňovým koláčem a dalšími dobrotami zabírajícími veškeré volné plochy i celou ledničku. A s mužem rozvěšovala po stropních trámech balónky.

Pomlaskávající a spokojeně se tvářící děti a hosté však byly dostatečnou satisfakcí za neplánovanou noční směnu.

A když pak Amálka nadšeně demolovala dort a za Matýskovi mužné asistence sfoukávala svou první svíčku, říkala jsem si, že pro ty dva bych klidně pekla až do rána.

Což naštěstí nemusím.

A dnes bych toho pravděpodobně nebyla ani schopná. Neboť nashromážděná únava dosáhla vrcholu a já posledních pár hodin myslím jen na postel, peřinu, velbloudí polštářek a dlouhatánský, ničím nerušený spánek.

(To je sice trochu scifi, ale snít je pěkná věc, ne?)

Dobrou noc!

Amálce

Milá Amálko,

dnes je to rok, co jsem tě poprvé držela v náručí. Byla, a stále jsi, ta nejkouzelnější holčička na světě.

Jednou, až budeš velká, ti budu vyprávět o tom, jak jsi přišla na svět.

Úplně na začátku bylo přání, mít druhé miminko.

Začala jsem k nám tedy zvát tvou dušičku a připravovala ti v bříšku pokojíček. A pak, jednou v noci, jsi přišla. Na velikém tobogánu přiletěla tvoje dušička s blonďatými copánky z nebe a já věděla, že čekáme miminko.

O pár dní později nám to potvrdili andělíčcí, a o pár týdnů později i paní doktorka.

V bříšku jsi byla úžasným miminkem a v noci, když všichni ostatní spali, my dvě jsme si pod peřinou povídaly.

A tak šly týdny i měsíce. Čas v bříšku se ti krátil a my pořád neměli jméno.

Žádné se nám nezdálo dost dobré a žádné k tobě nepasovalo. Rozhodli jsme se, že to necháme na později. Až tě uvidíme, určitě to přijde samo.

Jenže přešel den, kdy ses měla narodit a ty pořád nikde.

Znovu jsme začali uvažovat o tvém jméně. Vždycky se mi líbila Amálie, jenže tatínek z toho moc nadšený nebyl. (Měl dojem, že děti ve školce by ti určitě říkali análko. Pevně doufám, že se mýlil.) Ale najednou s tím přišel sám. A tak jsme Amálku skloňovali, zdrobňovali, ale pořád si nebyli jistí.

V den, kdy už nám začali vyhrožovat, že tě z bříška asi vykouří, jsem mířila k paní doktorce kolem čekárny dětské ordinace. A najednou bylo jasno.

V televizi tam běžela pohádka o víle Amálce a já už nepochybovala. Je to zkrátka jméno přímo pro tebe.

Jako bys na své jméno čekala, druhý den ses začala klubat na svět.

Nebudu ti lhát, holčičko, docela to bolelo, ale vážně to stálo za to. Když jsem tě vítala na světě, pořád ještě mokrou a spojenou se mnou, byla to jedna z nejkrásnějších chvil v mém životě.

Děkuju ti za ni i za každou další chvilku, kterou s tebou, jako tvůj průvodce, můžu strávit.

Mám tě ráda, holčičko, a ke tvým prvním narozeninám ti přeju všechno nejlepší!

Maminka

Jablečné muffiny

Je to trochu trapný, psát pořád o podzimu.

Jenže podzim se nám do domovů i duší nemilosrdně vkrádá a vyžaduje pozornost. A je tak neodbytný, že ho nelze ignorovat. O to už se postarají ranní mlhy i žloutnoucí listí na lípách před domem.

S podzimem pak souvisí i změny v kuchyni.

Znovu jsme začali vařit několik konvic čaje denně (k Matýskově nelibosti), přestali dávat nápoje do ledničky a vytáhli zaprášenou termosku. Na zahradě nám dozrávají tuny dýní toužící po zpracování a ořešák nám letos poprvé nadělil několik vlašáků.

Kromě toho jsme konečně očesali naši jabloňovou babičku.

A jelikož štrůdl je ohranej a do žemlovky se mi nechtělo, spotřebovali jsme první várku jablek na jablečné muffiny.

Recept jsem vyštrachala kdesi v hlubinách internetu a upravila pro rodinné chutě. Matýsek v každých muffinech hledá čokoládu, takže ta nesmí chybět. Já nemám ráda suché těsto, takže je tam až moc jablek. A muž zkonzumuje téměř vše, takže si neklade žádné podmínky. (Amálka dostala ochutnat bezčokoládový kousek a zdá se, že je taky bez připomínek.)

Poslední dva kousky zachráněné pro fotodokumentaci :-)

Recept

• 1,5 hrnku hladké mouky (výborné i se špaldovou)
• 0,5 hrnku cukru (dávám hnědý)
• 1 vejce
• 100 ml oleje
• 100 ml mléka
• 2-3 jablka (dle velikosti a vaší touhy po konzistenci, čím víc tím vlhčí)
• 1 lžička prášku do pečiva
• 1 lžička citronové kůry
• čokoláda (dle chuti)
• skořicový cukr na posypání

A postup je úplně jednoduchý, jak už to u muffinů bývá. V jedné míse smícháme suché ingredience, včetně jablek a čokolády. V druhé míse mokré přísady. Následně smícháme dohromady a plníme formičky, košíčky nebo cokoliv, v čem muffiny pečeme. Posledním krokem je posypání muffinů skořicovým cukrem (1 lžička cukru + půl lžičky skořice), který udělá výbornou krustičku.

Pečeme dle zkušeností s naší troubou. (Já asi 25 minut na 180 °C).

Množství vyjde zhruba na 12 kousků.

Dobrou chuť!