Nevyléčitelná optimistka: S Karkulkou do Francie

Dem desátý

Deset dní na cestě a konečně nám začíná dovolená!

Po snídani se děti z pyžam převlékají rovnou do plavek a s nadšením se dávají na úprk k bazénu (nicméně lhala bych, kdybych tvrdila, že já se do něj netěším 😉). A tak si dlouho jen tak lebedíme na lehátkách, čteme, skáčeme šipky, plaveme všemi myslitelnými i nemyslitelnými plaveckými styly a je nám dokonale dovolenkově.

Jenže, jídlo v Karkulce došlo, a tak nám zase vyvstává jedna z nejčastějších putovních otázek: kde a co budeme jíst?

Vydáváme se na procházku do městečka Cherrueix a na pláž, kde sice díky obřímu odlivu není moře prakticky vůbec na dohled, ale zato je tu hřiště a restaurace, což nám pro tuto chvíli bohatě stačí.

Děti si (jak překvapivé!) dávají sladké palačinky a my s mužem bretaňské galettes, palačinky z pohankové mouky, podávané zpravidla na slano.

Poté potomstvo s mužem vyráží na průzkum pláže s výzvou dojít až k moři, zatímco já si v restauraci otevírám notebook a pouštím se do posledních příprav nutných pro vypuštění Dračí bojovky do světa.

Ovšem, stejně jako já jsem se většinu času mohla vzteknout nad místním mizerným připojením, zbytek rodiny se po dvou hodinách vrací notně vymrzlý, bahnem obalený a moře nespatřivší, neboť odliv je tu ještě větší, než jsme pokládali za možné.

Zpátky v kempu pak přenechávám muži tu radost a čest uložit naši údernou dětskou jednotku k spánku a sama se uchyluji k přístřešku, kde se srocují závisláci na elektrických zásuvkách a internetovém připojení.

Zprvu tu sedím v houfu týpků s mobily, tablety a notebooky, ale kolem půlnoci se přístřešek vylidňuje a ve tři ráno tu vcelku pochopitelně sedím už jen ve společnosti párku můr poletujících kolem žárovky. Ale stálo to za to, Dračí bojovka je hotová, připravená a já můžu jít konečně spát.

Den jedenáctý

Jsem trochu mimo, jelikož jsem nevyspalá a potřebuju otestovat, že bojovka po zaplacení odchází a vše funguje jak má. Děti jsou tedy odveleny na hřiště, já se vracím na své oblíbené místečko pod přístřeškem a muž připravuje Karkulku k odjezdu.

Hotovo. Bojovka je vyslána prvním předzájemcům. Karkulka je připravena k odjezdu a děti mají zase hlad. Zdá se, že vše je, jak má být.

Jedeme do centra pro něco k jídlu, ale koná se tu nějaká sláva a všude jsou rozložené stánky. Bleší trh!

Prvotní nadšení střídá rozladění. Nemáme hotovost, restaurace jsou plné a nejbližší bankomat je půl hodiny autem po pobřeží…

Schlíple se projdeme mezi stánky, NEkoupíme si žádný krásný mosazný džbán, divnou sošku s kačerem, truhlu, do které bych si dávala něco děsně důležitého, ani pitomou bagetu nebo palačinku a hladoví se vrátíme k autu.

Dneska nám štěstí vážně nepřeje.

Naskakujeme do Karkulky a volíme ten nejlepší možný lék. Prostě jedeme dál. Však ona nás cesta zase někam zavede.

A tak se i stalo. Objevili jsme kouzelné, šedivě melancholické městečko na pobřeží zvané Cancale.

Doplnili jsme hotovost, upíchli se v restauraci, objednali na oslavu dokončení bojovky a taky proto, že byly čtyři odpoledne a my jsme prakticky celý den nejedli (nepočítají-li se sušenky…) celé menu a nálada se nám postupně začala zlepšovat.

Předkrm nás navnadil, hlavní chod potěšil a dezert zalil blaženým pocitem sytosti a ospalosti.

Krom toho jsme si společně s dětmi rozšířili gurmánské obzory, vyzkoušeli šneky, ústřice, mušle i krevety, načež děti usoudily, že francouzi jsou se zálibou v mořských plodech trochu podivíni, a pak jsme se spokojeně courali městem, zkoumali sádky na chov ústřic a nasávali tu lehce pochmurnou blátivou atmosféru.

K večeru jsme se vydali zase dál a našli báječné místo k přespání.

U krásné pláže s útesy, vlnami a divokým přílivem.

Tolik zážitků a jeden jediný den.

Je kouzelné, jak pěkně nám to jde, když věci necháme plynout. Jak se ze dne, který se tváří jako šedivý smolař může stát veselý melancholik. A jak mnohdy stačí jediné, posunout se dál, přijmout co je a otevřít se tomu, co přijde.

A to jak na cestách, tak i v životě…