S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů

Den jedenáctý

Probouzíme se u písečné duny a za hukotu moře, vedle nás bivakuje partička francouzských hippíků ve starých Volkswagenech a my opět odvážně oblékáme plavky a vyrážíme na plážovou piknikovou snídani.

Fouká, je zataženo, do vody se nám moc nechce, a tak se spontánně dělíme na holčičí a klučičí partu a stavíme hrady z písku.

Amálka a já máme hrad ozdobný, lehce fantaskní a vysoce ženský.

Maty s mužem mají hrad opevněný, plný střílen a vysoce mužský.

No a Vili si vykopal velkou díru 😊

Do stavění hradů jsme se tak zabrali, že jsme prošvihli těch pár vzácných slunečných minut a když se konečně rozhoupeme, že si skočíme i přes chlad a vítr do vody, abychom se odpískovali, začíná pršet. No, prima, v dešti jsme se tu ještě nekoupali, ale má to své kouzlo.

Když se ovšem jemné mrholení změní v přívalový déšť, kašlem na moře a utíkáme se schovat do Karkulky.

A tady vyvstává jedna z těžkostí cestování dodávkou.

Prší, my jsme mokří, obalení pískem a mačkáme se na našich pěti metrech čtvereční, což znamená, že na každého z nás připadá metr krát metr manipulačního prostoru.

Za chvíli už se ale ručníky i plavky suší na palubní desce a každé myslitelné stěně, děti si vesele zanáší písek do postele a já se vrhám na přípravu oběda.

Může se to zdát jako vopruz, ale (dokud se děti nezačnou neskutečně provokovat), je z toho nakonec taková nečekaná dodávková idylka.

Naštěstí po obědě déšť trochu ustává a jelikož odliv odhalil obří skaliska, která se původně jevila jako nedosažitelný a vlnami omývaný ostrov, vydáváme se na průzkum.

A právě tohle místo se pro mě stává jednou z největších lásek našeho putování.

Šplháme bosky nahoru, kolem burácí vlny a fučí vítr, moře se přelévá z temně šedivé do tyrkysové a útesy i maják v dálce se ztrácejí v cárech mlhy. Je to tu magické a na pár okamžiků, kdy stojíme na vrcholku kopce, který se při přílivu stává ostrovem, my přijde, jako bychom na světě zůstali jen my.

Jen nás pět, semknutých k sobě, držících se za ruce a obdivujících divokou krásu skalisek, mlhy a vlnícího se oceánu. Ve vzduchu sítím slanou vůni a svobodu racků poletujících kolem

Dolů a zpátky se mi vůbec nechce…

Ale pomalu nás čeká cesta domů.

Za znovu sílícího deště dobíháme ke Karkulce, balíme a jedeme.

Měli bychom to už zvolna stáčet k domovu, povinnosti volají…ale cesta nás pořád vábí, a tak se shodujeme, že si ještě užijeme podvečer v pár kilometrů vzdáleném pirátském městě Saint-Malo.

Karkulku necháváme na parkovišti nedaleko starého města a protože pláží, i těch temně šedivých, ještě nemáme dost, vrháme se hned po schodech dolů, mezi strašidelné kmeny, sloužící pravděpodobně jako vlnolamy, a vychutnáváme si místní ponurou atmosféru.

Po pláži dojdeme až k hradbám opevněného starého města, kde je naší první a největší starostí nalezení záchodů a pak už nezbývá, než si vychutnat náš poslední, plně francouzský podvečer.

Nejdřív si tak dopřáváme návštěvu cukrárny s obřími dorty, které u dětí způsobují stejně obří nadšení, později si poslechneme místní námořnickou kapelu a na hradbách si vychutnáme západ slunce, na který se jako zázrakem rozestupují mraky, a nebýt dvou týpků, kteří dle Matyho „odborného“ názoru, k němuž dospěl na základě naší pařížské diskuze, určitě právě obchodují s drogami, byl by to jistě vrcholný zážitek dne 😉

Nakonec se stavujeme ještě na pirátské večeři, kde už dětem pomalu padají hlavy do talířů, a tak bereme Ami a Viliho na záda, Matyho za ruce a vydáváme se do Karkulky.

Dětem vyčistit zuby, do pyžam, dát pusu na dobrou noc, zabalit do deky, připoutat a otáčíme to k domovu…

Během následujících dvou dnů znovu projíždíme kolem Paříže a loučíme se alespoň z dálky s Eiffelovkou, vaříme na odpočívadlech, pořád dokola posloucháme Holky z naší školky, přejíždíme do Německa, do České republiky, v Praze si dáváme u Vltavy oběd na stejném místě, kde jsme před dvěma týdny naši pouť začínali, vyzvedáváme si v podkrkonoší u taťky Bernieho a nakonec se unavení, ale zážitky nabití vracíme do naší polabské nížiny s jedinou touhou.

Vykoupat se, vzít si čisté prádlo a jít spát 😊

Naše francouzské putování s Karkulkou bylo náročné, úžasné, vysmáté, uječené, dojemné a hlavně, rodinné.

A asi ho nemůžu uzavřít jinak, než dalším z mých filozofických okenék:

Není to vždycky idyla. Dost často je to naopak trochu psycho.

Děti se provokují, nemůžeme najít místo na spaní, prší, je zima, všichni mají hlad a poslední bageta v nás zmizela těsně potom, co zavřely všechny obchody, v kempu nemají místo a my už nemáme čisté oblečení, není signál, nefunguje navigace, hádáme se a je nám do pláče...

Ale pak jsou tu ty báječné západy slunce, strmé útesy, sbírání mušlí, chytání krabů, hraní na honěnou, otužilecké koupání v moři, hlasité zpívání, rozlámání poslední sušenky na pět kousků, večerní chvilky s mužem a ciderem, vypraná trička, umyté vlasy, hřející slunce, kouzelná místa, a ještě kouzelnější okamžiky...

V dokonalém světě by ten první seznam vůbec neexistoval.

V našem světě nám naopak pomáhá uvědomit si, jaké štěstí pak cítíme při prožívání druhého seznamu ❤

Černá a bílá. Dobro a zlo. Jing a jang. Radost a smutek.

Život je zkrátka o prožívání duality světa a nacházení rovnováhy.

Naše putování nám to zase pěkně intenzivně připomíná a učí nás vážit si každé optimistické maličkosti ❤

Děkuju ❤

Předchozí část cestovního deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň