sobota 18. srpna 2018

S Karkulkou do Francie - Paříž, krysy a prostitutky





Den třetí
V noci jsem na chvíli převzala řízení a dovezla nás kousek před Paříž, ráno se tedy probouzíme kdesi v lese a natěšení na francouzskou metropoli. Myju si vlasy v lavoru, abych byla na fotkách hezká a v šíleném vedru, které nás přivádí do lehce otupělého stavu a způsobuje, že moje vlasy během dopoledne získávají stejný vzhled jako před umytím, vjíždíme do Paříže.



Děti se nejvíc těší na Eiffelovku, takže se cestou do vyhlédnutého kempu v Bouloňském lesíku bavíme počítáním, kolikrát se nám ji někde na obzoru, mezi domy, podaří zahlédnout.
Po příjezdu do kempu jásáme, vypadá to tu moc pěkně, až na to, že jsme dostali místo až na konci, což znamená kilometr (bez nadsázky) od vchodu, hřiště i obchodu. Ale máme kemp a tím pádem i záchod a sprchu, takže veškeré vady snadno odfiltrujeme a jdeme se chystat na odpolední výlet do centra.
Z kempu naštěstí jezdí kyvadlovka na náměstí Porte Mailot, takže Karkulku můžeme nechat odpočívat a plni očekávání míříme vstříc zážitkům.
A zážitek nás čeká hned v metru. Jen co do něj vlezeme, jsme absolutně ztracení, takže místo abychom se nechali odvézt k jedinému místu, po kterém děti v souvislosti s Paříží touží, vystupujeme asi dva a půl kilometru od Eiffelovky.
Nicméně, nenecháme si kazit náladu a na nábřeží Seiny vylepšujeme dětem pařížský dojem prvními (z mnoha) palačinek s nutellou.









Než k Eiffelovce dojdeme, je už tma a věž nás přivítá blikáním probíhajícím v každou celou hodinu.
A tak se tím pohledem chvíli kocháme, nasáváme atmosféru a nakonec usuzujeme, že jsme z dnešního dne vymáčkli maximum a zamíříme na nejbližší metro.
Je skoro jedenáct v noci a teplota vzduchu se stále pohybuje kolem třiceti stupňů, jsme unavení, ulepení a těšíme se do Karkulky, takže se není tak úplně co divit, že když dorazíme k metru a zjistíme, že tahle část je pro rekonstrukci úplně uzavřená, je mi skoro do pláče. Co chudáci děti, jak to zvládnou, táhnout se zase kdo ví kam?
Ale ukazuje se, že stresem trpím zase jen já.
Děti totiž objevily krysy.
Pobíhají tu skryté pod rouškou tmy po trávnících, mezi záhony a samozřejmě hlavně u kanálů a popelnic ,a zatímco mě z nich úplně do smíchu není, děti jsou nadšené a v každé z nich vidí krysáka Remyho z animované pohádky Ratatouille.
V každém případě, nakonec se nám kolem půlnoci a po další adrenalinové vsuvce s blouděním v metru podaří dojet až do kempu, kde s úlevou padáme do Karkulky a skutečnost, že jsme se neuvěřitelně těšili do sprchy, je nám úplně ukradená…



Nicméně zase mi to ukazuje, jak silné (naše) děti jsou, a že bezmocné chudinky z nich vlastně často děláme jen my, opatrní dospěláci 😉

Den čtvrtý
Jsme grogy.




Usuzujeme s mužem, že než abychom děti v tom vedru honili po Paříži za památkami, vydáme se na poklidnou procházku do parku, najdeme dětské hřiště a budeme jen nasávat místní atmosféru a libozvučnou francouzštinu.
A tak nakupujeme bagety a vyrážíme pěšky do Bouloňského lesíka, kde nakonec trávíme celý den.




Stihneme hřiště, kde mi muž pomáhá s návodem k bojovce (kterou už si můžete objednat TADY!), protože se ukazuje, že můj mozek není schopen natolik logického uvažování, aby něco takového jako systematicky přesný popis postupu hry vytvořil. Kromě toho pozorujeme nutrie, nacházíme použité kondomy a potkáváme vnadné prostitutky.
Ideální podhoubí pro spontánní lekci sexuální výchovy a k tomu nádavkem i výživná diskuze na téma drogy.
Tomu říkám unschooling!
Večer pak děti na kempovém hřišti potkají dva české parťáky od Pardubic, což tento den spolu s lehkými děvami v očích našich potomků pozvedává na jeden z dosavadních nej zážitků naší cesty.




Den pátý
Loučíme se s Paříží, v níž právě začalo očistně pršet, opouštíme kemp a míříme do Versailles. Tam už nám ovšem déšť nepřijde lákavě očistný, ale dost protivný, nicméně oblékáme nepromokavé svršky a jakousi postranní bránou vstupujeme do zahrad.
Je to tu obří.
Na posilněnou si proto chceme udělat na lavičce pod stromy piknik, ale zrada! Matka zapomněla bagety v Karkulce. Potomstvo si tedy musí vystačit s banány namáčenými v nutelle, což mu na rozdíl ode mě, která nutellu upřímně nesnáší, vůbec nevadí a my s mužem si dáváme nektarinku s tím, že ovocný půst nám jen a jen prospěje.




Po pseudopikniku si půjčujeme kola a chceme vyjet na kopec k zámku. Jenže další zrada. Kola mohou jezdit jen dole.
Hodinu tedy v lezavém mrholení projíždíme cestičky mezi stromy, což naštěstí alespoň Matymu a Ami přijde jako nejlepší možná zábava a nakonec, pěšky, v sílícím dešti a dětském odporu, dobýváme i zámek.
Dobytí ovšem spočívá jen v tom, že si to nahoře vyfotíme, omrkneme, jak ohromné si to tu Ludvík XIV nechal postavit a běžíme dolů, jelikož je nám zima a máme hlad a jak každý ví, nejsou-li tyto základní potřeby uspokojeny, je člověku nějaké kochání se památkami úplně ukradené.
Obzvláště, je-li vám necelých devět, skoro sedm a celé čtyři.
V Karkulce se tedy urychleně převlékáme do suchého, já vařím večeři a společně plánujeme, že zítra už bychom si mohli smočit nohy v moři…







Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vyrážíme

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii


1 komentář:

  1. Baru, můj obdiv k vám ( vaší rodině ) je stále větší.
    Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)