S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii

Den šestý

Dali jsme to! V noci jsme dojeli k moři, přes aplikaci Park4night jsme si našli spací spot na útesech hned vedle bunkrů z druhé světové a ráno se probouzíme do svěžího dne na pobřeží Normandie.

Snídáme s kouzelným výhledem a hned nato se vrháme dolů pod útesy.

Je trochu chladněji, ale to nám po těch nedávných tropech vůbec neva. Sbíráme mušle, cachtáme nohy a pozorujeme odliv. 

Miluju moře, vlny a to nekonečno. Nádech, výdech, neustávající rytmus a slanou vůni. Mohla bych tu na odlivem odhalených skaliskách sedět až do večera…

Ale zbytek posádky skuhrá, že má hlad, a tak naskakujeme do Karkulky a s klučičí zastávkou u bunkrů jedeme do městečka Arromanches-les-Bains.

Nebe se zatahuje a s všudypřítomnými pomníky, tanky, dětským kolotočem hrajícím pochodovou muziku, a hlavně velkým muzeem Druhé světové války, to začíná atmosférou připomínat vylodění v Normandii, na jehož upomínky tu narazíte na každém kroku.

Procházíme se po pláži, kde po odlivu zůstávají v písku zabořené, trochu strašidelně vypadající, pozůstatky umělého přístavu Mulberry, který sem po částech z Británie přitáhli Spojenci přes La Manche, a který k vyloďování tanků, vojáků i dodávek munice a podobně sloužil zhruba deset měsíců.

Nakonec nás z pláže, kde to díky černým nízkým mrakům a mrholení počíná vypadat jako by se tu každou chvíli mohli vynořit duchové padlých vojáků, vyhání zima a sílící déšť.

Oklepeme ze sebe ponurou atmosféru a stavujeme se pro nákup a po chvilce ježdění a hledání Karkulku parkujeme u pole s balíky slámy, které končí strmým útesem do moře, a kde si po večeři vychutnáme i kouzelný západ slunce.

Milujeme Normandii!

Den sedmý

Míříme asi na nejznámější pláž, která při vylodění v Normandii dostala krycí název Omaha beach.

Je lehce pod mrakem, fouká, ale my si i přesto optimisticky bereme plavky a po pikniku, při kterém sledujeme díky odlivu rychle se vzdalující moře, se vydáváme na otužileckou výpravu do vln.

Ale je fakt kosa!

Takže se jen párkrát zimomřivě smočíme, pohoupem se na vlnách a pádíme si pro mikiny.

Voda už je tou dobou díky odlivu snad půl kilometru od místa, kde jsme si na začátku rozložili deku, a tak se pobalíme a jdeme se ještě projít. 

Nebe už zase zčernalo a zvedá se silnější vítr, ale děti zkoumají kraby, honí racky a my s mužem se vodíme za ruce a je nám prostě hezky.

Cítím vděčnost, za všechno, co máme a za mír, ve kterém žijeme, a taky trochu teskno z toho, co se tu za války odehrálo. A že to není tak dávno…

Cestou od pláže se stavujeme ještě u památníku Dne D a pak už si jedeme najít nějaké klidné místo s pěkným výhledem, kde bychom zase přenocovali.

Tohle večerní ježdění je pro mě asi nejnepříjemnější částí dne.

Jsem trochu napjatá z toho, kolik už je hodin a co všechno nás ještě čeká, děti jsou přetažené, dožadují se večeře a provokují se, muž se rozčiluje, že jsou všude jednosměrky a zákazy vjezdu...ale naštěstí vždycky narazíme díky aplikaci nebo „náhodě“ na nocoviště, které nás příjemně překvapí.

A ani dnešek není výjimkou.

Parkujeme v místě, kde se do moře vlévají dvě řeky a večer při západu slunce tak můžeme pozorovat stoupající příliv a poletující volavky a další ptáky, které neumíme určit.

Před spaním čtu dětem Dračí legendu k bojovcea tetelím se radostí, když vidím, že je baví a napjatě poslouchají až do konce, který je vyzývá k zapojení se do hry a pomoci kouzelnému království.

Ale hon za dračím jménem nás čeká až zítra… 😉

Předchozí část deníčku: 

S Karkulkou do Francie - Paříž, krysy a prostitutky

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku