čtvrtek 28. prosince 2017

Co mě naučily moje nejhorší Vánoce?


Bylo mi devět a byly to ty nejhorší Vánoce na světě.
Taťka se opil. Zase. Ale tentokrát si to nenechal na večer, až budeme spát, aby si to pak „odskákala“ jen mamka.
Seděli jsme na chodbě v křesle, brácha a já u mamky na klíně, a tiše, nebo možná i nahlas, brečeli. Taťka rázoval kolem a řval a vyhrožoval a…
Z těch Vánoc si nic dalšího nepamatuju. Ani stromeček, ani dárky. Nic. Jen tu dětskou úzkost a strach.
O pár dní později, po mnohem děsivější scéně, jsme jednou v noci utekli. Pryč od taťky, z domu, ze školy, z města…


Od té doby jsem prožila dalších osmnáct Štědrých dnů a svátků, které byly krásné, dojemné, radostné, sentimentální, vzrušující, těhotné, první dětské, druhé dětské, třetí dětské a kdo ví jaké ještě. Ale vždycky jsem je prožívala s mamkou, i za cenu toho, že si kvůli tomu posuneme Štědrý den. V tomhle zimním vánočním čase pro mě byla víc než kdy jindy přístavem bezpečí a příslibem, že ať se děje cokoli, „všechno bude zase dobrý“.
Letos to ale bylo jinak. Letos jsem poprvé trávila Vánoce bez mamky.


Ano, je mi osmadvacet, jsem vdaná a mám tři děti. Ale tohle mě vzalo.
Racionálně jsem to chápala, mamka s nebiotatínkem totiž odletěli do Thajska za bráchou, ale emocionálně jsem se ocitla zase na úrovni té vyděšené devítileté holky.
Naštěstí ne na dlouho. I když je pravda, že Štědrý den (pro mě) nebyl úplně nejveselejší. Připadalo mi, že nás pět je pořád nějak málo, že Vánoce by člověk přeci měl slavit s rodinou…
Hned na první svátek vánoční jsme ovšem prostředí změnili i my. Sice jen o pár kilometrů, zato do hotelu (Jezerka na Seči), kde jsme se nemuseli dívat na domácí neumytá okna, šuchrat po všech těch koutech naší domácnosti, které by tak akutně potřebovaly debordelizovat a fungovat ve vyježděných domácích kolejích.


Místo toho jsme prostě jen byli, procházeli se, povídali si, drželi se za ruce, dováděli v bazénu, jedli, snili a nimrali se v sobě (tedy, posledně jmenované aktivitě jsem se věnovala zřejmě jen já). A tak jsem došla k dalšímu ze svých oblíbených AHA momentů.
Vždycky si tak nějak myslím, že minulost už mám „vyřešenou“, že už jsem v ní identifikovala a „uzdravila“ všechny kostlivce, kteří mě z v ní jako dítě chodívali strašit. Ale jednou za čas se ukáže, že jsem své zvědomovací schopnosti zase přecenila. Že je tu ještě něco, co je třeba vytáhnout na světlo, oprášit, opečovat, někdy odpustit, jindy prostě jen přijmout a pak to zase vrátit zpátky do minulosti, ať si to plyne, kam má.


A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Zase jsem proto vzala opatrně do rukou několik vzpomínek a poslala si do nich tolik lásky a přijetí, kolik jsem jen dokázala. A pak jsem je jako balónky naplněné heliem vypustila k nebi a nechala je doletět až tam, kam patří. Do mého kousek po kousku se prosvětlujícího dětství, nad kterým ještě docela nedávno visel velký černý mrak, který ovšem po každém takovém láskyplném zásahu slábne, rozpouští se a mizí. Možná jednou zmizí úplně. A možná taky ne…


Ovšem teď další řetízek svazující mě s bolavou minulostí praskl a já se zase cítím o něco svobodnější, lehčí a méně závislá na rozhodnutí a chování lidí okolo mě. Včetně rozhodnutí našich, odletět na svátky do Asie 😉
Protože ovlivnit, jak se budeme cítit a jak budeme věci kolem sebe vnímat, můžeme jen my sami. Přestože vinit z našich negativních emocí druhé bývá tak lákavé.
Tak se tedy při hledání štěstí, libých pocitů a úlevy obracejme raději do sebe, než abychom čekali, že nám je přinesou ostatní. Tam to totiž všechno je! I když někdy aby to člověk lupou pohledal… 😊






4 komentáře:

  1. Baru,dobře jste udělali! Take bych nejradeji někam vypadla,ale kvuli práci nemůžeme!

    OdpovědětSmazat
  2. Baru,ja Vam moc dekuji...Mam rada Vanoce,mame je vzdy krasne...Letos pro me bolestne,bolesti matky jejiz dospely syn sesel na zcesti...je ve vezeni.A ja si jen vycitam,hledam v sobe chyby...Neschopna se oprostit,ze je to jeho cesta.Doma dostal lasku,vzdelani i zazemi.Placi,citim ze je to ocistne.Doufam az se zitra probudim.Budu lehci , lehci o starosti s priznanim,ze jak se citim o tom rozhoduji jen ja.Zitra take odjizdim.Necham sve utrapene ja nekde vyklouznout na ceste.
    Dekuji, ze jsem se mohla otevrit...
    Mejte se sedmikrasne. JP

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Milá Jirinko, chci vám jen vyjádřit podporu. Můj bratr je 12 let závislý na tvrdých drogách. Prožíváme peklo. Maminka to nevydržela. V březnu mi umřela. Po dvou letech léčby srdce. Mám malé děti, hodného manzela. Přesto mám pocit,že neziju, ale prožívám. Jsem na všechno sama. Pořád mám tendence bratrovi pomáhat, i když me už tolikrát zklamal. ....někdy je život krutý boj! Držte se! Hanka

      Smazat
    2. Dekuji...take mam pocit ,ze jsem " sama" zkusenost mamy je neprenosna...Navic jsem k tomu vsemu onemocnela nemoci ktera postupne zpusobuje ukrutne bolesti celeho tela.Manzel je na me hodny ,ale neni to jeho syn...Myslim, ze me bolesti uplne nerozumi.Jeho otec uz vubec ne.
      Dekuji aspon nekdy se z toho snazim vypsat,vyplakat a snazit se zvednout.
      Krasny novy rok vsem!
      JP

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)