Mezi
okamžikem, kdy nás muž ráno vyložil na Čerňáku a odfrčel si na seminář a tím,
kdy si nás vyzvedl v restauraci na Letné, jsem měla asi tak tři sta pětapadesátkrát
chuť ty svoje tři „poklady“ čapnout za kapuce a odtáhnout na vlak směr
Pardubice. Ale neudělala jsem to. Protože těch milých chvilek, kdy jsme my
čtyři společně prostě jen byli, tak trochu ztraceně bloumali a nikam se
nehonili, bylo mnohem víc. A takové chvilky jsou mi poslední dobou nesmírně
vzácné.
Když
muž nahlásil, že v neděli odjíždí na celý den do Prahy, řekla jsem si, že
toho využijeme a uděláme si s dětmi výlet. Svého unáhleného rozhodnutí
jsem začala litovat přesně v sedm ráno, kdy jsem se snažila dospat hodiny
strávené s kamarádkou den předtím na improshow a v baru, a kdy mě muž
nelítostně vytáhl z postele (dle mého názoru nevhodně vesele a protivně
svěže).
Lítost
druhá přišla, když jsme poprvé zabloudili na těch zhruba tři sta metrech mezi
obchodním domem Černý most a stanicí metra Černý most. Třetí lítost mě
zachvátila během onoho bloudění, když Vili začal kňourat, že mu mrznou „jučičky“
a bolej ho „nožičky“, Amálka, že má hlad a Mates, že už ho to nebaví a chce si
jet domů stavět lego. Pak už jsem to přestala počítat.
Nicméně,
takhle je to vždycky. Po prvotním těšení se a nadšení z nápadu, podniknout
nějakou společnou „výpravu“, přichází krize. Přichází bez varování, v okamžiku,
kdy už si člověk říká, že tentokrát to třeba fakt dopadne! Tentokrát to bude
růžový a sluníčkový hned od začátku!
Ale
ono né.
Taková
krize má prověřovací a zocelovací charakter a když jí (tu první z mnoha) člověk
překoná, povznese se nad okolnosti a rozhodne se, že si to užije i zmrzlým „jučičkám“
navzdory, pak teprve přichází euforický pocit prazvláštní apatie, v němž pouze
přijímáte, co přichází, (pokud možno) adekvátně na to reagujete a těšíte se z každé
pikosekundy štěstí, které probleskují mezi mračny kvičení, vztekání, smutnění a
hysterčení (ať už dětského nebo vašeho).
Mně
se tohoto stavu podařilo dosáhnout až poté, co jsme absolvovali cestu metrem,
obhlídku davového vánočního šílenství na Staromáku, vystání čtyř front na děsně
nezdravé pochutiny a promenádu Pařížskou ulicí směrem k Letné.
Někde
mezi Pradou a Guccim mi došlo, že zase vyšiluju úplně zbytečně, že Viliho ještě
nějaký ten kiláček unesu, a že bych se měla párkrát zhluboka nadechnout,
doufat, že mráz umořil veškerý pražský smog, a začít s dětmi plynout na
jejich klidnější vlně.
A
povedlo se.
Letenské
sady (místo navigací avizované patnáctiminutovky jsme si to tu protáhli na
hodinu a půl…), Zemědělské muzeum s parádními interaktivními expozicemi
(zejména ta rybářská a traktory měly úspěch), vyhazov těsně před zavíračkou a
zjištění, že venku sněží.
Bloudění s vybitým telefonem směrem k restauraci,
která měla zavřeno, ukrytí se ve vchodu, z něhož se dle zvonků vyklubal
vchod Třeštíkových, které s radostí stalkuju na facebooku, nalezení restaurace
náhradní a v ní dobré jídlo, jazzový hudební podkres a hlavně teplo. Šťastné
shledání s mužem, kterému jsem s telefonem v posledním tažení
poslala rychlou instrukci, kde nás má hledat a doufala, že nás opravdu najde a
cesta domů, osvětlenou Prahou, s dětmi unaveně ztichlými a zážitky
naplněnými.
I
já jsem naplněná. Zejména vděčností za to, že spolu tohle umíme. Být, vyladit
se, sdílet, hrát si, mít se rádi, pohádat se, odpustit si a nakonec za to
všechno poděkovat a jít spát.
Protože
i když se někdy zapomenu a zadoufám si, že se mi v životě začnou dít velké
věci spojené s ještě většími zážitky, ve skutečnosti je můj život právě
tohle.
Tohle
každodenní i svátečně nedělní hledání rovnováhy, užívání si optimistických maličkostí
a víra, že můj život se odvíjí tím nejsprávnějším možným směrem.
Kéž
by mi tohle vyladění zase na nějaký čas vydrželo 😉
Máme to stejne, halvně vsude na blozich pisou ty maminy o navsteve muzei, galerii, vyletech a nam to nejde a nakonec mi reknou ze je lepe doma a ja jsem uplne vycerpana....zkousela jsem nekolikrat, ale je to i mnou, neumim se na to povznest....tak zavidim, ze vy ano, jste lepsi, mladsi a o jedno dite navic....
OdpovědětVymazatDěkuju za ocenění, ale hlavně si to nevyčítejte!
VymazatKaždý jsme nějaký, naše děti jsou jiné a na blozích to vždycky vypadá líp než ve skutečnosti ;-)
Já to mám tak,že nevím jak to dělám,ale jsem v pohodě,táhnu děti svoje,i mý sestry ,která je na zhroucení,a na pokraji šílenství,jsem v pohodě,štastná se ségrou,nebo manželem nebo s kamarádkou a je mi fajn,k mým dětem si většinou pujčím ještě jedno,a vše je o.k,asi mám dar mít kolem sebe podobné tipy lidí ,kteří se moc nestresují.....asi jsem divná,...dae
OdpovědětVymazatTak to gratuluju :-)
VymazatJá jsem tohle s přehledem zvládala na mateřské, byla jsem s dětmi vyladěná, v pohodě, bez institucionálních povinností ;-)
Ale od doby, co jsem částečně nastoupila do práce je to pro mě leckdy obtížnější, respektive chvilku mi trvá, než se na děti zase naladím a najedem na stejnou vlnu ;-)
Minule jsem tedy sbírala z chodníku nějakou omdlelou maminku a chytali z kopce její jedoucí kočárek s miminkem,a to se mi trošku klepali ruce,ale jinak...no problem,pěkný den,dae
OdpovědětVymazat