neděle 10. prosince 2017

O pikosekundách štěstí, na kterých záleží

Mezi okamžikem, kdy nás muž ráno vyložil na Čerňáku a odfrčel si na seminář a tím, kdy si nás vyzvedl v restauraci na Letné, jsem měla asi tak tři sta pětapadesátkrát chuť ty svoje tři „poklady“ čapnout za kapuce a odtáhnout na vlak směr Pardubice. Ale neudělala jsem to. Protože těch milých chvilek, kdy jsme my čtyři společně prostě jen byli, tak trochu ztraceně bloumali a nikam se nehonili, bylo mnohem víc. A takové chvilky jsou mi poslední dobou nesmírně vzácné.


Když muž nahlásil, že v neděli odjíždí na celý den do Prahy, řekla jsem si, že toho využijeme a uděláme si s dětmi výlet. Svého unáhleného rozhodnutí jsem začala litovat přesně v sedm ráno, kdy jsem se snažila dospat hodiny strávené s kamarádkou den předtím na improshow a v baru, a kdy mě muž nelítostně vytáhl z postele (dle mého názoru nevhodně vesele a protivně svěže).
Lítost druhá přišla, když jsme poprvé zabloudili na těch zhruba tři sta metrech mezi obchodním domem Černý most a stanicí metra Černý most. Třetí lítost mě zachvátila během onoho bloudění, když Vili začal kňourat, že mu mrznou „jučičky“ a bolej ho „nožičky“, Amálka, že má hlad a Mates, že už ho to nebaví a chce si jet domů stavět lego. Pak už jsem to přestala počítat.
Nicméně, takhle je to vždycky. Po prvotním těšení se a nadšení z nápadu, podniknout nějakou společnou „výpravu“, přichází krize. Přichází bez varování, v okamžiku, kdy už si člověk říká, že tentokrát to třeba fakt dopadne! Tentokrát to bude růžový a sluníčkový hned od začátku!
Ale ono né.


Taková krize má prověřovací a zocelovací charakter a když jí (tu první z mnoha) člověk překoná, povznese se nad okolnosti a rozhodne se, že si to užije i zmrzlým „jučičkám“ navzdory, pak teprve přichází euforický pocit prazvláštní apatie, v němž pouze přijímáte, co přichází, (pokud možno) adekvátně na to reagujete a těšíte se z každé pikosekundy štěstí, které probleskují mezi mračny kvičení, vztekání, smutnění a hysterčení (ať už dětského nebo vašeho).
Mně se tohoto stavu podařilo dosáhnout až poté, co jsme absolvovali cestu metrem, obhlídku davového vánočního šílenství na Staromáku, vystání čtyř front na děsně nezdravé pochutiny a promenádu Pařížskou ulicí směrem k Letné.
Někde mezi Pradou a Guccim mi došlo, že zase vyšiluju úplně zbytečně, že Viliho ještě nějaký ten kiláček unesu, a že bych se měla párkrát zhluboka nadechnout, doufat, že mráz umořil veškerý pražský smog, a začít s dětmi plynout na jejich klidnější vlně.
A povedlo se.
Letenské sady (místo navigací avizované patnáctiminutovky jsme si to tu protáhli na hodinu a půl…), Zemědělské muzeum s parádními interaktivními expozicemi (zejména ta rybářská a traktory měly úspěch), vyhazov těsně před zavíračkou a zjištění, že venku sněží. 








Bloudění s vybitým telefonem směrem k restauraci, která měla zavřeno, ukrytí se ve vchodu, z něhož se dle zvonků vyklubal vchod Třeštíkových, které s radostí stalkuju na facebooku, nalezení restaurace náhradní a v ní dobré jídlo, jazzový hudební podkres a hlavně teplo. Šťastné shledání s mužem, kterému jsem s telefonem v posledním tažení poslala rychlou instrukci, kde nás má hledat a doufala, že nás opravdu najde a cesta domů, osvětlenou Prahou, s dětmi unaveně ztichlými a zážitky naplněnými.


I já jsem naplněná. Zejména vděčností za to, že spolu tohle umíme. Být, vyladit se, sdílet, hrát si, mít se rádi, pohádat se, odpustit si a nakonec za to všechno poděkovat a jít spát.
Protože i když se někdy zapomenu a zadoufám si, že se mi v životě začnou dít velké věci spojené s ještě většími zážitky, ve skutečnosti je můj život právě tohle.
Tohle každodenní i svátečně nedělní hledání rovnováhy, užívání si optimistických maličkostí a víra, že můj život se odvíjí tím nejsprávnějším možným směrem.
Kéž by mi tohle vyladění zase na nějaký čas vydrželo 😉

5 komentářů:

  1. Máme to stejne, halvně vsude na blozich pisou ty maminy o navsteve muzei, galerii, vyletech a nam to nejde a nakonec mi reknou ze je lepe doma a ja jsem uplne vycerpana....zkousela jsem nekolikrat, ale je to i mnou, neumim se na to povznest....tak zavidim, ze vy ano, jste lepsi, mladsi a o jedno dite navic....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za ocenění, ale hlavně si to nevyčítejte!
      Každý jsme nějaký, naše děti jsou jiné a na blozích to vždycky vypadá líp než ve skutečnosti ;-)

      Smazat
  2. Já to mám tak,že nevím jak to dělám,ale jsem v pohodě,táhnu děti svoje,i mý sestry ,která je na zhroucení,a na pokraji šílenství,jsem v pohodě,štastná se ségrou,nebo manželem nebo s kamarádkou a je mi fajn,k mým dětem si většinou pujčím ještě jedno,a vše je o.k,asi mám dar mít kolem sebe podobné tipy lidí ,kteří se moc nestresují.....asi jsem divná,...dae

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to gratuluju :-)
      Já jsem tohle s přehledem zvládala na mateřské, byla jsem s dětmi vyladěná, v pohodě, bez institucionálních povinností ;-)
      Ale od doby, co jsem částečně nastoupila do práce je to pro mě leckdy obtížnější, respektive chvilku mi trvá, než se na děti zase naladím a najedem na stejnou vlnu ;-)

      Smazat
  3. Minule jsem tedy sbírala z chodníku nějakou omdlelou maminku a chytali z kopce její jedoucí kočárek s miminkem,a to se mi trošku klepali ruce,ale jinak...no problem,pěkný den,dae

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)