Časopis, škola i já, všichni jsme V Pohybu

Ve druhé třídě jsem se v noci počurávala hrůzou z matematických pětiminutovek, na gymplu jsem zvracela při představě zkoušení z fyziky a po obdržení titulu Bc. se dvěma dětmi a třetím na cestě jsem si řekla: Konec! Se školním vzdělávacím systémem už nechci mít nic společného.

Ale jak praví otřepaná fráze: Nikdy neříkej nikdy.

Nějak jsem si tenkrát neuvědomila, že škole neuteču. Ne se třemi, jednoho dne, školou povinnými dětmi.

Ale představa, že je svěřím někomu, jako byla má hrůzu nahánějící paní učitelka Pytelková z 1.A, mě spolu s vnitřním přesvědčením, že to přeci musí jít i jinak, přinutila hledat cesty nové.

Na začátku svého hledání jsem napsala článek: Proč nepošlu děti doklasické základky? Tenkrát jsem si kladla spoustu otázek a vůbec netušila, kam mě tahle nová cesta dovede.

Po roce od napsání článku se daly věci do pohybu, vesmír odpověděl, a já se stala součástí skupiny rodičů, kteří se pro své děti rozhodli založit „ideální školu“.

Byli jsme plní ideálů a možná trochu naivní. Já tedy určitě.

Přesto se nám povedla úžasná věc a pod rukama nám vyrostla Základní školaV Pohybu, škola, která jde s dětmi.

Nejsem si tak úplně jistá, jestli tady moje cesta za touhou po svobodnějším a přirozenějším vzdělávání končí. Možná tu teprve začíná…

Ale jsem si stoprocentně jistá, že tenhle projekt vykoupený mnoha prodiskutovanými hodinami, probdělými nocemi, popsanými a podepsanými lejstry i nezanedbatelnými financemi mnoha z nás, kteří jsme se s velkými sny, plány a snad i iluzemi začali před lety scházet po hospodách či hřištích, měl a má ohromný smysl.

A já jsem ráda, že jsem toho mohla být od počátku součástí, že ve škole můžu fungovat jako průvodce, a že možná víc, než můžu děti naučit já, učí naši školáci mě.

Děkuju! Vážím si toho.

Sobecky možná i proto, že až díky spoluzaložení „vlastní“ školy jsem si splnila jeden dlouholetý sen, podpořený sledováním Gilmorových děvčat a dosud neuskutečněný pro bezbřehou neprůbojnost, nesebevědomost a tak trochu zbabělost mého náctiletého já…

Vždycky jsem tajně snila o psaní do školního časopisu, ale nesebrala na to odvahu.

Letos mi evidentně sebevědomí konečně stouplo, protože nejen, že jsem do školního časopisu ve svých osmadvaceti začala psát, ale já ho se svým nebiotatínkem v roli grafika dala dohromady prakticky celý! S velkou dětskou ilustrativní pomocí a především inspirací. 

Časopis bude k zakoupení na akcích školy a premiérově na zítřejším Vánočním jarmarku, takže pokud jste z Pardubic, jste srdečně zváni! (Samozřejmě i pokud z Pardubic nejste, ale zase bych ráda předešla zklamání nadšenců, kteří by k nám vážili cestu přes půl republiky, tak velkolepé to u nás zase není… 😉)

PS: Toto měl být stručný text k fotce školního časopisu na facebooku. Ale asi jsem vážně šílený grafoman! Nebo mi to psaní prostě jen bytostně schází...