sobota 16. září 2017

"Ten pocit totální bezmoci dítěte vůči dospělým..." vzpomínáte si na něj?

Z deníčku mého třináctiletého já
Umřel mi křeček Jerry. Áda mu udělal rakvičku a já ho na zahradě zakopala. Je to strašnej den!
Ještě k tomu jsem se pohádala s mamkou. Mám pocit, že to s Jerrym je jí úplně jedno. Možná jí křivdím, ale vypadalo to tak. Jako vždycky, když mi není dobře, šla jsem si číst a ona se kvůli tomu na mě rozkřičela, že mám radši umejt nádob,í a že život jde dál. Tak jsem na ni taky zakřičela a pohádala se i s Ádou.
Nevím, jak to mají ostatní, ale já i když mám dobrou mamku a její přítel Áda je taky většinou OK, mám někdy obrovskou chuť zakroutit jim oběma krkem. I když to zní možná dost morbidně, ten pocit totální bezmocnosti dítěte vůči dospělým a rodičům obzvlášť, je hroznej!
Já vím, puberta, řeknete si, ale mně bylo až úzko, když jsem si na svoje tehdejší pocity vzpomněla a uvědomila si, jak často, byť třeba nevědomě a neúmyslně je nechávám prožívat svoje děti.
V jiných situacích, jiných podobách, ale ten základ je stále stejný.
BEZMOC.
My dospělí máme tu výhodu, že jsme větší, silnější, starší a máme dojem, že nejlépe víme, co je pro naše děti dobré, jak by se měly chovat, řešit problémy a mnohdy i to, jak by se měly cítit.


Bezmoc, vztek a frustrace v akci
Včera děti strávily většinu odpoledne dohadováním se, pošťuchováním se a hádkami. Všichni jsme byli po uplynulém týdnu unavení a nikdo neměl pro nikoho pochopení, křičely děti, křičeli jsme my s mužem a večer to vyvrcholilo scénou při níž Maty strčil Amálku ze stoličky v koupelně.
Vyvlekla jsem ho vztekajícího se a řvoucího z koupelny a měla chuť mu už vážně jednu vrazit. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná a unavená…
A v tu chvíli mi to došlo.
Došlo mi, že Maty se cítí úplně stejně. Že ho taky něco trápí, že má taky důvod k tomu, aby se choval tak, jak se chová, i když z mého dospěláckého pohledu je takové chování naprosto neadekvátní situaci.
Došlo mi, že se cítí bezmocně, protože se ho v tu chvíli vůbec nesnažíme pochopit, ale jen ho z pozice moci peskujeme za to, jak se projevuje.
A vzpomněla jsem si na svůj nedávno objevený deníček.
No a co má takový dítě udělat? Buď ztropí scénu o bezprávnosti a omezování dětí, práskne dveřmi a jde se někam uklidnit. Nebo jen nevraživě kouká a představuje si, jaký by to bylo, shodit danou autoritu třeba ze schodů a nebo prostě soptí jen v duchu a v klidu odejde a radši si začne psát do deníčku.
A nebo taky může dělat od všeho trochu. Jako já.
Ano, to zvládne puberťák, prostě práskne dveřmi, pohádá se nebo uraženě odkráčí.
Maty ve svých osmi letech využíval zase jiné naučené „strategie“ pro dosažení cíle, ne tak přímočaré jako pubescent, a ne tak sofistikované, jaké by se dali očekávat u dospělého, ale zkrátka ty, které odpovídají jeho věku.
Novorozenci pláčou, batolata se klidně vzájemně přetáhnou lopatkou po hlavě a my dospělí zvládáme třeba i strategii vyjednávací. Ale to všechno jsme se museli naučit a stejně jednou za čas sáhneme po těch méně vyspělých způsobech jednání.
U dětí pro to to ale máme pramalé pochopení. Často máme dojem, že nám to všechno dělají naschvál! Jak to, že se nedokážou domluvit, přistoupit na kompromis, logicky argumentovat?
Možná to prostě zatím neumějí a nebo to neumějí tak dobře, aby tak jednali i ve stresu, ve chvíli kdy cítí právě onu naprostou bezmoc… Protože přiznejme si to, ono i když se o nějakou tu argumentaci pokusí, my je leckdy stejně vážně nebereme. Vždyť jsou to přeci teprve děti!
Zkusme si vzpomenout…
Ale jak se to stane, že tak snadno zapomeneme na to, co jsme kdysi jistě sami cítili, jak velká bezmoc s námi lomcovala, když jsme byli konfrontováni se světem dospělých?
A možná to není ani tak o zapomnění, ale spíš o tom, že „já to taky tenkrát musela vydržet, tak si to chlapečku vyžer stejně jako já“?
Nebo nám to prostě jen nedochází?
V tomhle směru se mi moc líbil kurz Katky Králové, Nevýchova, kde mají velký prostor právě audionahrávky, při nichž se můžete dokonale vžít právě do pocitů malého dítěte. Do jeho bezmoci.
Už před lety, když jsem nahrávky poslouchala, to pro mě byl silný zážitek, ale na takové věci se bohužel někdy snadno zapomíná.
Díky deníčku jsem se tentokrát zase rozpomněla.
A místo abych odvlekla Matyho po koupelnové anabázi s Amálkou a stoličkou do pokoje a tam na něj řvala, sedla jsem si k němu a začala mu opravdu naslouchat.
Nakonec jsme brečeli oba. Ale byl to pláč očistný a pomohl nám najít k sobě cestu skrze porozumění a přijetí.
Pocit bezmoci na obou stranách alespoň pro tentokrát zmizel.


S dětmi jako s parťáky
Moc bych si přála, abychom se všichni častěji snažili vcítit do toho, jak se asi děti cítí, proč dělají nebo říkají to, co nám může připadat nevhodné, drzé, neposlušně, agresivní…  Ale abychom i my, rodiče šli v tomhle dětem příkladem a klidně na rovinu řekli, je mi dnes smutno, mám špatnou náladu, jsem šíleně navztekaná, potřebovala bych obejmout, být chvíli sama, jít si zaboxovat…
Buďme k sobě víc upřímní, berme děti opravdu jako partnery a ne jako někoho, koho potřebujeme vmanipulovat tam, kde ho chceme mít.
Večer jsem si šla s mamkou promluvit. Snažila jsem se jí vysvětlit, co cítí dítě, když ho rodič nebo jiný dospělák začne strašně štvát, že i když se jim to nezdá podstatné, dítě to bere úplně jinak. Cítí hroznou bezmoc a ptá se samo sebe, jestli dospělý vážně mají právo terorizovat ho těmi svými mnohdy nesmyslnými požadavky a proslovy. Mluvila jsem v množném čísle, ale vlastně nevím, jestli to ostatní v mém věku mají stejně. Ale řekla bych že jo.
Když jsem mluvila, mamka se mě snažila chápat, ale mám takový pocit, že mi moc nerozuměla, ovšem to jsem tak trochu čekala.
Třeba se jednou vzájemně pochopíme…
Buďme k sobě laskaví
A malé upozornění na závěr!
Pokud nám rupnou nervy a na nějaké pochopení se zvysoka vykašleme, buďme k sobě laskaví! A po odvanutí těch nejsilnějších emocí k sobě přistupujme stejně jako k dětem. S laskavostí, pochopením a upřímnou omluvou.
Kromě toho, ať už se budeme jako rodiče snažit sebevíc, naše děti stejně jednou za čas budou mít příležitost napsat si do deníčku: dneska je strašnej den, naši mě štvou, vůbec nikdo mi nerozumí!
Ale vzdávat předem bychom to, drazí rodičové, stejně neměli!  ;-)



4 komentáře:

  1. Já v podstatě souzním, jediné co na mě bliká červeně je rada, berte děti jako partnery...čím jsou ty děti starší, tím více přibývá situací, kdy mám pocit, že v této chvíli jsem především rodič, parťáci a kamarádi budeme až přežijeme pubertu. Nejsem si jista, zda to dokážu přesně vystihnout, protože třeba tři čtyři roky zpátky bych tohle klidně podepsala. S desetileťákem v rodině začínají ty diskuse nabírat na obrátkách... zvlášť v dnešním světě. A dohody docela fungují, ale pořád jsem v nich jako rodič, nikoliv jako parťák.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář i námět k zamyšlení :-)
      Je pravda, že ono slovo partner je lehce zavádějící a pro každého možná ztělesňuje něco trochu jiného.
      Já jím třeba nemyslím naprostou partnerskou rovnost, spíš takový lidský respekt k sobě navzájem.
      Vnímám to tak, že abychom v rámci naší pětičlenné rodiny zachovali určitou pohodu, je třeba mít nastavenou jistou hierarchii, ne o všem tedy s dětmi partnersky diskutujeme. Jsou věci, které jsou námi zkrátka dané.
      Přesto se ale snažím k dětem (a ne vždy mi to jde dle mých idealistykých představ ;-) přistupovat s úctou, jednat s nimi na rovinu, upřímně, nesnažit se s nimi hrát nějaké manipulativní hry...

      Vymazat
  2. já bych vás potrebovala doma, abyste nám to tu znalyzovala, máme tu boje. K braní dětem jako partnery, není uplne prijemne, kdyz se k nam deti chovaji rovnocenne, jako partneri, nechapou pak kdo ma posledni slovo, atd. Pote se v podstate zacnou chovat jako diktatori:)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)