V ideálním světě by to u nás v den odchodu do školky vypadalo nějak takhle:
V sedm mi zazvoní budík.
Sama vstanu, zatímco mí něžní andílci stále podřimují. V klidu se obléknu a
použiju všechny lahvičky, krémy a další serepetičky vyskládané u zrcadla.
Připravím vydatnou snídani, doprostřed stolu naaranžuju kytici pro navození té
správné radostné nálady a vzbudím děti. Ty s úsměvem vyskočí
z postelí, dobrovolně a s nadšením se převléknou, nasnídají, vyčistí
zuby, učešou, přebalí, obují a naskáčou do auta. To vše v dobrém rozmaru,
za láskyplného hovoru a s nekonečnou trpělivostí. V 8:00 vyrážíme,
v 8:30 parkujeme u školky, v poklidu se přezouváme a loučíme.
Nakonec, spolu s Vilim Matýskovi a Amálce zamáváme a vydáváme se vstříc sluncem
zalitému volnému dopoledni.
Realita:
Úterý
Vilík se budí před šestou.
Strašně se mi nechce vstávat, ale Vilda dost zapáchá, hlasitě volá máma a leze
mi po hlavě. Navíc už probudil i Matese s Ami. Na spánek můžu zapomenout.
Ploužím se z postele a
v režimu autopilota zaopatřuju ranní agendu. Děti jsou převlečené,
nasnídané a zabrané do stavění z lega. Amálka má na hlavě dva úhledné
culíčky. V koupelně se snažím probrat a používám většinu kosmetických
vychytávek položených na zrcadle.
Dvě hodiny uplynuly, aniž bych ve
své ranní latentní fázi zaznamenala jak. Je 8:00, nejvyšší čas opustit
stanoviště a přesunout se do auta.
Děti můj požadavek ignorují a dál
si staví z lega. Vilík vije, jelikož je nedospalý a dal by si svou
dopolední dávku odpočinku. Já zmateně pobíhám po domě a přemýšlím, kde mají
děti šusťáky a kam jsem si položila mobil.
V 8:30 startujeme a těsně
před devátou vrážíme do školky. Stihli jsme to jen tak tak.
Středa
Budík zvoní v sedm. Vstávám
a všichni ostatní se mnou. Na soukromé koupelnové soaré můžu zapomenout.
Po půl hodině má Mates stále
pyžamo a jednu ponožku, Amálka usedla pouze v kalhotkách k puzzlím a
Vilík, kterého jsem převlékla sama, se pozvracel. V 8:00 jsou všichni
oblečení a já se dostávám k tomu, abych použila alespoň řasenku položenou
u zrcadla, zatímco děti snídají.
O čtvrt hodiny později sprchuji a
znovu převlékám Vilíka, který si do klína vyklopil jogurt a s vášní sobě
vlastní si ho vmasíroval do vlasů a uší. Na Amálčiny culíčky není čas,
použijeme alespoň sponku.
Moji výzvu k odchodu
v 8:30 všichni okatě ignorují.
Díky citovému vydírání se mi daří
nalákat všechny zúčastněné do auta. V 8:35 vyrážíme, abychom to za rohem
otočili a mohli se domů vrátit pro dudlík a čepice. Šlápnu na to a v devět
jsme ve školce. Bylo to o fous.
Čtvrtek
Budík nezvoní. Zřejmě jsem ho
před hodinou v polospánku zamáčkla, protože když zaostřím na hodiny,
zjišťuji, že už je 8:00. Potomstvo, vyčerpané logistikou předchozích dvou dnů,
stále spí.
Startuju z postele, a
jelikož se mi děti nedaří probrat, jedno po druhém přenáším do obýváku a v polospánku
převlékám. V koupelně u zrcadla se zastavím, jen abych si opláchla
obličej. Místo kartáčku dnes musí stačit žvýkačka.
Vilík se pozvracel. Strkám mu za
bodýčko látkovou plenu, aby ho to nestudilo, a stěhuju ho do autosedačky. K snídani
dostává do ruky kukuřičnou křupku.
Maty s Ami jsou na tom líp.
Ve špajzu jsem objevila kinder čokoládky od babičky a do kelímků s brčkem jim
zavírám kakao. Holt se „nasnídají“ v autě.
Amálce prsty uhladím vlasy a
raději je schovám pod čepici. V 8:40 naše auto smykem opouští náves před
domem. Děti zhltnou čokoládu a remcají, že mají hlad. Odkazuji je na školkovou
svačinu a doufám, že to na mě ve školce neprásknou.
Něco po deváté vbíháme do šatny.
Zjišťuju, že Amálka nemá kalhotky a Mates čepici. No co, nepřítomnost spodního
prádla snad nikdo neodhalí a ven si Maty narazí kapucu.
Kolem půl desáté opouštím školku
a otírám pot z čela. Je na čase vyrazit do města a obstarat Vilimu náhradu
za zapomenutý dudlík a k snídani něco výživnějšího než křupku. Po pár
metrech zjišťuji, že si vykračuju ve školkových návlecích. Strkám je pod
kočárek a jsem ráda, že školku máme jen třikrát týdně. Čtvrtý den bychom asi
dorazili v pyžamech :-)
Zítra nám začíná další kolo… A
jak to po ránu probíhá u vás? Máte vychytaný systém nebo ranní výpravy
považujete za rodičovský očistec? :-)
Když to čtu mám úsměv a tváři,ale něco podobného občas zažívám také:-)Dnes po 3 týdnech opět Vojtík do školky a vše hezky v klídku.Pravda z postele jsem ho tahala(doteď se budili oba kolem 6h a to jsem zuřila když nemusí vstávají) a vše proběhlo hladce,hrozně se těšil.Snad mu to vydrží další dny.S Anežkou nás čekají ještě 2 týdny doma, tak to bude klídek.Pak nastanou honičky s oběma,ale dny kdy chodí i Anežka do školky jsou jen dva to honím spíš manžela než děti:-) Ten leze z postele na poslední chvíli kdy už chceme odejít on teprve venčí psa....a to je něco na mě:-) Krásné dny a klidné vstávání.
OdpovědětVymazatWow, vždy se moc těším na Váš blog, protože si hned vzpomenu na dětství svých dnes dospělých dětí. Tak dnes jsem si vzpomenula, jak jsem v zimě vezla své děti na saních před tramvají, aby mi neujela a já stihla přijít "včas" do práce. Oprávněnou "dršťkovou" od řidiče jsem ustála se slzami v očích. Moc Vám držím palce a přeju klidné vstávání (tuším, až budou děti větší). Šá
OdpovědětVymazat:-) :-) :-) skvělý. ale nejste v tom sama.
OdpovědětVymazata napište, jak vám to pujde po změně času.
Ty Báro, hodina na ideální vstávačku je málo, zvlášť když chceš ještě stihnout nějakou výpravu sama sebe v koupelně. Máme to taky tak, zajímavé je, že některé dny odcházíme z domu tak včas a hladce, že žasnu, jindy škoda slov. Ale považuju za velký pokrok, že jsme mohli ranní vstávání protáhnout z půl šesté na pět čtyřicet, školák totiž jezdí autobusem. Ale bude změna času, to se děsím už teď.
OdpovědětVymazatUž se těším na naše školková rána... Naštěstí (nebo naneštěstí) máme školku 5 minut od domu, ale i tak si myslím, že to nebudeme zvládat :D
OdpovědětVymazatPrima,my museli být ve školce nejpozději v 8 hodin...dae
OdpovědětVymazatTeď jsem se upřímně nasmála. Klobouk dolů, Baru. Jste skvělá!! :D
OdpovědětVymazat