Individuálně i pospolu

V sobotu dopoledne to u nás vypadalo všelijak. Viliho trápily horní jedničky. Amálku nevyspání. Matese pokašlávání. A muže rýma.

Mě trápili všichni výše jmenovaní neboť jejich negativistické naladění a početní přesila by dokázali udolat sebeskalnějšího optimistu.

Odpoledne už jsem ovšem všudypřítomné fňukání odmítla poslouchat a vytáhla rodinu ven.

Původní úmysl zahrát si šipkovanou sice podle plánu nevyšel, neboť Mates s Ami, kteří s mužem vyrazili napřed, se se šipkami tak loudali, že jsme je s Vilim dostihli za první zatáčkou. Ale čerstvý vzduch pročistil atmosféru a frekvence kňourání se znatelně snížila.

Ne však na dlouho.

Mužovo významné posmrkávání a Amálčiny žádosti o poponášení měli za následek, že jsme je poslali domů a na lesní vycházku vyrazili v sestavě matka a synové.

 

Vili to brzy zalomil, a s Matym jsme si nakonec užili příjemné mateřskosynovské chvilky.

Je hrůza, jak dávno mi to připadá, co jsme byli jen sami dva. Bez Amálky a Vilíka. A kolik se za tu dobu změnilo. Jak Matěj vyrostl a jak se s ním dá „dospělácky“ mluvit. Už to není žádné: Hele, Matýsku, brouček! Hele, Matýsku, kanál!  Ale vedeme spolu diskuze o reinkarnaci, vzdělávání a lomu světla.

Ovšem nejsme žádní intelektuální suchaři, takže to prokládáme lezením na stromy, mečováním a prohlížením zvířecích exkrementů za účelem odhalení „vykonavatele“.

Ve chvílích kdy jsem jen s jedním ze svých tří potomků si pokaždé říkám, jak je to fajn. Jak je důležité najít si chvíli na každého zvlášť. Nebrat je jako homogenní stádečko, ale jako partu jedinečných osobností.

A pak přijdou okamžiky, kdy si zase vážím toho, že se dokážeme chovat i jako to homogenní stádečko. Tedy jako soudružná rodina. V tomto duchu se pro změnu neslo dnešní odpoledne.

Sice v dešti, ale se správnou motivací to může být zábava i tak.

No a bonus na závěr.

Když se děti tak pěkně vyřádily, poválely v bahně a poskákaly v kalužích, zalezly si po návratu domů do pokojíčku. A to včetně Viliho, který se sice v bahně neválel, zato se zjevně vyspal do růžova. A vztahy tak mohli utužovat i o samotě ponechaní rodičové. S kávou, nohama na stole a antiromantickým rozhovorem o zateplování.

Víkend proto považuji za více než vydařený a s navrátivším se optimismem přecházím i mužovo přetrvávající významné posmrkávání  :-)