Vilíkovy osmiměsíčniny

Co se týče pravidelných zápisů o mírách, váhách, prvních zubech a tak vůbec, jsem mizerná matka. 

Pokroky potomstva zaznamenávám velmi nesystematicky a chaoticky. Ale dnes jsem si vzpomněla!

Vilíkovi je osm měsíců. 

Když Vilda po oslnivém výkonu ze svých šestiměsíčnin zjistil, že k lezení po čtyřech nestačí jen si tak machrovat na kolenou, ale je třeba sesynchronizovat pohyb rukou a nohou, svých mnohdy bolestivých pokusů rychle zanechal. 

Lehl si zpátky na břicho a začal se raději plazit. Pěkně po vojensku a nebezpečně rychle. Mates s Ami před ním od té doby skoro nestíhají sklízet  nevilíkovské hračky. 

Ale stejně to není dost rychle, aby sourozencům stačil. A tak se chudák kolikrát zasekne v chodbě mezi pokojíčkem a obývákem, jelikož než stačí dolézt do jedné z místností výše jmenovaných, brácha se ségrou už migrují na druhou stranu. 

Nicméně, plaz, i když k dokonalosti vypilovaný, není jedinou pohybovou novinkou našeho mrňavého šampiona. Vilík sice nesedí ani neleze, zato se naučil stát. Trénuje to zhruba měsíc, ale stabilita je stále minimální. Zato mé nervové vypětí je na maximu.

Těch pádů, řevu a infarktových stavů, kdy jsem dobíhala zoufale vijícího benjamínka s pocitem, že tentokrát je to nejmíň otřes mozku… Ale Viliho lebka je zřejmě tužší než se zdá a stále drží. Naštěstí. 

Nutno také podotknout, že náš, nově dvouzubý, kojenec, se také pěkně rozjedl. Dokonce tak moc, že již ve velikosti porcí trumfnul Ami, kterou podezírám, že žije jen ze vzduchu. Nebude to dlouho trvat a možná ji i přeroste.

Na závěr pak něco málo k psychickému stavu nejmladšího člena domácnosti. 

Tak tedy, Vili se stále jeví nadmíru pohodově, vesele a společensky. Žádné známky strádání v důsledku, často až příliš vřelé a intenzivní, péče sourozenců nepozorujeme. A celkově se zdá, že Vili bude po všech stránkách velice bytelný a otužilý.

Shrnuto a podtrženo je náš Vilda prostě borec :-)