„Křížová cesta do sámošky“

V listopadu jsme byli v Trutnově na zahájení výstavy Krakonošové, kde visel mimo jiné také Krakonoš mého nebiotatínka (ten nejhezčí!). 

Vernisáž to byla skvělá. Dětem se líbil zpívající Elvis, chlebíčky, miniřízečky, zákusky… i obrazy. 

(Abychom se ovšem nenechali ukolébat klamnou nadějí na poklidně strávený večer, Maty nám začátek vernisáže zpestřil divokým úprkem na toalety, kde došlo k nehodě způsobené, pro spěch nevhodnou, mužskou fyziologií. Kalhoty tedy musely pryč.  Situaci však briskně vyřešila má teta, a aby se Mates nemusel cpát řízečky a kochat obrazy nahý, doběhla mu k nejbližším Vietnamcům pro tepláky.)

I přes drobné společenské faux pas jsme zbytek vernisáže strávili příjemně kulturně naladěni a já měla možnost prohlédnout si i komiksové kresby jednoho z autorů. Tedy jedné. Lely Geislerové. Musím říct, že její „Křížová cesta do sámošky“ mě vskutku pobavila. 

A právě na ni jsem si vzpomněla minulý týden, kdy mě okolnosti donutili k zoufalému činu.

Vzít všechny tři děti na velký nákup do velkého obchodu.

Obtěžkána Vilíkem na břiše a Ami s Matym zavěšenými po stranách nákupního vozíku jsem vjela do jámy lvové.

Při pohledu na davy nakupujících jsem ihned v duchu zredukovala nákup o několik položek nacházejících se na druhém konci obchodu. Poté jsem co nejrychleji prosvištěla kolem regálů s hračkami a s úlevou zastavila u sýrů.

V tu chvíli se Vilík v šátku začal vzpouzet, Matýsek prohlásil, že chce čůrat a Amálka začala toužit po děsivých plastových růžových pantoflích na podpatku.

U zeleniny Vili přidal ke kroucení i zvukový doprovod. Maty s Amálkou se začali hádat o ananas. A já si vzpomněla, že jsem o několik regálů zpět nekoupila cukr.

V pečivové zóně se ti starší rozprchli pro rohlíky a ten nejmladší vyflusnul dudlík mezi koblihy. Zasažené koblihy jsem raději přidala do vozíku a Matyho s Ami dostihla u mrazáků.

V chladu mrazících pultů Vilík konečně usnul.

Nakupování dostalo náhle zcela jiný rozměr. Dokonce mě zastavila jakási dobrá duše, aby mi pogratulovala k odvaze a hodným dětem, neboť ona prý má dvě, ale do obchodu by je nevzala. Nahlas jsem poděkovala za kompliment a v duchu si pomyslela, že nás zjevně nepotkala v zeleninovém sektoru.

Když to ovšem vezmu kolem a kolem, musím připustit, že zas taková hrůza to nebyla. Ale že bych si to chtěla zopakovat? Ani ne. A můj obdiv patří všem vícedětným matkám, které toto nákupní martyrium provozují běžně a s úsměvem na rtech :-)

A co vy, děláte velké nákupy s dětmi? Nebo je to pro vás noční můra? :-)