Mašinkové deja vu

A je to tu zas! 

Děti po dlouhé době vytáhly bednu s dřevěnou vláčkodráhou. V době Vilíkova dopoledního šlofíku si v obýváku postavily vymazlenou trať včetně duhového tunelu. A pustily se do složitě organizované hry na železniční přepravu.

Sem tam se se vyskytl problém v podobě Amálčina nerespektování přednosti, zácpy u točny či hádky o náklad zeleniny, ale vzato kolem a kolem, panoval na železnici vcelku nekonfliktní ruch.

Jenže pak se vzbudil Vilík.

A ten nejenže nerespektuje přednosti v jízdě a náklad zeleniny si klidně nacpe přímo do pusy. Ale on, prosím pěkně, koleje dokonce boří! Tunely demoluje! A na zákazy nereaguje!

Klid na železnici skončil.

Matýsek ječel a snažil se likvidovat škody. Amálka ječela a pokoušela se odtáhnout Vilíka za nohy. A já jsem se (matka neempatická), musela smát.

Asi tak před dvěma a půl lety jsem totiž byla svědkem stejné situace.

Tenkrát jsem napsala:

„Zpočátku se Matýsek pokoušel jít mírovou cestou a snažil se Amálce napůl pantomimicky sdělit, že se má přesunout zpět na své chrastítkové teritorium. Jeho diplomacie se ovšem nesetkala s kladnou odezvou a Amálka ignorujíc Matýskův nešťastný pohled způsobila vykolejení vlakové soupravy. To už bylo na Matýska příliš a rozhodl se názorně předvést, kdo je tu pánem. Chytil malou ničitelku za nohy a z místa železniční katastrofy ji jednoduše odtáhl.“

Jak se zdá, historie se opakuje. Naštěstí je moje nervová soustava o něco otužilejší než před lety a tak místo abych zbytečně vynakládala energii na umravňování, běžím pro mobil a pokouším se situaci v rychlosti zdokumentovat :-)

Nééé, Vilíku, běž plyč!

Tak a máš to!