Problematika zimního venčení

Dostat naše děti v zimě ven je problém.

Když je sníh, ještě to jde to. Když svítí sluníčko, nechají se nalákat. Když je šedivo, mlhavo a nevlídno, nechce se ven ani mně.

Jenže pobyt venku zpravidla působí trochu jako kouzlo. Ponorková nemoc se rozplyne. Špatná nálada se vyvětrá. Všichni se příjemně unaví. A těšení se domů do tepla nás pěkně stmelí.

V sobotu jsem ovšem muže s Matýskem lákala ven marně. Muž montující s Matym něco děsně důležitého, mi na výzvu, abychom se šli ven nadýchat čerstvého vzduchu, odvětil, že na ně mám otevřít okno.

Inu, co na to říct? Už vím po kom Matýsek je a tak jsme se šli větrat jen s Ami a Vilim.

V neděli už začal po opuštění útulného domova toužit i lehce nachlazený a z dětí znavený muž.

Pravděpodobně se trochu naivně domníval, že se nám děti podaří unavit natolik, aby po něm po návratu domů už nic nechtěly, z vlastní iniciativy vlezly do postelí a tvrdě usnuly ještě před Večerníčkem. (Což se už pár let nestalo…)

Bohužel, jak známo, díky jakémusi zvrácenému vesmírnému zákonu, mají děti zpravidla daleko více energie než jejich rodiče. A tak nám to unavování úplně podle plánu nevyšlo.

Nejvyčerpanější byla jako obvykle dospělá část výpravy a potomci nám ještě v devět živě skákali po hlavách.

Příště si holt budeme muset na kolotoč sednout my, a pohon si uděláme z dětí… :-)

A jak je to u vás? Vydrží víc děti nebo rodiče? :-)