Rodičovská noční můra

Člověk se může bát ledasčeho. Pavouků, výšek, úchyláků i klaunů. Ale rodiče mi pravděpodobně dají za pravdu, když si dovolím tvrdit, že než podstupovat strach o vlastní potomstvo je lepší se i s klaustrofobií zavřít do výtahu. 

Ale rodič zpravidla nemá na výběr a dokonce to většinou ani nečeká.

Tak třeba já.

Nechala jsem se přemluvit dětmi k návštěvě obchodního domu. Nějaký ten měsíc jsme tam nebyly a dětem se zastesklo po tobogánu, hracím koutku a možnosti vyškemrat na mě nějakou děsně nezdravou pochutinu.

Když se náš pobyt v jámě lvové chýlil k závěru, libovala jsem si, jak pěkně jsme to zvládli. Žádné scény, pochutinu jsme vyřešili ovocnou zmrzlinou a jako bonus jsem sehnala Vilimu capáčky. 

V dobrém rozmaru jsem tedy kývla na poslední jízdu na tobogánu.

Matymu a Amálce, instruovaným o nepřetržitém držení se za ruce a směru, kterým mi mají jít naproti, jsem zamávala… a dalších dvacet minut je neviděla.

Pod tobogánem nečekali, naproti ke schodům mi nešli. Prostě zmizeli.

V ruce tašku s nákupem, na břiše Vilíka, přes rameno kabelu a v hlavě prázdno. Co teď?

Oběhla jsem spodní patro. Oběhla jsem horní patro. Sjela jsem i do garáží k našemu autu a vrátila se do dětského koutku. To všechno třikrát. V posledním kole Vilík v manduce usnul a mně se do mysli začaly vkrádat katastrofické scénáře.

Už je to čtvrt hodiny. Jak to, že si dvou opuštěných dětí nikdo nevšiml? Jak to, že mě ještě nevyvolávají, abych si pro ně přišla? Co když je někdo na záchodcích oholil, zabalil do koberce a odnesl, jako to popisují ty šílené řetězové maily?

Navenek klidná, ale se studeným potem stékajícím po čele i zádech jsem odchytla sekuriťáka a nahlásila, že se mi ztratily dvě dětí. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě.

Obchodním domem se rozšuměly vysílačky a ostraha si předávala zprávu o pohřešovaném klukovi ve vínovém triku s letadly a blonďaté holčičce se dvěma culíky.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pustila do hledání. Netrvalo to dlouho a jeden ze sekuriťáků tentokrát zastavil mě.

„Vy jste ta maminka se ztracenýma dětma, že jo? Poznal jsem vás podle toho třetího na břiše.“

Jakmile jsem uslyšela ten žoviání tón, ulevilo se mi. Určitě je našli! 

A taky že jo. Chlápek z ostrahy mi cestou za nimi vesele vyprávěl, jak se taky jako dítě ztratil. Prý masakr.

No fajn. Tak jsem dětem způsobila doživotní trauma! Co když z toho budou mít noční můry?!

Jenže jsem se přepočítala.

Matýsek s Ami v doprovodu tří mužů v černém postávali u bagříku, kterým za dvacku můžete dvě minuty nabírat balónky, a k mé velké úlevě vůbec nevypadali traumatizovaně.

Konec byl jak z filmu. Klekla jsem si na zem, děti mi vlétly do náruče a Matýsek to zazdil dotazem.

„Mami, máš peníze na bagříka?“

Tolik k psychické újmě našeho potomstva.

Ukázalo se, že děti si prý spletly směr, kterým mi mají jít naproti a protože vracet se od bagru k tobogánu se jim nechtělo, prostě zůstaly. Zjevně je nenapadlo, že bych je tam nemusela najít a už vůbec jim nedošlo, že je považuju za ztracené.

Sice mě potěšilo, že tak slepě důvěřují mému mateřskému supersmyslu, kterým jsem pravděpodobně měla odhalit jejich polohu, ale bude-li ještě nějaké příště, vezmu je do obchodního domu jedině na vodítku.

Co vaše zkušenosti s poztrácenými dětmi? Ať v tom nejsem sama… :-)

PS: Před dvěma lety jsem napsala povídku o malé holčičce ztracené v obchodním centru. Předobrazem mi bylo to naše. Kdyby mě tenkrát napadlo, že jednou tam budu pobíhat přesně jako maminka z příběhu…