čtvrtek 22. ledna 2015

Rodičovská noční můra

Člověk se může bát ledasčeho. Pavouků, výšek, úchyláků i klaunů. Ale rodiče mi pravděpodobně dají za pravdu, když si dovolím tvrdit, že než podstupovat strach o vlastní potomstvo je lepší se i s klaustrofobií zavřít do výtahu. 

Ale rodič zpravidla nemá na výběr a dokonce to většinou ani nečeká.

Tak třeba já.

Nechala jsem se přemluvit dětmi k návštěvě obchodního domu. Nějaký ten měsíc jsme tam nebyly a dětem se zastesklo po tobogánu, hracím koutku a možnosti vyškemrat na mě nějakou děsně nezdravou pochutinu.

Když se náš pobyt v jámě lvové chýlil k závěru, libovala jsem si, jak pěkně jsme to zvládli. Žádné scény, pochutinu jsme vyřešili ovocnou zmrzlinou a jako bonus jsem sehnala Vilimu capáčky. 

V dobrém rozmaru jsem tedy kývla na poslední jízdu na tobogánu.

Matymu a Amálce, instruovaným o nepřetržitém držení se za ruce a směru, kterým mi mají jít naproti, jsem zamávala… a dalších dvacet minut je neviděla.

Pod tobogánem nečekali, naproti ke schodům mi nešli. Prostě zmizeli.

V ruce tašku s nákupem, na břiše Vilíka, přes rameno kabelu a v hlavě prázdno. Co teď?

Oběhla jsem spodní patro. Oběhla jsem horní patro. Sjela jsem i do garáží k našemu autu a vrátila se do dětského koutku. To všechno třikrát. V posledním kole Vilík v manduce usnul a mně se do mysli začaly vkrádat katastrofické scénáře.

Už je to čtvrt hodiny. Jak to, že si dvou opuštěných dětí nikdo nevšiml? Jak to, že mě ještě nevyvolávají, abych si pro ně přišla? Co když je někdo na záchodcích oholil, zabalil do koberce a odnesl, jako to popisují ty šílené řetězové maily?

Navenek klidná, ale se studeným potem stékajícím po čele i zádech jsem odchytla sekuriťáka a nahlásila, že se mi ztratily dvě dětí. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě.

Obchodním domem se rozšuměly vysílačky a ostraha si předávala zprávu o pohřešovaném klukovi ve vínovém triku s letadly a blonďaté holčičce se dvěma culíky.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pustila do hledání. Netrvalo to dlouho a jeden ze sekuriťáků tentokrát zastavil mě.

„Vy jste ta maminka se ztracenýma dětma, že jo? Poznal jsem vás podle toho třetího na břiše.“
Jakmile jsem uslyšela ten žoviání tón, ulevilo se mi. Určitě je našli! 

A taky že jo. Chlápek z ostrahy mi cestou za nimi vesele vyprávěl, jak se taky jako dítě ztratil. Prý masakr.

No fajn. Tak jsem dětem způsobila doživotní trauma! Co když z toho budou mít noční můry?!
Jenže jsem se přepočítala.

Matýsek s Ami v doprovodu tří mužů v černém postávali u bagříku, kterým za dvacku můžete dvě minuty nabírat balónky, a k mé velké úlevě vůbec nevypadali traumatizovaně.

Konec byl jak z filmu. Klekla jsem si na zem, děti mi vlétly do náruče a Matýsek to zazdil dotazem.

„Mami, máš peníze na bagříka?“

Tolik k psychické újmě našeho potomstva.

Ukázalo se, že děti si prý spletly směr, kterým mi mají jít naproti a protože vracet se od bagru k tobogánu se jim nechtělo, prostě zůstaly. Zjevně je nenapadlo, že bych je tam nemusela najít a už vůbec jim nedošlo, že je považuju za ztracené.

Sice mě potěšilo, že tak slepě důvěřují mému mateřskému supersmyslu, kterým jsem pravděpodobně měla odhalit jejich polohu, ale bude-li ještě nějaké příště, vezmu je do obchodního domu jedině na vodítku.



Co vaše zkušenosti s poztrácenými dětmi? Ať v tom nejsem sama… :-)


PS: Před dvěma lety jsem napsala povídku o malé holčičce ztracené v obchodním centru. Předobrazem mi bylo to naše. Kdyby mě tenkrát napadlo, že jednou tam budu pobíhat přesně jako maminka z příběhu…
 

12 komentářů:

  1. Barunko chápu..zažila jsem..ve velkém podchodu..u hlavní silnice..brrrrr...pevné nervy přeju...
    Bi

    OdpovědětSmazat
  2. Lezl mi mráz po zádech... asi se mi to taky někde stalo, ale člověk rád zapomíná. A jak jsou ty vteřiny pak dlouhé... Hlavně že se jim nic nestalo.

    OdpovědětSmazat
  3. Úplně jsem si vybavila pocity, když cestou na klavír "zmizela"dcera.Bylo jí 7let.Učitel klavíru volal, že nedorazila, Kája byla nedostupná! Viděla jsem ji už pomalu unesenou, zalarmovali jsme policii.Nakonec se našla.Protože měl autobus zpoždění, tak na hodinu ani nedorazila a jela busem zase domů. Telefon se jí vybil, jako naschvál! Ten strach bych už zažít nechtěla.

    OdpovědětSmazat
  4. Báro,
    tak tohle se mi stalo se starší dcerkou - ještě za totality při prvomájovém průvodu.
    Tehdy tříletá dcerka vždycky obíhala kolečko kolem mě, stojící na chodníku. Náhle se vrhla mezi pochodující vojáky a už nevyběhla. No, co vám mám říct, v tu chvíli byl ze mě šílenec. Mezi tisícovkou lidí jsem tu malou holčičku v růžovém prostě nenašla. Brečela jsem jak želva a najednou se podívám do telefonní budky a tam se moje dcerka pokouší marně dosáhnout na sluchátko. Nemusím dál vyprávět, jak jsem ji popadla.A několik známých lidí, kterých jsem se na ni ptala, mě řeklo, že jsem měla obličej tak strachem změněný, že než jsem na ně promluvila, mě vůbec nepoznali.

    OdpovědětSmazat
  5. Taky jsem si jednou potomka musela najít. V ZOO Lešná, brzy na jaře, když tam bylo max. 10 lidí na celý areál. Měl 3 roky a ze skluzavky najednou zmizel, já běhala kolem dokola (s kočárem a řvoucím ročním dítkem), volala a nic. Už jsem začala přemýšlet, jestli jsou výběhy se lvy a tygry dostatečně daleko, aby jim tam nevlezl. Po deseti minutách zoufalého pobíhání a strašných představ jsem ho našla v uzavřeném lanovém centru. Prostě si našel skulinku, jak se dostat dovnitř a řev hysterické matky nevnímal. Teď je to historka k pobavení návštěv :-D

    OdpovědětSmazat
  6. vloni o dětském dni mi ztratila dvě děti tchýně v Olympii. Pomohl až Upír Krejčí na podiu.... Já se to dověděla telefonicky přes půl republiky až večer ....

    OdpovědětSmazat
  7. Báro, chápu stres i pocity - se třema dětma je "velká zábava" když se ztratí - nám se naposledy ztratil prostřední v planetáriu, když nás neviděl, tak se vydal k autu a tam tiše plakal, dokud jsme ho tam nenašli. Nejstarší zase jako dvouletý capart proběhl paní prodavačce pod pultem do hračkářství, ona ho neviděla, já jsem ho hledala všude jinde a on si v klidu hrál s mašinkou Tomášem. Ovšem vrcholem bylo, když jsem zapomněla naší nejmladší u pokladny v Ikea a na celý obchoďák se pak ozývalo hlášení, že žádají rodiče, kteří zapomněli dítě u pokladen, aby si ho vyzvedli v dětském koutku. A všichni přítomní se pak s chutí podívali na tu "krkavčí matku", když jsem pro ní zběsile běžela. A to byl celé této akci přítomen i tatínek a oba kluci a přesto tam ten kočár zůstal stát. :o) No hlavně, že jsou děti v pořádku. :o) A traumatizovaní snad nejsou... aspoň né moc. :oD

    OdpovědětSmazat
  8. Před víc než dvaceti lety jsem vystupovala z tramvaje. S pomocí neochotných spolucestujících jsem vyvlekla na ostrůvek kočárek a starší dcerku- a ta další zůstala v tramvaji, která zavřela dveře a odjela. Zůstala jsem v šoku stát na chodníku....ale než jsem se vzpamatovala, tak ztracená holčička utíkala ke mě. Normálně si vystoupila na další zastávce-naštěstí ne moc daleko- a správným směrem se vrátila. Ale třásla jsem se ještě několik hodin. Marcela

    OdpovědětSmazat
  9. Na středověkém festivalu na hradě v zahraničí se mi ztratila tou dobou tří a půl letá dcera, která se hrozně styděla cizích lidí a i kdyby se nestyděla, stejně by jí nikdo nerozuměl česky... našla se asi po půl hodině, šla si sníst přidělenou zmrzlinku do klidu o kus dál... já jsem jí už viděla v blízkém jezeře nebo ukradenou... Sedmi

    OdpovědětSmazat
  10. Mně se ztratil tříletý synek na dětském kolečku ve Hvězdě. Naháněla jsem ho hodinu s pomocí ochotných důchodců, které jsem v rojnici vyslala hledat a mezi nimiž pendloval starší (také na kole). Ale když malého jedna hodná paní odlovila, zařval, že s cizími nikam nesmí chodit, a ujel. Markéta

    OdpovědětSmazat
  11. Ufff, Báro... muselo Vás to stát nejmíň rok života...
    Zatím (naštěstí) nemám takovou stresovou situaci na seznamu coby matka dvou dětí, ale živě si vzpomínám, jak jsem se ztratila své mamince. Byly mi asi čtyři roky, bylo to vážně jen na chvíli (v obchodě u pokladen), ale ta panika a hrůza - to si pamatuju živě dones.
    Je dobře, že to Vaše děti zvládly s takovým přehledem...
    Dejte si zákusek, zasloužíte si ho ;-).

    OdpovědětSmazat
  12. Vííha, to bych se teda taky zapotila. Konec dobrý, všechno dobré!

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)