Školka

Většina lidí tvrdí, že instituce školek je pro děti nezbytná. Naučí se sociálním dovednostem, naostří si lokty, potrénují pobyt v kolektivu, řešení konfliktů a v neposlední řadě se zabaví, rozvinou, dozvědí, zazpívají a tak. 

Podle Naomi Aldort, autorky knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, školka vůbec důležitá není. Právě naopak. Prý může dětem spíše uškodit, jelikož se tu jedni sociálně nezralí jedinci učí sociálním dovednostem, které ve skutečnosti neovládají, od jiných sociálně nezralých jedinců. Dětem prý prospívá především pobyt v rodině, ideálně se sourozenci, rodiči a dalšími dospělými, od nichž se mohou naučit vše, co potřebují.

Když se Naomi Aldort o svůj (anti)školkový názor na své loňské přednášce v Praze podělila, v sále to zašumělo. Okamžitě se ozvaly nesouhlasné hlasy a výkřiky typu „vždyť ve školce se jim hodně věnují,“ „děti přeci potřebují být v kolektivu“ případně „ale já musím chodit do práce, kdo by se o ně jinak staral?“.

Osho, indický duchovní učitel a mystik, jde ve svém přesvědčení o tom, jak by s dětmi mělo být v jejich prvních letech „nakládáno“, ještě dál. On sám vyrůstal prvních sedm let života v naprosté volnosti, téměř bez zásahů dospělých, bez vrstevníků a zcela určitě bez institucí. A právě to je podle něj ideální stav. Dítě poznává svět samo a samo si na něj také utváří názor. Díky tomu se může stát natolik silnou a sebe-vědomou osobností, že už ho jen tak něco nerozhází a se vším, včetně kolektivu, si bez obtíží poradí.

Jenže pokusit se vychovávat malá Oshátka v našich zeměpisných šířkách, to si člověk koleduje přinejmenším o zásah sociálních pracovnic. A pochopitelně také o nesouhlasné řeči širokého okolí, jež v malém potenciálním Buddhovi nejspíš uvidí nepřizpůsobivého jedince, který později bude dělat sobě i naší skvělé společnosti jenom potíže.

Ale vraťme se zpátky na zem. Já si nemyslím, že školka je pro harmonický vývoj našeho potomstva nezbytná, ale nechat děti napospas světu, to si taky nelajznu. Nejsympatičtější je mi pohled Naomi Aldort.

Ale někdy je třeba hledat zkrátka zlaté střední cesty.

Když jsem čekala Vilíka, měla jsem chvílemi pocit, že na Matyho s Ami nemám tolik energie a málo se jim věnuju. Možná to byl mylný dojem, jelikož děti si nikdy nestěžovaly a vlastně si po Oschově vzoru vystačily zcela samy. Ovšem moje západní civilizací vychovaná mysl se téhle dětské bezprizornosti trochu zalekla a podpořena hlasy okolí, jala se shánět pro ně smysluplnější vyžití.

A tak Maty začal loni v lednu chodit na tři dopoledne v týdnu do školky. Nejdřív jsem pochybovala, pak přišlo umírněné nadšení a nakonec se narodil Vilík a Matýsek s námi zůstal doma.

Od září pak na tři dny v týdnu nastoupil do montessori školky nejen Maty, ale i Amálka. Toužila tam chodit s bráchou.

První školkový den :-)

Nejdřív byli oba nadšení, následovala drobná krize a momentálně se nacházíme ve fázi akceptace. Líbí se jim tam, ale kdyby nechodily, zřejmě by jim to nevadilo. A tak se to u nás střídá. Někdy se jim ráno do školky nechce a někdy se jim odpoledne nechce domů. 

A já mám radost, jak šalamounsky jsme to vyřešili.

Tři dny se děti pěkně kolektivně, ale po montessoriovsku druží, rozvíjí a učí. Zde je na místě poděkovat naší milé školce a především dobrým duším, které v ní naše ratolesti provází. A zbytek týdne si užíváme různorodě, mírně bohémsky a po našem.

Naše zlatá střední cesta není univerzální a pro každého, ale nám se na ní zatím líbí. A kam povede? To ukáže čas :-)