O sebevědomí

Sebevědomí, důvěra v sebe sama a svoje schopnosti, to je křehký atribut. 

Tak schválně, kolik z nás s tím má tak trochu problém? Podceňuje se. Nevěří si. Pochybuje o sobě.

A kolik je těch šťastných a vyrovnaných duší, které v sobě cítí takovou vnitřní sílu, že je ani nenapadne zbytečné pochybnosti produkovat. Ne proto, že by to byli arogantní pitomci. Ale proto, že znají sebe sama, jsou sebe-vědomí.

Takových dospělých znám málo. Možná jednoho, dva.

Malé děti jsou takové všechny. Dokud je nezačneme vychovávat a formovat k obrazu svému.

Říkala jsem si, že tohle pro svoje děti nechci. A tak jsem se snažila vyvarovat klasických výchovných hlášek:

„Nelez tam! Spadneš!“

„To nedokážeš.“

„Na to nemáš.“

„To je pro tebe moc těžký.“

Přišlo mi, že to funguje a s radostí jsem pozorovala, jak děti samy poznávají vlastní limity a kupodivu neprojevují masochistické ani sebevražedné sklony. Což samozřejmě neznamená, že bych je nechala vlétnout do silnice a s blahosklonným úsměvem čekala, zda zvládnou prokličkovat mezi zběsile brzdícími auty. Přeci jen, důvěra je fajn, ale v naší civilizaci má, na rozdíl od kupříkladu amazonských indiánů, jisté hranice.

Jenže časem to stejně přišlo.

„Maminko, tohle nedokážu.“

„Tohle ani nebudu zkoušet, protože to neumím.“

Nejdřív jsem s těžkým srdcem konstatovala, že mám asi smůlu. Maty zkrátka bude od přírody asi trochu negativistické dítě. A vymysleli jsme si takové malé zaklínadlo.

„Když říkáš, že to nezvládneš, tak to skutečně nezvládneš. Ale když si řekneš, že to dokážeš a budeš tomu opravdu věřit a snažit se, tak to půjde!“

Matýsek si vzal tuhle formulku za vlastní. Aplikuje ji na sebe a dokonce i na všechny kolem. Na Amálku, muže, i mě. A nedávno dokonce i na mého bráchu.

„Davídku, musíš si říct, že mi tu helikoptéru postavit dokážeš a pak ti to určitě půjde.“

Brácha byl naměkko.

A mně to konečně došlo. 

Maty vůbec nebyl negativistické dítě. Nejsem si jistá, jestli vůbec něco takového existuje. On jen prostě a jednoduše dělal to, co všichni kolem. To co já.

Kolikrát vás děti požádaly, abyste jim nakreslili koně, tyranosaura nebo obrněný transportér? A vy jste řekli, že jako sorry, ale tohle fakt nakreslit nedokážete. Aniž byste to zkusili. 

Nebo vymodelovat. Postavit…

Došlo mi, jak často odbydu děti tím, že řeknu, že tohle nedokážu. Protože si nevěřím a jsem si jistá, že můj kůň by vypadal jako ještěrka a transportér přinejlepším jako traktor.

A děti to prostě jen zrcadlí. To co je v nás dobré, ale taky naše chyby a slabé stránky.

Nezbývá mi tedy nic jiného než se s pokorou vrátit zase sama k sobě a přiznat si, že dokud sama nebudu sebevědomým a dobrým člověkem, těžko můžu chtít, aby v něj vyrostly moje děti.

Jdu si tedy opakovat naše zaklínadlo a pracovat na tom, aby těch slabin k zrcadlení, měly ze mě dětí co nejmíň. Protože jak známo, příklady táhnou :-)