pátek 25. července 2014

Čas pro prvorozeného

Mít víc dětí je fajn. Nikdy bych neměnila.

Zabaví se. Navzájem se učí i vychovávají. Pomůžou si. Natrénují sociální dovednosti v bezpečí rodiny. A získají v sobě oporu i do budoucna (alespoň v to pevně doufám).

Ale taky přijdou o privilegium plné pozornosti rodičů. 

Ta je sice pro mnohé jedináčky noční můrou. Řekla bych, že zejména v pubertě se té pozornosti snaží usilovně zbavit, neboť randění a jiné adrenalinové zážitky se s rodiči za zády zakoušejí špatně. Ale pro dvě a více dětí může být naopak vzácností. Leckdy nad zlato ceněnou.

Když jsme byli s bráchou děti, cítila jsem se občas opomíjená. 

Brácha hrál totiž hokej. Jako mrněti mu bylo potřeba zavazovat tkaničky na bruslích a nosit výzbroj. Bylo nutný vozit ho na tréninky. Víkendy v sezóně byly totálně zabitý, anžto se chodilo na zápasy. A jako by to nestačilo, smrděla nám v létě v pokojíčku hokejová výzbroj.
 
Já chodila jen do knihovny a četla. Pro vnějšího pozorovatele trochu nuda a fandit se u toho taky nedá.

Ale naše mamka byla skvělá. Věnovala se nám oběma, se zájmem naslouchala mým intelektuálským úvahám i bráchově popisu trenérových pozápasových výlevů, nikdy jednoho z nás neupřednostňovala a já rozhodně nemám potřebu jí něco vyčítat. Ani bráchovi. Byl to zkrátka jen můj pocit, který mě pevně doufám nijak nedeformoval :-)
 
Nicméně to, že se některé z našich dětí bude cítit odstrčené, je tak trochu mým rodičovským strašákem (možná přeci jen malá deformace :-).

Takže i když je fajn, trávit čas společně jako rodina. Nebo alespoň jako matka s dětmi. Mám za to, že děti si zaslouží mít sem tam jednoho z rodičů jen sami pro sebe. Ne u povinností. Ne za trest. Ale pro zábavu.

A proto jsem dnes s Matýskem vyrazila do kina. Na Letadla 2: Hasiči a záchranáři. Maty si to přál vidět a já si přála být chvilku jen s ním.

Už jen to těšení se, plánování a pocit spiklenectví před akcí byl fajn. A samotný film? Taky žůžo. Řekla bych, že jsme si to užili oba. A muž s Ami a Vilíkem, s nímž o samotě měl mimochodem premiéru, zdá se taky neutrpěli žádnou újmu.



Takže víkend si teď pro změnu můžeme užít zase společně :-)

7 komentářů:

  1. Super akce, jsem ráda, že jste si to užili...taky se snažím dělit čas spravedlivě, ale někdy mám pocit, že to nejde...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že naprosto stejným dílem dělit pozornost nejde. Alespoň ne pořád. Každé dítě je jiné a čím je starší a svébytnější, tím má zkrátka odlišnější potřeby.
      Jedno potřebuje plné pozornosti víc, jiné o ni třeba tolik nestojí. Ale byo by fajn, kdyby si občas mohly tu interakci jeden na jednoho užít všichni :-)

      Vymazat
  2. Báro, moc dobrý přístup. Tvůj článek mi dost otevřel oči. Uvědomila jsem si totiž, že když se narodila ségra, vůbec jsem to neřešila(kupodivu) a ani na chvilku jsem nezauvažovala o tom, že jsem přišla o privilegia prvorozené. Proto jsem se doteď ani chvilku nezabývala tím, že by to pro Kryštofa časem nemuselo být lehké a brala jsem to tak, že to automaticky bude mít určitě jako já(což samozřejmě může, ale nemusí být). Díky!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo :-)
      My jsme s bráchou od sebe věkově jen rok a půl, takže jeho příchod na svět pro mě žádnou újmou nebyl :-) Asi jsem si ani nepamatovala dobu, kdy bych byla bez něj...
      To přišlo až časem a jen chvilkově :-)
      Přeju, ať vám to jednou s Kryštofem vyjde bez stresů a problémů...rozhodně to jde :-)

      Vymazat
  3. Chytrá matka, taky se mi tenhle přístup osvědčil. Bylo moc fajn užít si zábavu s jedním dítětem.
    A jak o tom teď přemýšlím, děláme to dodnes i když dcery už nejsou děti. Je skvělé, když jsme pohromadě, ale naladit se na jednu a prožít s ní odpoledne, povídat, jíst nakupovat, chodit na procházky se psy, je úžasné.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc hezky napsané a nejen že máš krasné děti, tak chci ještě dodat, že tady na této fotce, Ti to moc sluší Báro.:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Barunko, moc Tě obdivuji a držím nadále palce.
    Jsem ze tří sester a bylo to děsné. Ne kvůli mámě, která na nás byla sama, ale prostřední sestře, která by dělala peklo dodnes, kdybych s ní nepřestala komunikovat (ač nerada, ale jinak to nešlo).
    Moje dcera je jedináček a jsem ráda, že to na ní okolí nepozná. Ale ať dělám co dělám, narážím v životě na nešťastné "prostřední", kteří mi komplikují život. Prý to tak je (podle psychologů), že ti prostřední bojují o pozornost s prvorozeným i nejmladším. A paradoxně mám dva prostřední sourozence (vlastní sestru i nevlastního bratra, oba jako přes kopírák), takže si mám co užívat :D
    Moc se mi líbí Tvůj přístup a věřím, že Tvoje děti budou cítit stále stejnou lásku a všechny stejně :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)