pondělí 14. července 2014

Potomci Voříškovic rodu na horách

Naše rodinná, počátečně prázdninová dovolená se stala již milou tradicí. Dokonce tak milou a populární, že nás jezdí rok od roku víc. Letos jsme se vyšplhali na číslo 24. 

17 dospělých.

7 dětí.

Což je skvělá konstelace, neboť dospěláci mají stále silnou početní převahu, a tak se i vícenásobné matky mají velkou šanci kupříkladu v klidu a obouruč najíst.

Pro vysoký počet nemluvňat jsme letos zvolili místo varianty cyklistické, variantu chodeckou. A usídlili se pěkně v Krkonoších (pro žadatele o tip na skvělý, k dětem přátelský hotel, kde dobře vaří, dodávám, že se jednalo o Friesovy boudy).

Naše rodinná jednotka dorazila na místo jako první. Svůj den navíc jsme využili k absolvování horské minitúry. Posloužila jako zkouška výdrže dětí a trpělivosti rodičů.

Ve výsledku jsme ušli 6 km. Rychlost byla z velké části neurčitelná, neboť ji mužův chytrý telefon nebyl schopen zachytit. Bohužel ne proto, že bychom byli tak rychlí… Zato jsme se za každý kilometr odměňovali svačinou, obhlídli kdejakou díru a přelezli kdejaký pařez.

Dne následujícího, již v plném počtu, jsme vyrazili tempem o něco ostřejším. Výsledkem bylo 14 km. Ale jen díky tomu, že neplnoletá část skupiny byla poponášena a popovážena. Chvíli na zádech, chvíli v kočáru, chvíli v šátku. Zkrátka dle potřeby, váhy a preferencí. Tímto stylem jsme došli na Luční boudu, slíbili si, že za rok už zdoláme i tu Sněžku, a vrátili se zpět.

Jelikož túra všechny zmohla, další den se konala jen menší procházka okolo hotelu. Nutno podotknout, že rychlost byla určována dětmi, tudíž nám dvoukilometrová procházka ve stopách Friesových skřítků stejně zabrala půl dne. 

Stejně tak, jako když jsme na cestě domů navštívili ještě Špindlerův mlýn. Tam už se ani o postupu mluvit nedalo. Bylo to spíš postávání místy přerušované pozvolnými přesuny.

Výsledek ovšem zdá se všechny uspokojil a tak už se svorně těšíme na další ročník :-)








Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)