sobota 12. července 2014

Amálka a slunečnicový skřítek

Ve čtvrtek slavily svátek všechny Amálky.

Pro tu naši jsem k svátku vymyslela pohádku. Ušitou přesně na míru.

Měla úspěch, děti si ji žádají stále dokola.

A tak ji přináším i vám. Sice s dvoudenním zpožděním, ale znáte to, matka míní, děti mění... Třeba udělá radost i jiným malým cácorkám :-)

...



Amálka a slunečnicový skřítek

Byl krásný letní den. V poli slunečnic bzučely včely a hned vedle toho velikého pole bydlela malá zvědavá holčička jménem Amálka.

Amálka i její starší bráška Matýsek už od rána pobíhali venku, chytali luční kobylky, pozorovali motýly a uzobávali z malinových keřů. A taky si hráli. Nejraději na schovávanou.

Dnes se Matýsek schovával jako první. Tiše vylezl na strom a Amálka ho ne a ne najít. Když už si začínala zoufat, přestalo to Matýska v třešňových větvích bavit a seskočil dolů. Přímo za Amálku.

„Baf!“ vykřikl a Amálka se leknutím svalila do trávy.

Umínila si, že to Matýskovi nedaruje. Schová se tentokrát tak dobře, že ji nikdy nenajde!

Matýsek začal počítat a Amálka se rozběhla ke slunečnicovému poli. Na jeho kraji trochu zaváhala, ale pak se rychle schovala mezi vysoké květiny. Matýskův hlas pomalu slábl a za chvíli už Amálka neslyšela nic jiného než bzučení včel a svoje kroky.

Zastavila se. Najednou se začala bát. Vůbec nevěděla, odkud přišla.

A jako by nestačilo, že je dočista ztracená, začaly se na nebi honit veliké šedivé mraky. Pak zahřmělo.



Amálka se dala do běhu. Běžela pořád dál a dál, ale slunečnice místo aby prořídly, rostly stále těsněji u sebe a byly vyšší. Amálka měla slzy na krajíčku. Sedla si na zem a položila si hlavu na kolena. Vysoko na nebi se rozpoutala bouřka a začalo pršet.

Amálka už už chtěla začít plakat, když tu se nad ní ozval jemný hlásek.

„Neboj se, Amálko, my ti pomůžeme!“

V tu samou chvíli se květy slunečnic sklonily a utvořily nad Amálkou veliký žlutý deštník. Na okraji každého z květů seděl malinkatý panáček s čepičkou ze slunečnicových lístečků, houpal nohama a usmíval se.

„My jsme slunečnicoví skřítci,“ představil sebe a své kamarády žlutý panáček, který seděl nejblíž u Amálky a smekl svou slunečnicovou čepičku.

Amálka se nejprve trochu vylekala. Maminka jí sice o květinových skřítcích vyprávěla, ale ona ještě nikdy žádného neviděla. A najednou byli všude kolem.
 
V každé slunečnici bydlel jeden. Někteří si Amálku zvědavě prohlíželi, jiní vesele tancovali v dešťových kapkách a další ve svých slunečnicových postýlkách spali a o Amálku nebo déšť se vůbec nezajímali.

Ale ten, který ji jako první pozdravil, se s ní dal hned do řeči a Amálka brzy zapomněla, že je vlastně ztracená uprostřed velkého slunečnicového pole. 

Skřítek jí vyprávěl o své důležité práci. Jak musí každé ráno slunečnicový květ pěkně otevřít a po noci vyvětrat. Jaká je to dřina, celý den otáčet slunečnicí za sluníčkem. Jak je potřeba pečlivě dohlížet na včelky, aby květ pěkně opilovaly. A jak je nakonec důležité ohlídat, aby všechna slunečnicová semínka správně a včas dozrála.



Amálka byla skřítkem se žlutou čepičkou tak okouzlená, že si ani nevšimla, když přestalo pršet a sluníčko se vykulilo z mraků, aby před spaním zemi trochu osušilo.

Ale byl nejvyšší čas, vrátit se domů.

Amálčin nový žlutý kamarád přeskočil na vedlejší květ a zavolal: „Tak pojď, ukážu ti cestu!“

Pak přeskočil na další. A znovu. A zase. Skákal tak rychle, že mu Amálka sotva stačila a někteří skřítci jejímu průvodci dokonce hrozili malými pěstičkami, protože jim u domečků pocuchal okvětní plátky.

Netrvalo to dlouho a slunečnice se před Amálkou nadobro rozestoupily. Byla venku.

„Maminko!“ zvolala, když uviděla ustaranou maminku a rozběhla se k ní. Maminka ji vzala do náruče, políbila ji do vlasů a byla šťastná, že má svou malou holčičku zase u sebe.

Amálka se ohlédla. Malý skřítek na nedaleké slunečnici smekl svou žlutou čepičku a zamával. Pak zapískal na včelku, co právě letěla kolem, usadil se jí mezi křidélka a vrátil se ke své květině uprostřed slunečnicového pole.

„Děkuju,“ zašeptala Amálka a spolu s maminkou se vydala k domovu.




4 komentáře:

  1. Krásná pohádka, přečtu ji dcerce až se vrátí od babičky :-)
    Krásný víkend
    Věrka

    OdpovědětVymazat
  2. Prečítala som to s otvorenými ústami.Je to krásne,mala by ste písať pre detičky.Máte krásnu rodinku...majte pekné leto.:)E.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)