V kůži osamělé matky

Jako matka samoživitelka se třemi dětmi v zádech bych toho asi moc nenapsala. I když, ještě mi zbývá pár hodin spánku, tak třeba bych nějakou oželela. Nicméně běžnou denní logistiku bych zřejmě ukočírovala.

V uplynulých dvou týdnech jsem měla možnost to vyzkoušet. 

Muž si totiž pár dní služebně „užíval“ v Itálii, což mu sice ze srdce přeji, ale když mi od něj chodily mmsky osvětleného Kolosea či západu slunce u moře, probouzela se ve mně skrytá mrcha, která měla sto chutí ječet, jak „je to nefér, a že ona chce taky korzovat nočním Římem!“

Pak samozřejmě doháněl práci a doma se většinou spíš mihl, aby se neřeklo.

A nakonec se jel na dva dny teambuildingovat.

Musím říct, že pominu-li totální spánkový deficit částečně způsobený mými nočními paranoidními hodinkami strachu, kdy jsem schovaná pod peřinou naslouchala zvukům našeho starého domu a snažila se potlačit ujeté představy, v nichž se k nám hrnuly davy zlodějů, vrahů, upírů a úchylů. Zvládli jsme to vcelku obstojně.

Díky mé mamince, která se ujala staršího potomstva, jsem dokonce s Vilíkem v šátku mohla zaskočit i na malý sraz se spolužáky z gymplu. Na moře, Vatikán, italskou zmrzlinu a noční tembuildingové bojovky to sice nemá, ale bývalí spolužáci alespoň nešišlají, nevyžadují přebalování a jsou ochotni bavit se i o jiných věcech než je vesmír a princezny. Užila jsem si to.

Každopádně jsem dnes s radostí uvítala mužův návrat, předala mu Matýska s Amálkou a na tři hodiny s Vilíkem usnula. Ó jaká to slast.

Tímto se tedy hluboce skláním před všemi svobodnými matkami. Máte můj obdiv.

...

 

A jelikož jsem foťák nějak nestíhala vytáhnout, můžu vám tak leda názorně ukázat, jak si Matýsek představuje Vesmír. (Nechybí černá díra, Marťánek a též Saturn s prstencem a rakety…)

Že lze věrohodně nakreslit cirkus, i když ho znáte jen zdálky.

A že by někdo měl co nejdřív zkonstruovat třípatrovou trampolínu. Matýsek jistě rád poskytne projektovou dokumentaci.