Na letišti a v lese

Většina víkendů s dětmi, odehrávajících se ve znamení výletů a zážitky napěchovaných akcí, má jednu drobnou nevýhodu. I když si je člověk užije, bývají vyčerpávající. Člověk by po nich potřeboval ještě pár dní na zotavenou.

A tak zatímco Ami s Matym se zaobírají svými hracími záležitostmi a Vilík se kojí, já se rozvaluju na gauči, dobíjím baterky a jednoruč datluju další zápis do našeho výletního deníčku.

Sobotu jsme strávili na letišti. Naše první aviatická pouť.

Vrtulníky, stíhačky, letecká akrobacie. Taky kolotoče a cukrová vata. Spousta lidí, spousta techniky.

Vilík strávil den v šátku jako spokojený nošenec. A Matýsek s Amálkou nevěděli kam koukat dřív.

Intenzivní a hlučný den.

V neděli jsme proto vyměnily kulisy letištní za kulisy lesní.

Skvělý oběd v lesní restauraci Na Hájence, procházka, lanové centrum, rozhledna, nanuky, zkrátka pohoda, jazz

Ačkoli obsluha dvou potomků visících na lanech byla docela fuška. Obzvláště když potomek třetí visel opět u mě na břiše. Ale přežili všichni, viset nikdo nezůstal.

A nejvíc překvapil Matýsek. Z našeho asociálka se totiž stává nebojácný akční mladý muž. Tedy má-li na to zrovna náladu. Kterou včera zjevně měl, neboť se každého, koho jsme v lese potkali, ptal na cestu.

Začalo to hned po opuštění restaurace, kdy Maty vyrazil napřed a než jsme ho na rozcestí došli, informoval se u procházejícího pejskaře kudy k rozhledně. To bylo ještě fajn. 

Ale když se na zpáteční cestě vyptával s teatrálně bezradným výrazem každého turisty. „Nevíte, prosím, kudy máme jít?“ Přičemž jako cílovou lokalitu udával střídavě buď „domů“ nebo do „restaurace, kde mají šlapací traktůrek“, připadali jsme si s mužem trochu jako pitomečci, kteří neumí číst. To zejména když se Maty na cestu tázal u rozcestníku.

Na druhou stranu jsme na něj byli hrdí.  V životě se evidentně neztratí :-)

...

Sobota

Neděle