Jak přežít šestinedělí

Když si povzdechnu, jak ten čas děsně letí a jak mi to najednou přijde dávno, co jsem v obýváku našeho Vílu porodila, bude to znít jako klišé. Ale je to tak. 

Utíká to rychle. Dneškem jsme uzavřeli naše hájené období. Šestinedělí.

Nutno podotknout, že jsme se příliš nehájili. Na to jsme se cítili až moc dobře.

A to je věc, která v šestinedělí rozhodně nemusí být samozřejmostí. Jak mi bylo mnohokráte připomenuto.

Obzvláště pro nedostatečně (nebo až přespříliš) poučené prvorodičky to může být šok.

Jestli se totiž vaše emoce v těhotenství zmítaly jak na houpačce, v období poporodním se z houpaček přesunují na obří horskou dráhu.

Nadpozemskou euforii střídá srdcervoucí pláč. Pocity dokonalého štěstí při pohledu na sladce spícího andílka se vmžiku mění v beznaděj, když onoho rudého a řvoucího ďáblíka nedokážete utišit. A několik probdělých nocí dokáže proměnit v zombii se skelným pohledem tlačící kočárek i sebedokonalejší matku.

S Matýskem jsem si to pravé, hormony nadupané, šestinedělí taky „užívala“. Naštěstí ne dlouho.

Objevila jsem totiž Ameriku!

Celé je to jeden velký začarovaný kruh. Co cítí máma, zrcadlí dítě. A když je do breku, vzteku a stresovita mámě, je to na dítě až moc emocí najednou. A tak řve. A mámě je z toho ouzko, protože má za to, že je špatná máma, když dítě nedokáže utišit. A dítě představa, že si máma nevěří, uvrhne do ještě většího řevu. Z toho se mámě začne tvořit míň mlíka a její pocity selhání se geometrickou řadou zvětšují, což dítě kvituje dalším řevem. Těžko říct zda z hladu či deprese.

Děti jsou zkrátka jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v okolní atmosféře.

No, a jelikož novorozeňata jen málokdy dosahují dostatečné míry sebekontroly a sebeuvědomění na to, aby začarovaný kruh přerušila, je tento nelehký úkol na matkách.

Mě u Matýska pomáhaly knížky. Takové, které mě nutily smát se u kojení tak, že Matymu vypadávalo prso z pusy. Pak samozřejmě tisíckrát omílané, když spí dítě, spěte taky. Každodenní venčení, které mě přimělo opustit noru a vyjít na vzduch, potažmo mezi lidi, kde jsem opět nabývala jistotu, že svět se netočí jen kolem kojení a já do toho momentálně poněkud vzdáleného světa budu zase jednou taky patřit. A v neposlední řadě něco dobrého k zakousnutí, a to bez výčitek, že jsem po porodu jaksi otylá a měla bych se držet zkrátka.

S každým dalším dítkem v pořadí se prostor pro mateřskou „seberealizaci“ zmenšuje. Nicméně podstatné zůstává. V první řadě myslet na sebe a na to, abych byla v pohodě a hledat reálné cesty, jak toho dosáhnout. A pak s velkou pravděpodobností bude v pohodě i potomek, popřípadě potomci.

S Vilíkem se mi podařilo proplout šestinedělím téměř bez ztráty kytičky. Rozbulela jsem se jen jednou. A na Vilíkovi je to znát.

Matýsek i Amálka byly zlaté děti. Ale Vilík, jak se vyjádřila má sestřenka, je téměř bezobslužný.

Ne proto, že by vůbec neplakal nebo že bych se vyspala celou noc (ačkoli to by bylo žůžo). Ale proto, že si koexistujeme ve společné harmonii. Většinou nevím, jak často kojím, neb to podřizuji intuici a Vilíkovým potřebám. Když je mu do breku, nosím ho v šátku a nestresuju se tím, že ho rozmazlím. Nikdy jsem neřešila, jestli mám dost mléka a zkrátka jsem předpokládala a věřila, že ho dost mám. A naprosto jsem vytěsnila dobře míněné rady okolí, s nimiž nesouzním. 

Někdy to nejde lehce. Někdy to nejde skoro vůbec. Ale proto nejsme o nic horší mámy.

Jsme takové, jaké nás naše děti potřebují.

V šestinedělí i po něm.

A navíc, tohle všechno strašně rychle uteče :-)