pondělí 19. května 2014

Sjíždím se oxytocinem

Oxytocin bývá označován jako hormon štěstí. Ve velkém se vyplavuje zejména při porodu a kojení.

Vilíkův porod, to byla jedna velká oxytocinová jízda. A kojení si užívám minimálně každé dvě hodinky, ve dne v noci, tudíž o přísun hormonálního štěstí mám dokonale postaráno.

Díky tomu se téměř celé uplynulé dva týdny vznáším na svém růžovém obláčku a dolů, do šedivé reality, nahlížím málokdy.

Vilík je totiž úžasně vnímavé a spokojené miminko. Pláče minimálně, saje ukázkově a svět pozoruje neuvěřitelně moudrýma očima. Trpělivě snáší veškeré sourozenecké projevy lásky. A zdá se býti nadšeným šátkonošencem i kočárkojezdcem. Je to zkrátka dítko za odměnu.

Ostatně stejně jako jeho dva starší sourozenci.

Ti Vilíkovi minimálně jednou za hodinku přijdou dát pusu. Několikrát denně požadují, aby jim bylo umožněno bráchu pochovat. A nečekaně nadšeně asistují při přebalování a převlékání. Přičemž Matýskovou nejoblíbenější činností v tomto směru, je vybírání oblečení. Díky tomu Vilík střídá pouze několik bodýček s auty a dupačky s helikoptérou.

Ale aby to neznělo tak děsně sluníčkově, musím se svěřit, že jednu krizi už máme za sebou.

Bylo to při úplňku.

Deset večer, moje tělo odmítlo nadále aktivně spolupracovat a bolavá hlava vyžadovala ticho a tmu.

Osazenstvo dětských postelí mi však odmítlo vyjít vstříc.

Matýsek, únavou sotva držící oči otevřené, brečel, že se mu nechce spát. Amálka, s očima už téměř zavřenýma, brečela naopak, že je hrozně unavená. A Vilík pobrekával buď proto, že ho pobolívalo bříško nebo proto, že ho rozčiloval řev sourozenců.

Já na pokraji sil pendlovala mezi těmi třemi hromádkami neštěstí a přemýšlela o tom, jak je ta mateřská role všestranná a jak neuvěřitelně velký má učební a tréninkový potenciál. A to nejen v oblasti sebeovládání a zvládání stresu.

Nicméně jízda na oxytocinové vlně mi naštěstí nedovoluje moc se v nějakých stresech šťourat, a tak si raději užívám své mateřské štěstí. Protože když už je to mateřství na třetí, má to pořádný grády :-)










PS: Moc děkuji za všechny milé komentáře, které mi pod minulými články zanecháváte. Jsem za ně opravdu ráda, i když nestíhám odpovídat. Ale chtěla bych alespoň takto udělit svolení k šíření naší porodní story.  Protože čím víc lidí si přečte o tom, že to jde, tím líp :-) Díky, že o to máte zájem!

10 komentářů:

  1. Nádherné miminko. Celé rodince to mooc sluší. Gratuluji!!!!

    OdpovědětSmazat
  2. Přeji krásné "sjíždění se" :))) Moc vám to všem sluší. A obdivuju tu uvázanou kolíbku, já vážu jen vertikálně.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-)
      Já se ke kolíbkám odvážila až u Amálky. Maty byl od začátku v kříži s kapsou. A Vilík už taky roste nějak moc rychle, že kolíbky nám už nevyhovují a od víkendu je v kříži :-)

      Smazat
  3. Krásné děti a krásná rodinka. Se třemi dětmi se cítí člověk bohatý, aspoň já jsem se tak vždy cítila a to i teď, když jsou dospělé.Ještě jednou gratuluji.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju :-) A cítím to stejně.... Velká rodina je paráda:-)

      Smazat
  4. Tak veselé sjíždění se i nadále.:-)

    OdpovědětSmazat
  5. nádhera.. ty fotky mluví za vše.:)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)