Čekání

Čekání na porod, to je snad ještě horší než čekání na Godota. 

Obzvláště je-li člověk nepoučitelný a i po dvou těhotenstvích předešlých opět všem po pravdě vyslepičí, kdy že to má potomek dle lékařských výpočtů přijít na svět. 

S přibližujícím se termínem tak dochází ke zvýšení počtu smsek a telefonních hovorů. Dokonce i tady na blogu v posledních dnech stoupla návětěvnost. Všichni jsou celkem pochopitelně zvědaví, zda UŽ!

Chápu to. Jakmile se v mém dosahu vyskytne těhotná osoba, stává se ze mě s přibližujícím se datem porodu zvědavá Kelišová. Nemůžu si pomoct. A proto svému okolí rozumím. Ale neznamená to, že mě to mírně neznervózňuje.

My už jsme první termín prošvihli. Druhý, ten ultrazvukový, je stanoven na zítřek. 

Máme tedy s miminkem ještě pár desítek hodin, než budeme zařazeni do kolonky „přenášející“ a tudíž si na nás doktoři zase smlsnou. 

Což je vcelku paradox. Neboť dosud se jim zdálo, že mrňousek je až moc mrňavý. A když se tedy chce ještě takříkajíc dopéct, nelíbí se jim, že mu to trvá tak dlouho. Člověk se jim zkrátka nezavděčí.

Ale nebýt onoho doktorského Damoklova meče, je nám s miminkem v podstatě príma. 

A tak jsme si i víkend užívali celkem aktivně. V sobotu otvírání lázeňské sezóny v Bohdanči. V neděli den otevřených dveří u hasičů v Hradci. 

Jen já se pořád ne a ne otevřít :-)