Dva dny před posledními státnicemi jsem doma našla výzvu k vyzvednutí
dopisu. Byl to dopis úřední. Konkrétně od dopravní přestupkové komise. Přiznám
se, že jsem se orosila a začala s mužem dedukovat, kde mě kdy mohli
vyfotit při jízdě na červenou nebo zvýšené rychlosti.
Na nic jsem nepřišla. Jsem řidič „vzorňák“. Nejezdím ani na
oranžovou, parkovné platím a rychlostí občas spíš omezuju, než ohrožuju.
S nervy na pochodu jsem hned po otevření naší vesnické
pošty naklusala na pobočku a netrpělivě se sápala do obálky.
Ulevilo se mi. Nic jsem neprovedla. Jen jsem něco viděla.
Skoro před rokem jsme s dětmi jeli na plavání a auto
před námi na přechodu nestihlo zabrzdit. Štrejchlo o pána, který na poslední
chvíli skočil do silnice, aby doběhl autobus. Pán se zhroutil k zemi.
Ukázalo se ale, že to není nic vážného. „Jen“ pohmožděná noha.
Už jsem na tuhle událost téměř zapomněla. Leč úřednická
mašinerie, ač mele pomalu a ne vždy jistě, se k případu po těch několika
měsících dostala a vyžádala si mé svědectví.
Dnes jsem tedy, mírně nervózní a značně promáčená, dorazila
s dětmi k magistrátu. Dokonce s půlhodinovou rezervou. Chvíli
jsem uvažovala nad tím, že se na těch třicet minut ještě někam vypaříme, ale
déšť byl poměrně silným argumentem proti. Vydali jsme se tedy hledat dveře
číslo 210.
Suverénně jsem přistoupila k plánu budovy a po několika
okamžicích tupého zírání se mi konečně podařilo objevit na něm žádoucí číslo. Zbývalo
najít výtah, který by nás i s Matýskovým odrážedlem dopravil do druhého
patra.
Následovalo trapných dvacet minut zmateného pobíhání a
vláčení otrávených dětí z patra do patra a z jednoho konce budovy na
druhý. Přiznávám, ztratili jsme se.
Z pocitu náhlé jasnozřivosti jsem nakonec zkusila
poslední neprobádanou chodbu. Bylo to tam. Konečně dveře číslo 210 a z původní
půlhodiny zbývalo pět minut.
Štěstí se na nás usmálo a dokonce i maminka, která se
uvolila hlídat, dorazila skoro včas. A na rozdíl od nás se neztratila.
Nakonec se ukázalo, že největším stresem bylo hledání té
zpropadené kanceláře, jelikož samotný „výslech“ byl tak trochu fraška.
Nagelovaný týpek v upnutém růžovém triku si nadatloval
do počítače, že jsem jela v levém jízdním pruhu, auto přede mnou
zabrzdilo, já viděla chodce vyskočit zpoza auta a to vše doplněno poznámkou „svědkyně
přiznává, že si podrobnosti nepamatuje“. (A kdo by si taky pamatoval, po roce,
jakou barvu mělo auto ve vedlejším pruhu a jestli zastavil metr nebo tři před
přechodem?) Pak dva podpisy a konec.
Deset minut v kanceláři a já se kvůli nim takovou dobu
stresuju a dělám divadlo celému magistrátu ve snaze najít správné dveře.
Ale děti se bavily, kytky, kolem nichž bagrovaly kamínky, to
taky přežily a nakonec jsem je musela k opuštění budovy skoro přemlouvat. A
když nic jiného, s maminkou jsme měli po delší době zase chvilku na
povídání.
Inu, není nad příjemně strávené dopoledne :-)
Matýsek kdysi dávno. Teď má víc zubů. ale láska k vozidlům ho neopustila :-) |
super fotka :))
OdpovědětVymazatBáro, to znám tyhle stresy jak něco zařídit s dětmi (tedy u mě s jedním) a pak to trvá tři minuty...a zase naopak, když si člověk myslí, že bude něco rychle vyřízené zůstavají tam pak nervy moje i Adamovi :-))). Ještě dodatečně moc gratuluji ke krásným studijním výsledkům!!! Máš můj obdiv, já si neumím představit, že bych teď chodila do školy a to mám jen jedno už celkem velký dítě!
OdpovědětVymazatPřeji krásné dny!
Báro,
OdpovědětVymazatpěkně jsi nám ten náš pardubický magistrát a zkušenosti s ním popsala ;-)
A nagelovaný týpek v růžovém triku ten nemá chybu!
Přiznám se, že i já ač sama úřednice, se na tom našem magistrátu i kraji dokážu ztratit také ;-)
Přestupková komise..., jednu dobu, jsem si okusila s velkou frekvencí (na neštěstí), jak funguje. Do dnes nevím k čemu slouží?! Taková fraška na téma justice. Ale to už víme,že justice má ne nadarmo, symbol se zavázanýma očima a drží nekontrolovatelnou
OdpovědětVymazatváhu:-D
Jinak hezky sepsáno!!!
No ti si tedy dávají načas!
OdpovědětVymazatA co by si měl člověk po roce pamatovat?
Hlavěn, že se dětem líbilo :-)
Barunko,
OdpovědětVymazatať žije úřednický šiml ... není kam spěchat .... zajímalo by mě, co mají po roce v plánu vyšetřovat, když už si nikdo podrobnosti nepamatuje ... Marki