Dar, kterého si vážím

Byli jsme navštívit babičku s dědou. Naše milé staroušky, které Matýsek překřtil na babičku a dědečka králíčkovi. Jojo, i mě jako dítě přitahovala ta králíkárna plná chlupatých kuliček, kterým jsem při prázdninových pobytech přilepšovala na tajňačku čokoládou a sepisovala jejich komplikované rodokmeny.

Ale dneska to nebylo tak úplně veselé. Dědovi se udělalo zle. Popravdě řečeno nás dost vyděsil a jeho hláška, „stejně mám jen dvě možnosti, buď se z toho vylížu, nebo umřu“ nás pranic neuklidnila. Nicméně večer jsem u babičky telefonicky sondovala a zdá se, že dědovi je líp. 

A babičce se snad z očí vytratily slzy, které dnes před námi schovávala, když se s obavami dívala na zavřené dveře, za kterými děda odpočíval.

Děda s babičkou jsou spolu víc jak půl století. 

My s mužem budeme slavit osmé výročí od naší první pusy.

Připadá mi to už jako věčnost. On ví, že jsem tu pro něj a já vím, že on je tu pro mě. Známe své slabé i silné stránky. Víme, co koho vytočí, ale i potěší. Máme se rádi.

Ale někdy, spíš většinou, to všechno bereme jako samozřejmost.

A to bychom neměli. To že se máme, je dar, který nechci ztratit. Dar, kterého si vážím. Ale který může být v neopatrných rukou až příliš křehký. Jako samotný lidský život.

Stále se proto učím vážit si každého okamžiku. Vážit si toho co ve svém muži a v naší rodině mám. A také dávat najevo svou lásku, abych nikdy nemusela litovat, že jsem to nestihla udělat.