Jak se nenudíme

Už jsem začínala mít obavy, že od nynějška povedu klidný a dokonalý život. Dovádění s dětmi u vody, zásoba románů, zmrzlina, sem tam pěkný film a žádné velké vzrůšo ani stres. Dokonce ani trapné chvilky.

Leč Matýsek mě vyvedl z omylu. Stačilo jen vyrazit mezi lidi.

Vydat se ve stávajícím počasí autem do města se může jevit jako sebevražedná mise. Jenže pokuty v knihovně dosahovaly závratných výšek a nebylo tedy zbytí. Litovat jsme ovšem mohli začít ještě cestou. Konkrétně v několikakilometrové koloně.

Aby se mi to popojíždění zdálo ještě nepříjemnější, vymyslel si Matýsek novou hru. Začal si s tyčinkami hrát na kouření cigaret. V duchu jsem poslala do háje svého milého otce, jehož Matýsek jako jediného kuřáka v široširé rodině napodoboval, a spustila přednášku o škodlivosti kouření.

Samozřejmě přiměřeně věku a faktu, že bych nerada z dědečka udělala kouřícího démona.

Následně jsme v  knihovně rozvířili poklidnou ospalou atmosféru, když jsme si v uličkách zahráli na honěnou. Jako první uháněla pištící Amálka s mou kartičkou v ruce, následoval Matýsek snažící se Amálku knokautovat a v závěsu já s celkem zbytečným „pššš, v knihovně se neběhá!“

Když byly děti zkroceny, odborná literatury vrácena a nějaký ten román vypůjčen, přesunuly jsme se na zahrádku mé oblíbené restaurace. Oblíbené jednak proto, že jsem tu na prvním rande dostala od muže první pusu, a jednak proto, že zahrádka je skutečně v zahradě a děti nemají kam utéct. Jde-li s nimi člověk na oběd sám, je tato skutečnost vysloveně žádoucí.

Nicméně idyla netrvala dlouho. Paní u vedlejšího stolu si totiž zapálila. Matýsek okamžitě přestal honit vrabce pod stolem a začal onu dámu hypnotizovat káravým pohledem.

„Maminko, ploč ta paní kouzí? To neví, že bude mít špinavý plíce, že je to nezdlavý a že to hlozně smldí?“

Matýskův pronikavý hlásek rozhodně nebylo možno přehlédnout a jeho antikuřácké hlášky přitáhly pozornost celé restaurace. Paní se tvářila uraženě a ostatní hosté měli o zábavu postaráno. Mě nezbylo než zamumlat něco v tom smyslu, že paní to asi chutná a snažit se nasměrovat Matýskovu pozornost zpět k vrabčákovi.

Abych se přesvědčila o tom, že můj život opravdu nebude jen dokonalý, přijela jsem včera z koupaliště s dokonale spálenými zády. Nemůžu ležet, nemůžu se opírat, a jakmile mě chce někdo obejmout, mám chuť střílet.

A nakonec i ten stres se dostavil. Právě jsem zjistila, že mi hoří termín, a že článek, o němž jsem byla přesvědčená, že ho mám odevzdávat příští týden, mám odeslat již zítra. Čeká mě proto krušná a dlouhá pracovní noc. 

Moje obavy se tedy nepotvrdily. Žádná poklidná idyla se zřejmě (naštěstí) nekoná. 

Právě naopak. Ještě to bude určitě pořádné vzrůšo.