Postátnicový stav

Na ten den, až budu moct široké příbuzenstvo obvolat se šťastnou novinou, že jsem zdárně odstátnicovala, jsem se těšila celé tři roky studia. A pak to přišlo.

Všechny jsem se svou novou zkratkou před jménem obeznámila. Nasedla do auta a snažíc se neusnout dojela domů. Pak jsem spala. Většinu víkendu.

Ale pořád to nebylo ono. Žádná euforie. Žádné vrhání se na svůj seznam postátnicových aktivit. Žádný blažený stav mysli nemusící se učit.

K únavě se pak přidalo zvracení a bolest hlavy. Nic moc. Ovšem, když nic jiného, rozhodně jsem za ten týden, který uplynul od poslední zkoušky, shodila všechna kila, která jsem za dobu učení a půlnočních nájezdů na ledničku nabrala.

Týden jsem fungovala na autopilota. V rámci chabých znalostí ze somatopatologie a psychiatrie jsem si postupně diagnostikovala všechno možné od prostého vyčerpání organismu, přes počínající depresi až k rozvoji psychické poruchy.

V tomto směru patří velký dík mému muži, mamince a dalším blízkým, kteří na mě nekoukali jako na cvoka, ale nechali mě se postupně vzpamatovat.

Dnes jsem konečně, po šestnácti hodinách spánku, nabyla přesvědčení, že jsem vše dospala. Moje mimické svaly opět vzaly úsměv na milost. Mám chuť k jídlu. A taky se mi chce psát. Zdá se, že vše je na dobré cestě.

Nicméně, tenhle týden nebyl právě nejpříjemnější. Moje rozpoložení se poněkud vymykalo mému běžnému optimistickému až naivně růžovému pohledu na svět. Ale vypadá to, že jsem z té depresivní bubliny venku. 

A tak můžeme článek o tom, kterak se nevyléčielná optimistka na týden vyléčila uzavřít tím, že do toho nevyléčitelná optimistka zase spadla a opět si nasadila své růžové brýle. 

A řeknu vám, svět je s nimi mnohem krásnější!

zdroj