úterý 31. července 2012

Pollyanna

Jelikož ve svém počítači mám snad ještě větší chaos než doma, občas mě samotnou překvapí, co v hlubinách svého pevného disku objevím. Dnes to byl článek, který jsem před lety psala pro jeden internetový server. Článek je jako dělaný pro blog kladoucí si za cíl šíření optimismu, a proto mi to nedá, abych ho nevytáhla na denní světlo, neoprášila a nevystavila.
Při přebírání knihovny se mi dostala do ruky knížka, kterou jsem si po dlouhé době znovu nadšeně přečetla, a která velice ovlivnila mou maminku. Čekali byste možná nějaké veledílo, velkolepý příběh s hlubokými filozofickými myšlenkami, nejlépe od uznávaného autora. V tomto ohledu bych vás pravděpodobně zklamala, alespoň přihlédnu-li k obecnému literárnímu mínění. Tato knížka se nenachází na seznamech povinné školní četby, ani na předních příčkách žebříčku světových bestsellerů. Ale možná by měla.
Její jméno je Pollyanna a autorkou je E.H. Porterová.


Pollyanna je jméno jedenáctiletého děvčátka, které se po smrti chudého otce, kněze, stane sirotkem a je odkázané na milosrdenství své zámožné tety, jíž nikdy nevidělo. I přes těžké rány, které osud Pollyanně ukládá, šíří dívka kolem sebe stále jen radost. Pro každého má milý úsměv a vlídné slovo. To, co jí pomáhá překonávat životní překážky je jednoduchá hra, kterou pro ni vymyslel její otec. Kdysi, ještě jako malá holčička, si velice přála dostat panenku, ale v misionářské bedně od dobročinných spolků, v níž měla očekávaná hračka přijít, se nacházelo něco úplně jiného. Byly to dětské berličky. Pollyanna samozřejmě velice plakala, ale otec právě tehdy rozehrál Hru na radost. Řekl Pollyanně, že si vždycky a na všem musí najít něco, z čeho by mohla mít radost, ať je to cokoliv. A čím je to těžší, tím větší je to přece zábava. A právě z berliček by měla mít radost třeba jen proto, že je nepotřebuje. Od toho dne hrála Pollyanna Hru na radost stále, až jí v podstatě vzala jako součást života.
Svou neustále dobrou náladou a schopností, či spíš ochotou, najít vždy a na všem něco radostného, si Pollyanna brzy získala srdce všech obyvatel nového městečka a časem i své přísné a chladné tety. Všem zanedlouho stačila na každou chmuru „dávka Pollyany“, jak z legrace říkal místní doktor, a hned se každý cítil lépe. I když se v Pollyannině životě objevují rány v podobě vážné nehody nebo náhlé chudoby, je dívka odhodlána je překonávat s optimismem, který se přenáší i na celé její okolí.
Možná i my dnes bychom často potřebovaly malou či větší „dávku Pollyanny“, toho zázračného léku v podobě optimismu, nezlomné chuti do života a radosti z maličkostí. Návod jak si tento osvěžující myšlenkový koktejl namíchat najdete možná právě v knížce. Třeba by nám všem prospělo, kdybychom si udělali chvilku a znovu nebo i poprvé vzali do rukou tuhle dětskou četbu a probudili v sobě schopnost radovat se.
Nechci sice význam této knížky přeceňovat, ale myslím si, že životní filozofie, která je hlavní hrdince vlastní, by byla ideální pro nás všechny. Žijeme v době a společnosti, která čisté radosti ze života nenechává mnoho prostoru. Přídavná jména jako výkonová, somatická, juvenilní, nekulturní, manipulativní, virtuální… jsou často používána k popisu dnešní postmoderní společnosti. Nedá se o nich říct, že by byly právě nabity optimismem. Ale společnost, to jsme my. My jednotlivci vytváříme masy, které jsou pak těmito slovy označovány. Když tedy začneme u sebe a místo pesimismu, špatné nálady a
stěžování si na všechno to špatné zařadíme do svého života „hru na radost“, nezměníme snad svět, ale možná se alespoň budeme cítit lépe. A úsměv, ten je jako lavina a přitom nic nestojí. Začneme-li se usmívat a radovat sami, i naše okolí tím často nakazíme.
Nerada bych, i když to možná tak nevypadá, aby článek vyzněl jako mentorování a kázání o tom, jak máme být všichni ihned a za všech okolností šťastní, jen bych ráda na základě výše popsané knížky nabídla všem trochu optimismu a veselejší pohled na svět.
Moje maminka přijala tuto filozofii za svou a já ji obdivuji, že s její pomocí dosud v životě překonala mnoho těžkých životních zkoušek a jen málokdy ji potkáte bez oslnivého úsměvu na tváři.
Tak třeba i vám přijde vhod „hra na radost“.

6 komentářů:

  1. Baruško, já Pollyannu viděla kdysi jako film a totálně jsem se do ní zamilovala! Přesně pro to její šíření radosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak :-) Ten pozitivní náboj knížky i filmu je úžasný :-) Ráda se k obojímu vracím :-)

      Vymazat
  2. Zrovna mě napadlo mrknout na ČSFD a jsou tam hned čtyři filmy a dva seriály (jeden je dokonce japonský). Já sama film neviděla, ani knížku nečetla. Když jsem začala číst tvůj článek trochu mi to připomnělo film Roberta Benigniho Život je krásný (i když ten je o něčem jiném). Ten kdo umí vidět na všem něco pozitivního je šťastný člověk. Já sama jsem asi spíš pesimistka, ale přesto nestáším to věčné stěžování, kritizování a sýčkování...na to mě neužije.
    Opět moc hezký článek. Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Familie, zkus zkouknout film :-) Schovej si ho třeba na nějaký pošmourný podzimní večer a uvidíš, jak to zafunguje :-)
      Život je krásný je silný film, ale narozdíl od dětem určené Pollyanny jsem ho oslzela :-)

      Vymazat
  3. Klobouk dolu, krásný článek. Člověk žijící ve "vyspělé" konzumní společnosti v dnešním uspěchaném světě ani neví co je jeho smyslem života a z toho pramenící životní postoj. Barčo jen tak dál, je vidět že dozráváš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahý Anonyme,
      děkuji za milý komentář.
      S první částí příspěvku rozhodně souhlasím. Ze závěrečné chvály se až červenám :-) Díky!

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)