úterý 10. července 2012

Vedro a vášně

Taky s vámi to šílené vedro tak mává?
U nás doma to díky němu leckdy vypadá doslova jako v Itálii. (Jen talíře neházíme, neboť jich máme nedostatek.) Moje snaha o pozitivní náhled na svět občas vezme za své a mužův mírný cholerismus pak dílo zkázy dokoná. A to vedro vřící emoce jen podporuje.
Nedávno jsme vyrazili k nedalekému rybníku. Mimino, batole, dva dospělí a pes. Jeli jsme tam na dvě hodiny, ale měli jsme věcí jak na týden. Jen na vodítko jsme zapomněli.
Všechno jsme, včetně psa, naskládali do cyklovozíku a vyrazili. Zpočátku se to Berniemu moc nezamlouvalo a jeho snaha vystupovat muže poněkud znervózňovala. Leč, Bernie je pes inteligentní, empatický a přizpůsobivý a brzy pochopil, že není radno páníčka svými kaskadérskými pokusy o opuštění vozíku dráždit.
U vody se to již hemžilo lidmi, kteří celkem pobaveně sledovali, kterak si na břehu budujeme základnu. Děti měli radost z vody a i Bernieho jsme nalákali, aby se smočil a za paničkou (šikulka můj milovaný) dokonce plaval. Až potud se zdálo být vše ideální.
Ale brzy začal mít Bernie tendence k přirozenému prozkoumávání terénu včetně osušek, tašek či klínů našich spolukoupajících. Amálka, znavená sluncem i vodními hrátkami, se pustila do pokňourávání. A Matýsek se usadil v bahně na břehu, z něhož ho nebylo možno dostat.
Ve chvíli kdy, se Bernie prošel po zádech jakémusi opalujícímu se pánovi, byl nejvyšší čas opustit rybník a stáhnout se zpět do vlídného klimatu našeho domova. Za dětského křiku, pláče a psích pokusů o únik k naštvanému pánovi s otisky tlapek na zádech, který Berniemu evidentně voněl (nebo měl pod dekou ukrytou svačinu), jsme zabalili deky, sušenky, pitíčka a hračky a pokusili se co nejméně nápadně zmizet.
Bez úspěchu. Za naším plačícím a vyjícím cyklovozíčkem se otáčeli všichni až do doby, než jsme celí rudí vedrem i studem zmizeli za zatáčkou.
Mé nervy, na podobné situace už celkem trénované, se vzpamatovali ještě cestou domů. Muž se ovšem vzpamatovával ještě pár dní a nejsem si vůbec jistá, jestli s námi v blízké době bude opět ochoten někam v plné sestavě vyrazit...



8 komentářů:

  1. Chápu. Já bych si v této sestavě už na pláž ani netroufla. :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si to už říště taky pořádně rozmyslím :-) Někoho asi budem muset nechat doma... Asi tatínka. Ten to nesl nejhůř :-)

      Vymazat
  2. jee, no to je situace...ale je dobře, že to bereš s nadhledem. Podobné věci se stávají, tomu se žádní rodiče nevyhnou:-)) Já jsem to měla dnes, sice jen u bazénu, ale řev našeho chlapečka byl slyšet hodně daleko:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se v myšlenkách snažím hájit tím, že s malými dětmi to je celkem přirozeně občas hlučné a nervydrásající (třeba dnes, kdy Amálka celou hodinovou cestu z liberecké zoo v autě provřískala) a jen doufám, že okolí bude mít pochopení :-)

      Vymazat
  3. Když u nás spustí naši chlapečkové svůj jekot prchám rudá před sousedy do útrob domečku:-)ale jak se postupně ulice zabydluje,zjistila jsem ke své spokojenosti,že je takhle podobně veselo i u sousedů:-)S pubertou bude pak hůř:-)Krásné dny a těším se na další úžasné příhody:-)Moc zdravím

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také zdravím! :-)
      Ono je to asi všude stejné. Někdy horší, někdy lepší, ale zpravidla hodně hlasité :-)
      Tak to už se nemůžu puberty dočkat ;-)

      Vymazat
  4. Milá Báro, dneska jsem poprvé přes blog naší jedné společné virtuální známé na narazila na blog tvůj... a musím se upřímně smát při čtení tvých postů... jsem ráda za ujištění, že stejné s odpuštěním pakárny nechystá život jen mě... ráda se k tobě budu zase vracet pro příjemné počtení... zdraví LenkaH.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předně moc děkuji za milý komentář a jsem moc ráda, že ti nalezení mého blogu zvedlo náladu :-)
      Zřejmě je nás, postižených životními "pakárnami" víc, tak musíme držet při sobě :-) A snažit se jim vždycky jen smát :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)