středa 18. července 2012

Jak jsme se ztratili v lese

Nerada to přiznávám, ale kdo mě zná, stejně to už ví. Můj orientační smysl, je spíše nesmysl. Jsem v tomto směru taková hříčka přírody, která by v divočině asi nepřežila. Neboť by na lovu či při sběru kořínků zjistila, že netuší, kde se nachází její domovská jeskyně, byť by se ukrývala za nejbližším dubem.
Ovšem již dlouho jsem s tímto svým nedostatkem nebyla přímo konfrontována. Až dnes.
Děti, pes a já jsme se vydali na procházku do lesa. Jelikož les se nachází jen kousek za naším domem, stává se cílem našich každodenních vycházek často. Ale zpravidla jsem, snad díky pudu sebezáchovy, volila cesty osvědčené, široké a předvídatelné.
Možná to způsobila spánková deprivace a z ní pramenící výpadky v procesu myšlení, každopádně jsem uprostřed procházky zjistila, že se nacházíme na místě, které nejen, že nepoznávám, ale z něhož vedou hned čtyři pěšinky, přičemž já si nejsem jista, kterou jsme na místo dorazili.
A tak, zatímco pes pobíhal v záchvatu spokojeného hyperaktivního šílenství (a pak, že zelená uklidňuje) kolem, nic netušící dcera sladce spala v kočárku, k němuž se počínala stahovat mračna komárů a syn se šťastně hrabal v písku. Já jsem si byla nucena přiznat, že jsme se zřejmě skutečně ztratili..


Přes vlastní pochyby jsem určila směr, syna vytáhla z písku, psa z díry a odhánějíc komáry neohroženě vyrazila k nejcivilizovaněji vypadající pěšině.
Po nějaké době, kdy se cesta začala ztrácet v houští a kočárek, ač terénní, ji nedokázal projet, bylo jasné, že se musíme vrátit. Přiznám se bez mučení, začínala jsem se poněkud bát. A když se kolem nás vyrojily psychedelicky bzučící vosičky, které má fantazie ihned přirovnala ke krvelačným divokým lesním včelám, měla jsem co dělat, abych nezačala propadat panice.
Cestou zpět k pěšinové křižovatce jsem v každém šustnutí a podezřelém stínu viděla lesní příšery (ano, i přesto, že bylo deset dopoledne) a v duchu se snažila zahnat pasáže z Kingova „lesního“ hororu o Holčičce, která měla ráda Toma Gordna,  které nepřestávaly týrat mou představivost. Ještěže děti (i pes), netušící co se odehrává v mysli jejich neurotické matky, braly celý výlet jen jako obyčejnou procházku.
Napodruhé zvolená cesta se naštěstí ukázala být tou správnou a jaké bylo moje překvapení, když nás pěšina, zpočátku se taktéž tvářící jako neprostupné houští, vyplivla na dobře známou asfaltku vedoucí z lesa přímo k našemu domu.
Byla jsem poštípaná, unavená a sama za sebe se stydící. Ale šťastná, že se zítra v novinách neobjeví titulek „Matka se dvěma dětmi a psem nalezena v lese ubodána divokými včelami“.
A jak jste na tom vy váš orientační smysl? Funguje vám?

12 komentářů:

  1. Ahojda, já to jistím mapou. I když ne vždy ji mám správně natočenou. Náš nedávný výlet málem skončil fiaskem, protože jsme ji nechali doma.
    Ale co, aspoň máš zážitek, což se u nás rádo používá z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny - kluk se lekne a bude mít zážitek. Alespoň to vždycky odlehčí situaci. ;)
    Prímový den pod sluncem a brzy dožeň deficit.
    Jitka=)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě mapy moc nepomáhají, jak píšeš, nikdy si ji nenatočím správně :-)
      Každopádně děkuju z připomenutí hlášky :-) To bych měla do rodinného slovníku taky zařadit:-)

      Smazat
  2. Já jsem schopná se ztratit i v obchodáku!můj orientační smysl,jako by asi nebyl.-)
    krásné dny přeje věra

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Asi je nás takových hříček přírody víc :-)
      Ty velké obchoďáky mi taky dají vždycky zabrat. Nedejbože, abych se tam někde s někým měla sejít...zaručeně dorazím pozdě a zabloudím :-)

      Smazat
  3. Opět bezvadný článek, Baru :)
    Já a smysl - asi tahle - když jsem se v Barceloně dívala do mapy a určovala směr, moje slunce mi po 10ti minutách mapu vyrvalo z ruky se slovy:" Tak takhle by to nešlo!" :))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Ally :-)
      Tak se zdá, že obě ty své muže potřebujeme, abychom udrželi směr ;-)

      Smazat
  4. Baruško, tak jsem si při dnešním flákání se doma přečetla celičký Tvůj blog a už se moc těším na další články, je to parádička! Jste podařená rodinka, a v něčem koukám jsme všichni stejní! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Binn, moc děkuju.
      Je pro mě pocta, že ti můj blog pomáhal zkrátit čekání na potomka ;-)

      Smazat
  5. Zdravím Báro, pěkný výlet :-), já doufám mám ten můj smysl v pořádku, zítra beru Adíka a babičku na houby , chtěli vyrazit sami , ale to mě přepadly obavy tak jsem řekla že si vezmu dovolenu a jedu taky , protože mě to baví (to že je jedu hlídat jsem babičce neřekla :-) ) Tak doufám, že nebudem muset vysílat nouzové signály :-). Tak mějte krásné dny! Jo a rostou vám v tom lese houby?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Licie, tak to gratuluju k dobrému orientačnímu smyslu! :-)
      S houbami u nás je to těžké, někdo tvrdí že tu jsou, jiní, jako já, tomu moc nevěří, jelikož ještě žádnou neobjevili. Ale já nejsem důvěryhodný houbový informátor, neboť já můžu stát od hřibu pět centimetrů a s větší pravděpodobností o něj zakopnu, než bych ho našla :-)

      Smazat
  6. A co takhle GPSka? Ta by ti snad pomohla?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za tip :-)
      Ale nevím, nevím. Jsem poněkud technicky retardovaná a stačí mi neblahé zkušenosti s autonavigací :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)