S Karkulkou do Francie - Paříž, krysy a prostitutky

Den třetí

V noci jsem na chvíli převzala řízení a dovezla nás kousek před Paříž, ráno se tedy probouzíme kdesi v lese a natěšení na francouzskou metropoli. Myju si vlasy v lavoru, abych byla na fotkách hezká a v šíleném vedru, které nás přivádí do lehce otupělého stavu a způsobuje, že moje vlasy během dopoledne získávají stejný vzhled jako před umytím, vjíždíme do Paříže.

Děti se nejvíc těší na Eiffelovku, takže se cestou do vyhlédnutého kempu v Bouloňském lesíku bavíme počítáním, kolikrát se nám ji někde na obzoru, mezi domy, podaří zahlédnout.

Po příjezdu do kempu jásáme, vypadá to tu moc pěkně, až na to, že jsme dostali místo až na konci, což znamená kilometr (bez nadsázky) od vchodu, hřiště i obchodu. Ale máme kemp a tím pádem i záchod a sprchu, takže veškeré vady snadno odfiltrujeme a jdeme se chystat na odpolední výlet do centra.

Z kempu naštěstí jezdí kyvadlovka na náměstí Porte Mailot, takže Karkulku můžeme nechat odpočívat a plni očekávání míříme vstříc zážitkům.

A zážitek nás čeká hned v metru. Jen co do něj vlezeme, jsme absolutně ztracení, takže místo abychom se nechali odvézt k jedinému místu, po kterém děti v souvislosti s Paříží touží, vystupujeme asi dva a půl kilometru od Eiffelovky.

Nicméně, nenecháme si kazit náladu a na nábřeží Seiny vylepšujeme dětem pařížský dojem prvními (z mnoha) palačinek s nutellou.

Než k Eiffelovce dojdeme, je už tma a věž nás přivítá blikáním probíhajícím v každou celou hodinu.

A tak se tím pohledem chvíli kocháme, nasáváme atmosféru a nakonec usuzujeme, že jsme z dnešního dne vymáčkli maximum a zamíříme na nejbližší metro.

Je skoro jedenáct v noci a teplota vzduchu se stále pohybuje kolem třiceti stupňů, jsme unavení, ulepení a těšíme se do Karkulky, takže se není tak úplně co divit, že když dorazíme k metru a zjistíme, že tahle část je pro rekonstrukci úplně uzavřená, je mi skoro do pláče. Co chudáci děti, jak to zvládnou, táhnout se zase kdo ví kam?

Ale ukazuje se, že stresem trpím zase jen já.

Děti totiž objevily krysy.

Pobíhají tu skryté pod rouškou tmy po trávnících, mezi záhony a samozřejmě hlavně u kanálů a popelnic ,a zatímco mě z nich úplně do smíchu není, děti jsou nadšené a v každé z nich vidí krysáka Remyho z animované pohádky Ratatouille.

V každém případě, nakonec se nám kolem půlnoci a po další adrenalinové vsuvce s blouděním v metru podaří dojet až do kempu, kde s úlevou padáme do Karkulky a skutečnost, že jsme se neuvěřitelně těšili do sprchy, je nám úplně ukradená…

Nicméně zase mi to ukazuje, jak silné (naše) děti jsou, a že bezmocné chudinky z nich vlastně často děláme jen my, opatrní dospěláci 😉

Den čtvrtý

Jsme grogy.

Usuzujeme s mužem, že než abychom děti v tom vedru honili po Paříži za památkami, vydáme se na poklidnou procházku do parku, najdeme dětské hřiště a budeme jen nasávat místní atmosféru a libozvučnou francouzštinu.

A tak nakupujeme bagety a vyrážíme pěšky do Bouloňského lesíka, kde nakonec trávíme celý den.

Stihneme hřiště, kde mi muž pomáhá s návodem k bojovce (kterou už si můžete objednat TADY!), protože se ukazuje, že můj mozek není schopen natolik logického uvažování, aby něco takového jako systematicky přesný popis postupu hry vytvořil. Kromě toho pozorujeme nutrie, nacházíme použité kondomy a potkáváme vnadné prostitutky.

Ideální podhoubí pro spontánní lekci sexuální výchovy a k tomu nádavkem i výživná diskuze na téma drogy.

Tomu říkám unschooling!

Večer pak děti na kempovém hřišti potkají dva české parťáky od Pardubic, což tento den spolu s lehkými děvami v očích našich potomků pozvedává na jeden z dosavadních nej zážitků naší cesty.

Den pátý

Loučíme se s Paříží, v níž právě začalo očistně pršet, opouštíme kemp a míříme do Versailles. Tam už nám ovšem déšť nepřijde lákavě očistný, ale dost protivný, nicméně oblékáme nepromokavé svršky a jakousi postranní bránou vstupujeme do zahrad.

Je to tu obří.

Na posilněnou si proto chceme udělat na lavičce pod stromy piknik, ale zrada! Matka zapomněla bagety v Karkulce. Potomstvo si tedy musí vystačit s banány namáčenými v nutelle, což mu na rozdíl ode mě, která nutellu upřímně nesnáší, vůbec nevadí a my s mužem si dáváme nektarinku s tím, že ovocný půst nám jen a jen prospěje.

Po pseudopikniku si půjčujeme kola a chceme vyjet na kopec k zámku. Jenže další zrada. Kola mohou jezdit jen dole.

Hodinu tedy v lezavém mrholení projíždíme cestičky mezi stromy, což naštěstí alespoň Matymu a Ami přijde jako nejlepší možná zábava a nakonec, pěšky, v sílícím dešti a dětském odporu, dobýváme i zámek.

Dobytí ovšem spočívá jen v tom, že si to nahoře vyfotíme, omrkneme, jak ohromné si to tu Ludvík XIV nechal postavit a běžíme dolů, jelikož je nám zima a máme hlad a jak každý ví, nejsou-li tyto základní potřeby uspokojeny, je člověku nějaké kochání se památkami úplně ukradené.

Obzvláště, je-li vám necelých devět, skoro sedm a celé čtyři.

V Karkulce se tedy urychleně převlékáme do suchého, já vařím večeři a společně plánujeme, že zítra už bychom si mohli smočit nohy v moři…

Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vyrážíme

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii

S Karkulkou do Francie - Vyrážíme

Dlouze jsme dumali, kam letos s Karkulkou vyjedeme.

Nakonec jsme zvolili pobřeží Polska… Ale přišli tam sinice.

Tak jsme přemýšleli o Albánii… Ale to vedro, čekání na hranicích a Karkulka bez klimatizace? Takže taky nic.

Španělsko… Daleko.

Itálie… Už jsme tam byli.

Dánsko… Moc placaté.

Až nás konečně cvrnklo do nosu místo, na které jsme měli chuť (díky, Pájo, za inspiraci a popostrčení 😉).

Francie!

A tak muž dotunil Karkulku, což znamená, že máme světýlka, zavírací skříňky, dobíjecí stanici na všechny mobily, tablety a po mém škemrání i notebook a hlavně, tekoucí vodu, což Karkulce okamžitě přidává o pár hvězdiček kvality navíc. Vypůjčil si od bratránka dron (díky, Honzíku!).

A byli jsme skoro připraveni...

Ale stejně jako se nám měnily plány na destinaci, posouval se nám i čas odjezdu. Ze čtvrtka na pátek. Z pátka na sobotu.

Ale v sobotu večer to konečně vyšlo, my jsme odvezli Bernieho na hlídání k taťkovi a pro únavu po nočních šichtách na Karkulce a bojovce jsme se rozhodli dát před jízdou dál přednost spánku a vyjeli si na kopec.

Den první

Ráno zahajujeme výhledem z Kozákova na Český ráj, který mě inspiruje k filozofickému okénku:

Po ránu na rozhlednu a jede se dál ❤
Krásně tu máme, ale cesty za hranice mají přeci jen něco do sebe. Když je člověk otevřený, je to jako by odklopil pokličku...jiný jazyk, jiná kultura, jiné jídlo, jiné zvyky...a přece jsou všude "stejní" lidé. Se svými sny, smutky, touhami, problémy...
Líbí se mi, že s dětmi můžeme objevovat svět a učit se prostému lidskému respektu a úctě bez ohledu na kulturu, náboženské vyznání nebo barvu pleti.
Všichni totiž ve výsledku toužíme po štěstí, lásce a naplněném životě, jenom naše cesty a možnosti se liší. (A že my tady u nás těch možností máme nepřeberné množství ❤)
A já bych ráda, aby se (nejen) naše děti naučily vnímat, že všichni jsme zkrátka součástí jednoho velkého a krásného celku ❤

Potom vyrážíme ku Praze, kde si dáváme obědovou pauzu, chladíme si nohy ve Vltavě a kupujeme cestovní deníčky. Matymu není dobře stoupá mu teplota, evidentně došlo po v minulém týdnu horečkující Amállce a Vilim i na něj, ale nese to statečně a tvrdošíjně trvá na tom, že cestu zvládne.

Další zastávku s večeří u rybníka si ordinujeme někde v Krušných horách a noc po několika hodinách jízdy trávíme kdesi v německém lese kousek od dálnice.

Den druhý

Maty je bez teploty, pěkně jsme ji včera zpracovali a vyrážíme dál.

Oběd si dáváme už kdesi na louce ve Francii, hrajeme Catowl, což je hra, kterou jsme dostali z obchodu Chytrá parta a Ami a já na ní nedáme dopustit (nevídaný úspěch měla i ve škole), zapisujeme si do deníčků a přemýšlíme nad dalším plánem cesty.

Nikam se neženeme, v pravidelných intervalech si dávkujeme nanuky a ledové kávy, děti si vzadu kreslí, dohadují se, hrají karetní hry, koukají na pohádky na tabletu nebo spí a já se učím být v klidu.

Děti totiž cestu snášejí obdivuhodně dobře, a jediný, kdo se stresuje, aby jim bylo dobře, nebylo jim vedro a nebyli unavení, jsem já…

K večeru jedeme kolem cedule ukazující k městu Nancy, říkám muži, že o něm jsem někde slyšela, nestavíme se tam?

A tak se ocitáme na kouzelném náměstí Place Stanislas, v parku si půjčujeme rodinnou rykšu či jak se to jmenuje, děti řádí na hřišti a na večeři se vracíme na náměstí, nakoupíme na ochutnávku spoustu lotrinských a jiných quichů a konečně ochutnáváme Francii.

Když už nastupujeme do Karkulky a chystáme se přesunout někam na noc, ozve se z náměstí hudba. Zvědavost nám nedá a jelikož děti nadšeně tvrdí, že ačkoli se blíží jedenáctá hodina v noci, nejsou vůbec unavené, zůstáváme a sledujeme velkolepou hudebně obrazovou show promítanou na okolní domy.

Nejlepší zážitky zkrátka často bývají právě ty nečekané, neplánované a náhodné a jediné, co proto člověk musí udělat, je být otevřený možnostem a na ničem příliš nelpět. Což je při cestování s dětmi obecně asi moje nejdůležitější motto 😉

Další část deníčku: S Karkulkou do Francie - Paříž, krysy a prostitutky

Dračí bojovka s příběhem se klube na svět

Bojovky milují naši školáci, moje vlastní potomstvo a jako praví odchovanci letních táborů jsme jejich kouzlu už v dětství propadli i my s mužem.

Prázdniny bez tábora jsem si neuměla představit.

Znamenal pro mě spaní ve stanu s podsadou, mytí v ledovém potoce, suché kadibudky, noční hlídky, večerní zpívánky s kytarou, ranní rozcvičky v gumákách, bobříky mlčení, bodování stanů, oddíly, nástupy, a hlavně celotáborové hry.

Určitě jsem měla štěstí na vedoucí srdcaře, protože ty jejich celotáborovky byly jednoduše nezapomenutelné. Ať už jsme hráli na rytíře, indiány, piráty nebo Aztéky, dokázali nás tak dokonale vtáhnout do hry, že se mi ještě teď při vzpomínce na černého indiána Šejna kráčejícího korytem řeky s pistolí a červenými diodami v masce na místě očí ježí vlasy vzadu na zátylku…

Zážitky to byly vždycky intenzivní, a i když dnes, z pohledu lehce hyperprotektivní a přecitlivělé matky, hledím na některé věci s povytaženým obočím a pocitem, že takhle bych teda svoje milované nevinné dětičky traumatizovat nechtěla (viz. například šílené stezky odvahy, ze kterých mě doteď skoro bolí břicho), na všechny ty bojovky, hledání mapy, luštění šifer, lesní stopovačky, zprávy s opálenými okraji a cesty za pokladem, vzpomínám opravdu ráda.

A ráda podobné zážitky zprostředkovávám i našim dětem (k jejich odeslání na tábor jsme ani já ani ony ještě nedozráli), jen v poněkud méně hardcore verzi.

Tradici u nás mají bojovky narozeninové, adventní, mikulášské, na jaře čarodějnické a nárazově jakékoli jiné.

Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že podobně to má většina rodičů, že nedělám nic speciálního, a že taková příprava bojovky je pro každého hračka. Ale jak už to tak bývá, zjistila jsem, že to bylo poněkud krátkozraké přesvědčení.

Že pro spoustu lidí jsou bojovky španělská vesnice nebo na jejich vymýšlení prostě jen nemají čas, chuť, případně nápady. Asi stejně jako pro mě je nepokořitelnou výzvou šití dětských kapsářů a roztomilých medvídků nebo pečení kouzelných jednorožcích dortů…

A tak jsem se rozhodla, že zužitkuju svoje táborové zkušenosti z pozice dítěte i praktikanty a taky trojnásobné matky a vytvořím univerzální bojovku pro hraní doma, na zahradě, na výletě nebo na dovolené.

A vznikl nápad na Bojovky s příběhem jejichž první vlaštovkou bude pohádková bojovka s názvem Dračí legenda.

Tenhle nápad mi v hlavě zrál už od školy v přírodě, kdy jsem se vás ptala, jestli byste něco podobného ocenili, ale nebyla energie ani čas.

Teď se mi ovšem obojího podařilo nasyslit dost na to, abych se mohla do tvoření řádně obout, poprosila jsem o pomoc profi výtvarníka, který se ještě nerozhodl, zda chce být jmenován 😊 a pod rukama nám začala vznikat krásná originální hra, z níž mám opravdu velikou radost.

A jak bude taková dračí Bojovka s příběhem vypadat?

Stáhnete si PDF soubor obsahující:

• Průvodce bojovkou s popisem celé hry, včetně možných variant a vylepšení

• Legendu obsahující úvodní příběh o pohádkovém království, v němž se usadil drak a vyzývající děti k tomu, aby království pomohly

• Jednotlivé úkoly, jejichž patrony jsou pohádkové bytosti, a které po vyřešení postupně vedou děti k odhalení drakova tajemství

• Drápisník, nebo-li lístek s mapkou a políčky k zaškrtnutí a zapisování tajenky, pro každého účastníka bojovky

• Omalovánky s pohádkovými postavami, nápady na tematické výtvarné aktivity a volné, graficky sladěné listy pro případné další nápovědy a zprávy, které byste chtěli v rámci hry využít

Vše si vytisknete, nastudujete průvodce, poschováváte jednotlivé úkoly a pustíte se s dětmi do hraní.

Hra bude asi nejvhodnější pro děti mezi 4 a 10 lety, jelikož figuranty a pokusné králíčky mi dělá mé vlastní potomstvo v podobném věkovém rozpětí a bude možné si ji zahrát jak doma v obýváku, třeba když vás přepadnou nemoci, tak venku na výletě, kdy může posloužit jako motivace pro unavené nožičky nebo klidně i na dovolené, kde ji můžete rozložit do několika dnů.

Variant je zkrátka mnoho a fantazii se meze nekladou 😉

V každém případě, pevně doufám, že hru budeme moct vypustit v nejbližších dnech a já se opravdu moc těším (a možná i tak trochu bojím), co na ní řeknete, protože já sama mám právě teď nesmírnou radost, že jsem vám o ní mohla říct!

EDIT:

Bojovka je na světě!!!
Omrknout a objednat si ji můžete TADY a já vám už teď moc děkuji za zájem :-)