Vilíkovy (po)kroky

Viliho večerní výkon mě zase jednou vybičoval k aktivitě a tak usedám k zápisníku a do rodinné kroniky zanáším nejnovější novinku v repertoáru našeho benjamínka.

Vilík vyslyšel mé vroucí přání a zničehonic zaměřil pozornost na upgrade svých pohybových dovedností!

Dosud chůzi, jakožto způsob přepravy své tělesné schránky, veskrze bojkotoval a jeho největším úspěchem byly tři kroky v důsledku setrvačnosti. Dnes přišel zlom. Kroků jsme napočítali až devět a tyto byly dokonce dvakrát vyvedeny do zatáčky.

Jen jedno mě děsí. Vilíkovi, zdá se, totálně chybí pud sebezáchovy. 

Svou vratkou chůzi trénoval dnes pouhých dvacet minut a já zestárla aspoň o desetiletí. Tomu dítěti je naprosto šumák, že se řítí na roh stolu! Nevadí mu, že se mu do chodidel zabodává lego! A fakt, že neodmyslitelnou součástí, ba přímo alfou a omegou chůze, je rovnováha, svéhlavě ignoruje!

Vypiplání dvou dosud žijících a veskrze prosperujících potomků, mě sice na tohle malé kamikadze nepřipravilo, ale přineslo mi důležitý poznatek.

I tohle období jednou skončí. Tak snad se ho všichni dočkáme ve zdraví fyzickém i duševním :-)

PS: Maty s Ami na sebe byli opatrní, až to šlo člověku na nervy… Vili mě svou neopatrností o nervy zřejmě brzy připraví...

Jak probíhal nácvik chůze u vašich ratolestí? :-)

Pro nadhled až do vrtulníku

O ženách na mateřské dovolené se často traduje, že žijí nudné a stereotypní životy. 

No, je pravda, že už pět a půl roku každý večer zpívám Mravenčí ukolébavku a tisíckrát opakovaná četba Špalíčku říkadel mi už nepřijde ani zdaleka přitažlivá a zábavná, ale většinou, když se ohlédnu za uplynulým týdnem, zjistím, že byl překvapivě akční.

Někdy dokonce tak akční, že člověk najednou neví kam skočit. Neví co dřív. Kterému projektu dát přednost. Kde najít čas na sebe. Jak neošidit děti. A jak se zorientovat v tom, co vlastně chce.

V takové chvíli trocha nadhledu neuškodí. Jenže kde ho vzít?

Poslední dny v mojí hlavě vládne chaos. Jsem díky tomu nerudná na děti a muže. Jako bumerang se mi vrací střevní chřipky. Nemůžu spát. A vůbec jsem celá nepoužitelná a otravná.

Vím, že je to v mojí hlavě. Ale jak z toho vybruslit?

Dnes jsme vyrazili na aviatickou pouť, kde jsme si Matýsek, Amálka a já dopřáli netradiční zážitek. Proletěli jsme se vrtulníkem.

A tam. Tři sta metrů nad zemí. Jsem ho konečně našla. Nadhled.

Všechny zdánlivě velké překážky se z té výšky zdály menší a malichernější. Všechny problémy měly řešení. A co víc! Vůbec to nebyly problémy. Jen výzvy, které mě můžou posunout zase o kus dál.

Byl to osvobozující a závislost vyvolávající pocit.

Jen si ho uchovat i po přistání a střetu s realitou… Případně se ho naučit vyvolat znovu. Pokud možno jinak, než za použití vrtulníku, neboť tento způsob by nás brzy přivedl na mizinu :-)

 

Máte vlastní (a levnější) způsoby, jak získat nadhled? Podělte se :-)

5 tipů pro rodinné focení s dětmi

Očekáváte-li od článku užitečný návod, kterak se nechat portrétovat spolu s vašimi drahými mrňavými ďáblíky, můžete ho rovnou zavřít. Domnívám se totiž, že nemáte-li v úmyslu nadrogovat potomky opiovou tinkturou, která by jim na tvářích vykouzlila něžné úsměvy a jejich tryskomyší tempo proměnila v letargii, na bezproblémové focení více než dvou dětí můžete zapomenout.

Přesto se s vámi nyní ráda podělím o několik svých poznatků, k nimž se budu vracet pokaždé, jakmile dostanu ten bláznivý nápad, nechat naši náročnou rodinku opět zvěčnit.

1. Nepodceňte přípravu

Garderobu je třeba promyslet dopředu a připravit včas! To aby se vám půl hodiny před odjezdem na focení nestalo, že zběsile, oděni pouze v kalhotkách, pobíháte domem s žehličkou v ruce a své pruhované a ke zbytku rodiny ladící tričko nakonec stejně najdete zatuchlé na dně prádelního koše.

Taky je vhodné vyhradit si čas na případné líčení a úpravu vlasů! Neboť vezmete-li si kosmetickou taštičku s sebou s vidinou nanášení řasenky během cesty a česání na místě, skončíte pravděpodobně s fotkami, které sice vyzdvihnou vaši přirozenou krásu, ale na kterých vypadáte jako neupravená jezinka, jelikož muž vás posadí za volant a místo, abyste těsně před pózováním zušlechťovali sebe, češete nakonec děti.

2. Potomstvo oblékněte do ozkoušených kousků

Chcete dítě fotit v nových kalhotkách s kšandami? Nedělejte to. Dítě pravděpodobně stráví většinu času jejich stahováním.

Chcete dítě fotit v nových balerínkách? Nedělejte to. Dítě se pravděpodobně bude na devadesáti procentech fotek ksichtit, jelikož mu do bot padají kamínky a na zbylých deseti si bude zoufat, že se mu boty vyzouvají.

3. Zachovejte dospěláckou přesilovku

Tak tohle je položka, která je pro naši naddimenzovanou rodinu trochu passé, nicméně vám vřele doporučuji, držet se poměru minimálně jeden na jednoho. Jinak totiž většinu focení strávíte lovením potomka, na kterého už vám nezbyly ruce.

4. Zvolte správnou motivaci

Problémem focení malých dětí zpravidla je, že tyto nechápou, proč by měly být fotografického procesu účastny, notabene proč by mu měly být nápomocny. 

Rodinné portrétování jste si totiž pravděpodobně vymysleli vy! A fotkami se na facebookové či domácí zdi budete chlubit taky vy! Vyčítat proto dětem jejich bojkot a k dokonalosti dotaženou nespolupráci není na místě.

Nicméně, teorie je to krásná, ale v případě, že jste strávili hodinu v autě na cestě k fotografce a chystáte se jí zaplatit nezanedbatelný obnos, pravděpodobně nechcete, aby výsledkem vašeho nasazení byly fotky, na kterých budou v lepším případě dětská záda, v tom horším zbytek utíkající končetiny.

V takové situaci vám nezbývá než se obrnit trpělivostí, hodit všechny moudré výchovné poučky za hlavu a rozjet nečestnou hru. Pusťte se do citového vydírání, vyhrožování a manipulace pomocí příslibu největší zmrzliny v okrese.

Když budete mít štěstí, budou děti natolik konsternované vašimi netradičními výchovnými metodami, že se před cvakajícím foťákem úplně zapomenou ukrýt do houští.

5. Vyberte si skvělého fotografa

Toto je nejdůležitější rada na závěr. Protože jen díky skvělému fotografovi, i navzdory výše zmíněným bodům, nakonec do rukou dostanete krásné fotky, pro které rádi a rychle zapomenete, kolik svých výchovných zásad jste při jejich vzniku porušili.

Nám se to povedlo a nyní se hluboce klaním před Ywonn, která byla velice trpělivá, usměvavá a jejíž fotky mě rozněžňují a baví pokaždé, když se na ně podívám :-)

A jaké jsou vaše zkušenosti s rodinným focením?

Byla jsem wellnessovou pannou

Včera večer mi zavolala kamarádka, že opouští manžela a děti. 

Aspoň na dvě tři hodiny. A jestli bych prý neprchla s ní.

Vyhlídka na několik dětíprostých chvil je pro mě nesmírně lákavá. I kdyby jen proto, že školkou nám jako plíživý stín obchází další střevní virus a já se pokouším psychicky připravit na možnost, že nás čeká další kolo nedobrovolné jarní očisty.

Z vidiny večerního volna jsem tak nadšená, že se málem zapomenu zeptat, kam vyrážíme?

„Do wellnessu. Sauna, vířivka, znáš to.“

No, neznám. V sauně jsem byla naposledy se školkou a odnesla si odtamtud dva poznatky. V sauně je nesnesitelné vedro. A ochlazovací bazének je nesnesitelně studený. Pro mé po harmonii a rovnováze bažící tělo a duši tedy nic moc.

Ale kvůli několika hodinám samoty skočím klidně i do sněhu, takže kamarádce její plán odkývám.

Muži, který vzhledem k rychlosti akce neměl čas začít ani protestovat, přenechávám nakojeného a spícího Viliho a bdící Amálku s Matýskem. Na poslední chvíli si holím nohy. A nakonec dle instrukcí balím lahev vody a ručník.

Po vstupu do wellnes zóny, toho času vyhrazené pouze ženám, je mi trochu divně. Všichni jsou tu nahatý! Nicméně odbourávám hluboce zakořeněný stud, odhazuji ručník a odhaluji své strie, celulitidu, poporodní kila a další nedostatky, na kterých je krásný, že tu nikomu nevadí.

Dnes je to výsostně ženské území, kde není třeba zatahovat břicho a předstírat, že ta pushupka a stahovací kalhotky jsou děsně pohodlný…

Postupně vyzkoušíme všechno. Bylinnou lázeň (krásně voní a je tu snesitelné klima). Solnou lázeň (klima přituhuje). Tureckou lázeň (dlouho nevydržím). A klasickou finskou saunu (to je masakr!). Co se bazénku týče, k němu se neodhodlám. Smočila jsem tam prsty u nohou a ochlazená jsem byla do konce pobytu.

Nejvíc času jsem ovšem věnovala vířivce. Voda a bublinky, to je moje.

Každopádně, byla to paráda a já se do dámské jízdy ve wellnesu asi zamilovala, takže chudák muž netuší, že teď budu každý čtvrtek večer žumrat o propustku :-)

Díky, Ivi!

A co vy? Jste wellnes mazáci nebo je to pro vás doposud neprobádané území?

Skryté poslání střevní chřipky

Jakmile se u nás doma octne nějaký bacil, už žhavím informační kanály, abych se poinformovala, jaké že poselství nám nezvaný návštěvník přináší. 

Pro někoho alternativní kravina, pro jiného běžná rutina.

Mou osobní zkušeností však je, že když se v tom trochu ponimrám, připustím si nepřípustné a opustím v rámci pohledu na situaci svou komfortní zónu, zpravidla zjistím, že nějakou psychosomaticko-společenskou příčinu nemoc má. Přiznávám však, že tento proces je nepohodlný, protivný a občas dost masochistický.

Jednou jsme se s mužem pohádali. Rozhodla jsem se, že tentokrát mu to nedaruju a dokud nepřizná, že přestřelil, zavedu doma institut tiché domácnosti.

Vydržela jsem čtyřiadvacet hodin.

Děti začaly kašlat. Starší dva se v noci počůrali. A nejmladší dostal teplotu.

Sebemrskačsky jsem usoudila, že jsem ohavná matka vystavující úmyslně své nevinné potomstvo manželským neshodám a tichou domácnost pro jistotu odvolala. 

Kašel a horečka během odpoledne zmizely. Počůrávání se již neobjevilo…

(Kéž by to šlo vždycky vyřešit tak „snadno.)

Tentokrát nás rodinná střevní anabáze nevarovala před nebezpečím malicherných rozmíšek, ale zcela nečekaně nám poskytla jiné „pozitivum. Společný čas. Poslední dobou jsme se doma nějak míjeli. Pořád jsme něco řešili, upravovali, budovali. Byli jsme sice spolu, ale vlastně nebyli.

A najednou bum! Octli jsme se zavření doma. Všech pět členů smečky pěkně pospolu, ve stavu dalekém jakéhokoli budování.

Když opadla horečnatá deliria a toaletu jsme navštěvovali v průměru nižším než jednou za hodinu, otevřel se nám prostor pro drobné radosti.

Sledování pohádek bez nutnosti něco u toho poklidit. Kreslení a vybarvování omalovánek bez hlášek jako „maluj si sám a já ještě dodělám oběd.“  Nebo jen povalování se v posteli bez výčitek, že bychom ten čas mohli využít praktičtěji.

Úklidu jsme totiž stejně nebyli schopní. Obědy sestávaly z piškotů. A zevlování na lůžku se zdálo být tou nejsmysluplnější činností.

Zase nás to trochu stmelilo. 

Což sice společné utrpení umí velice dobře, ale zopakovat bych si to rozhodně nechtěla. Proto bychom asi měli zpomalovat častěji a zcela vědomě a nečekat, až se ze všech těch povinností, úkolů a plánů zase po… :-)