Jakmile se u nás doma octne
nějaký bacil, už žhavím informační kanály, abych se poinformovala, jaké že
poselství nám nezvaný návštěvník přináší.
Pro někoho alternativní kravina,
pro jiného běžná rutina.
Mou osobní zkušeností však je, že
když se v tom trochu ponimrám, připustím si nepřípustné a opustím v rámci
pohledu na situaci svou komfortní zónu, zpravidla zjistím, že nějakou psychosomaticko-společenskou
příčinu nemoc má. Přiznávám však, že tento proces je nepohodlný, protivný a
občas dost masochistický.
Jednou jsme se s mužem pohádali.
Rozhodla jsem se, že tentokrát mu to nedaruju a dokud nepřizná, že přestřelil,
zavedu doma institut tiché domácnosti.
Vydržela jsem čtyřiadvacet hodin.
Děti začaly kašlat. Starší dva se
v noci počůrali. A nejmladší dostal teplotu.
Sebemrskačsky jsem usoudila, že
jsem ohavná matka vystavující úmyslně své nevinné potomstvo manželským neshodám
a tichou domácnost pro jistotu odvolala.
Kašel a horečka během odpoledne
zmizely. Počůrávání se již neobjevilo…
(Kéž by to šlo vždycky vyřešit
tak „snadno.)
Tentokrát nás rodinná střevní anabáze nevarovala před nebezpečím malicherných rozmíšek, ale zcela nečekaně
nám poskytla jiné „pozitivum. Společný čas. Poslední dobou jsme se doma nějak
míjeli. Pořád jsme něco řešili, upravovali, budovali. Byli jsme sice spolu, ale
vlastně nebyli.
A najednou bum! Octli jsme se
zavření doma. Všech pět členů smečky pěkně pospolu, ve stavu dalekém jakéhokoli
budování.
Když opadla horečnatá deliria a
toaletu jsme navštěvovali v průměru nižším než jednou za hodinu, otevřel
se nám prostor pro drobné radosti.
Sledování pohádek bez nutnosti něco
u toho poklidit. Kreslení a vybarvování omalovánek bez hlášek jako „maluj si
sám a já ještě dodělám oběd.“ Nebo jen
povalování se v posteli bez výčitek, že bychom ten čas mohli využít
praktičtěji.
Úklidu jsme totiž stejně nebyli
schopní. Obědy sestávaly z piškotů. A zevlování na lůžku se zdálo být tou
nejsmysluplnější činností.
Zase nás to trochu stmelilo.
Což sice společné utrpení umí velice
dobře, ale zopakovat bych si to rozhodně nechtěla. Proto bychom asi měli
zpomalovat častěji a zcela vědomě a nečekat, až se ze všech těch povinností, úkolů a plánů zase po…
:-)
Nojo, samotnou by mě to asi nenapadlo, ale když jsem si přečetla, jak dáváš sólovýlety kolmo se třemi dětmi a do toho zakládáš školu, možná mě napadlo: "no z toho bych se teda pos----...." ;-) :-)
OdpovědětVymazat:-) No vidíš a já měla na mysli spíš mužovu zaneprázdněnost a plány,ale je fakt,ze toho mám taky v hlavě nějak moc :-)
VymazatOvšem co se školy týče,jsem jen malým kolečkem v soukolí rodičovské komunity :-) Sama bych na realizaci neměla takříkajíc koule :-)
Holka zlata, Ty jsi tak rozumna, je to vsechno tak jak rikas.
OdpovědětVymazatDíky :-)
VymazatAle být tak rozumná, raději bych tomu předcházela ;-)
Z tohohle článku mám velkou radost. Taky to tak dělám. Jakmile začne dítě somatizovat, jde všechno stranou.
OdpovědětVymazatPekne :)
OdpovědětVymazatZakládáš školu? Nemohla bys o tom napsat víc? Díky, sedmi
OdpovědětVymazatJá sama ne :-) Ale zatím je to projekt v plenkách, takže to moc nechci "veřejně" rozmazávat... Napíšu mail :-)
VymazatBaru, také tomu věřím, že to tak je... občas souvislost najdu, zpětně, někdy to je asi složitější a zůstane "utajeno"... a teď jsi mě nakopla, od včerejška škrábání v krku, přes noc se to neztratilo, a jak čtu tvoje první řádky, už to mám!! díky :-) a já si myslela, že jsem jen někde chytila bacila :-) Hezký den, Jana
OdpovědětVymazatNevěřím na náhody... a někdy je odhalení příčiny /příčin toho či onoho daleko snadnější, než jak to na první pohled vypadá.
OdpovědětVymazatJsi moudrá žena, Baru, velice moudrá.:-)