čtvrtek 21. května 2015

Skryté poslání střevní chřipky

Jakmile se u nás doma octne nějaký bacil, už žhavím informační kanály, abych se poinformovala, jaké že poselství nám nezvaný návštěvník přináší. 

Pro někoho alternativní kravina, pro jiného běžná rutina.

Mou osobní zkušeností však je, že když se v tom trochu ponimrám, připustím si nepřípustné a opustím v rámci pohledu na situaci svou komfortní zónu, zpravidla zjistím, že nějakou psychosomaticko-společenskou příčinu nemoc má. Přiznávám však, že tento proces je nepohodlný, protivný a občas dost masochistický.

Jednou jsme se s mužem pohádali. Rozhodla jsem se, že tentokrát mu to nedaruju a dokud nepřizná, že přestřelil, zavedu doma institut tiché domácnosti.

Vydržela jsem čtyřiadvacet hodin.

Děti začaly kašlat. Starší dva se v noci počůrali. A nejmladší dostal teplotu.

Sebemrskačsky jsem usoudila, že jsem ohavná matka vystavující úmyslně své nevinné potomstvo manželským neshodám a tichou domácnost pro jistotu odvolala. 

Kašel a horečka během odpoledne zmizely. Počůrávání se již neobjevilo…

(Kéž by to šlo vždycky vyřešit tak „snadno.)

Tentokrát nás rodinná střevní anabáze nevarovala před nebezpečím malicherných rozmíšek, ale zcela nečekaně nám poskytla jiné „pozitivum. Společný čas. Poslední dobou jsme se doma nějak míjeli. Pořád jsme něco řešili, upravovali, budovali. Byli jsme sice spolu, ale vlastně nebyli.

A najednou bum! Octli jsme se zavření doma. Všech pět členů smečky pěkně pospolu, ve stavu dalekém jakéhokoli budování.

Když opadla horečnatá deliria a toaletu jsme navštěvovali v průměru nižším než jednou za hodinu, otevřel se nám prostor pro drobné radosti.

Sledování pohádek bez nutnosti něco u toho poklidit. Kreslení a vybarvování omalovánek bez hlášek jako „maluj si sám a já ještě dodělám oběd.“  Nebo jen povalování se v posteli bez výčitek, že bychom ten čas mohli využít praktičtěji.

Úklidu jsme totiž stejně nebyli schopní. Obědy sestávaly z piškotů. A zevlování na lůžku se zdálo být tou nejsmysluplnější činností.

Zase nás to trochu stmelilo. 

Což sice společné utrpení umí velice dobře, ale zopakovat bych si to rozhodně nechtěla. Proto bychom asi měli zpomalovat častěji a zcela vědomě a nečekat, až se ze všech těch povinností, úkolů a plánů zase po… :-)





10 komentářů:

  1. Nojo, samotnou by mě to asi nenapadlo, ale když jsem si přečetla, jak dáváš sólovýlety kolmo se třemi dětmi a do toho zakládáš školu, možná mě napadlo: "no z toho bych se teda pos----...." ;-) :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. :-) No vidíš a já měla na mysli spíš mužovu zaneprázdněnost a plány,ale je fakt,ze toho mám taky v hlavě nějak moc :-)
      Ovšem co se školy týče,jsem jen malým kolečkem v soukolí rodičovské komunity :-) Sama bych na realizaci neměla takříkajíc koule :-)

      Smazat
  2. Holka zlata, Ty jsi tak rozumna, je to vsechno tak jak rikas.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky :-)
      Ale být tak rozumná, raději bych tomu předcházela ;-)

      Smazat
  3. Z tohohle článku mám velkou radost. Taky to tak dělám. Jakmile začne dítě somatizovat, jde všechno stranou.

    OdpovědětSmazat
  4. Zakládáš školu? Nemohla bys o tom napsat víc? Díky, sedmi

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já sama ne :-) Ale zatím je to projekt v plenkách, takže to moc nechci "veřejně" rozmazávat... Napíšu mail :-)

      Smazat
  5. Baru, také tomu věřím, že to tak je... občas souvislost najdu, zpětně, někdy to je asi složitější a zůstane "utajeno"... a teď jsi mě nakopla, od včerejška škrábání v krku, přes noc se to neztratilo, a jak čtu tvoje první řádky, už to mám!! díky :-) a já si myslela, že jsem jen někde chytila bacila :-) Hezký den, Jana

    OdpovědětSmazat
  6. Nevěřím na náhody... a někdy je odhalení příčiny /příčin toho či onoho daleko snadnější, než jak to na první pohled vypadá.

    Jsi moudrá žena, Baru, velice moudrá.:-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)