Zprávy ze školkové fronty

Kdo čeká další srdceryvnou story od labilní matky, bude zklamán. Zato potěším všechny proroky světlejších zítřků. 

Matýskovi se již ve školce líbí a chodí tam rád!

Pro mě je to neuvěřitelná úleva a dobrý pocit, neboť jsem se neustále utápěla v pochybnostech, zda jsem udělala dobře, že jsem toho našeho introvertka vstrčila do kolektivu. Ale zdá se, že to byla správná volba. Moc ráda jsem především za své rozhodnutí jít tak trochu proti proudu a být u nás na vesnici za „bláznivku od hřbitova“, co vozí dítě do soukromé školky ve městě, když má státní školku před barákem.

Matyho koumácké a veskrze klidné povaze ovšem právě menší zařízení s respektujícím přístupem vyhovuje a mně jako rodiči taktéž. Obzvláště paní učitelka je z mého pohledu naší největší výhrou a jsem za ní velice vděčná.

Že to není jen můj dojem, mi potvrdil včera i Maty. 

V reakci na mé připomenutí, aby se rozloučil, že odcházíme, se zcela spontánně rozběhl k paní učitelce a místo běžného zamávání jí vlepil pusu. Mé mateřské srdce zaplesalo a paní učitelka rovněž tála. Matýsek totiž nepatří k dětem, co se hned s každým kámoší a pusy rozdávají na potkání.

Shrnuto a podtrženo. 

Matýsek o školce i doma mluví v dobrém a těší se tam. Ráno opusinkuje Amálku i mě, a přestože do třídy stále vchází nejistě a dravost jiných dětí postrádá, již neslzí. Taktéž pantomimické dorozumívání vystřídala tichá a nepříliš květnatá řeč (onu květnatou a hlučnou konverzaci si pak intenzivně vynahrazuje doma). A obecně mi přijde, že mu trošku stouplo sebevědomí, za což jsem velmi vděčná.

Školka je zkrátka velký krok, který nám oběma připravil krušné chvilky, ale na druhou stranu nás posouvá a poskytuje nové možnosti. Mimo to se hezky nenásilně ujišťujeme, že naše „pupeční šňůra“ funguje bez ohledu na vzdálenost i dobu odloučení. A to nám zajisté jen prospívá :-)

První letošní zmrzlina! :-)

Po osmi letech

Přesně před osmi lety jsem byla poprvé políbena. A oním líbačem nebyl nikdo jiný než můj muž. 

Jelikož právě tahle první pusa je naším startovacím mezníkem a okamžikem, od něhož jsem mohla hrdě prohlašovat „mám kluka!“, slavíme dnes osmileté výročí.

Takových věcí se od té doby změnilo. 

Už to není můj kluk, ale můj muž. Už nejsme jen my dva, ale brzy nás bude dokonce pět. A já už nejsem ta nervózní šestnáctka, co má hrůzu z toho, že se nebude umět líbat.

 

Ale to hlavní naštěstí pořád zůstává. Zcela pateticky řečeno je to láska.

 

Jen ta vyznání občas postrádají dávnou romantiku.

To si tak s mužem tokáte v koupelně při čištění zubů. Už už si připadáte jako tenkrát. Když tu najednou něžnou chvilku přeruší vpád nejstaršího potomka a jeho romantiku naprosto postrádající volání „Maminko, kakat!“

Následuje okamžitý návrat do reality.

Nicméně muž s námi dnes strávil první neděli po pěti týdnech a víkendech pracovního vytížení a to bylo na našem výročí určitě nejlepší.

Dopoledne jsme věnovali zahradním hrám a vytyčování terasy, která je mým letošním přáním číslo jedna. Následně jsme si na budoucí terase dali oběd. A pak vyrazili do Perníkové chaloupky, kde jsme si opekli první letošní špekáčky a zajedli je perníkem.

Den jsme zakončili večeří v restauraci, kde se odehrálo naše památeční první rande.

Místo nesmělých pohledů za svitu svíčky jsme sice ve finále krotili potomky, kteří se rozhodli, že sezení už bylo dost a před odchodem je třeba zahrát si na honěnou. Ve výsledku to ale stejně mělo něco do sebe.

A já jen doufám, že za dalších osm let nám už děti dopřejí více prostoru pro romantiku :-)

A když už jsme u těch osmiček, nelze opomenout ani osmiměsíční bříško :-)

Osmý měsíc započal

Předně děkuji za povzbudivé komentáře pod minulým příspěvkem a radostně hlásím, že už se mohu hýbat!

Somatici můj kolaps přičtou tahání dětí, vozíčků a zavazadel po Praze. Psychosomatici manželským neshodám.

Nicméně hádky byly urovnány, má tělesná těhotná schránka dostala výsadu jeden den nevylézt z postele (pominu-li vaření oběda, u něhož jsem pro jistotu asistovala, neboť muže vařečky a hrnce poněkud děsí). A teď už je mi hej.

Tedy tak hej, jak jen to je v osmém měsíci možné.

Nutno podotknout, že zjištění, že už mi zbývají jen dva měsíce do porodu, mnou poněkud otřáslo.

V těhotenství prvním jsem po odmaturování, naplánování svatby, vdání se a přesunutí se z  dětského pokojíčku do pronájmu s mužem, mohla řešit už jen své těhotenství. Výbavička se proto vesele kupila, prala, žehlila a znovu prala již od prvního trimestru. Postýlka stála smontovaná od šestého měsíce v naší ložnici a kočárek u našich ve sklepě. Taška do porodnice byla sbalena jen o měsíc později. A jména pro případnou holku i kluka jsem měla předvybraná již od puberty.

Těhotenství druhé se již muselo o pozornost dělit s Matýskem. Ale i tak jsem si celkem pamatovala v kolikátém jsem právě týdnu. Zodpovědně vybírala porodnici i jména a tajně do skříně pašovala růžové kousky garderoby pro naši utajovanou budoucí slečnu.

Těhotenství třetí je takový fičák, že na dotaz „v kolikátém jsi týdnu?“ zpravidla odpovídám „vydrž, podívám se do průkazky“. Se jmény si zatím neděláme velkou starost, však ono se to pravé objeví. Výbavička ještě stále dlí v neroztříděných krabicích. Netuším, kde budu rodit, když Vrchlabí mi zavřeli. A nějakou tašku do porodnice budu zřejmě balit v první době porodní.

Tentokrát to zkrátka máme jaksi na háku. Alespoň po té praktické stránce.

Tak uvidíme, jak dlouho mi onen klid vydrží a jestli to není jen klid před hormonální bouří, která se rozpoutá, až naplno propukne hnízdící syndrom :-)

Ilustrační foto, v bříšku Ami. Budeme to muset napravit a benjamínkovi taky pořídit nějaký "prenatální portrét :-)

Slabá chvilka

Muž je poslední dobou pracovně vytížen. Velmi.

Já jsem zase mateřsky vytížená. Taky velmi.

Většinu času to funguje, protože musí. Ale pak přijdou chvíle, kdy je třeba zvážit priority. 

Třeba když se jedna těhule probudí po víkendu stráveném s dětmi v Praze, kde si to sice stejně jako děti užila, ale asi to přepískla. A zjistí, že se skoro nemůže hýbat.

Záda bolí jako čert.

Břicho tvrdne.

A Amálka se ptá: „Maminko, ploč pláčeš?“

Pak jde hrdinství do háje a je třeba přivolat muže domů.

Snad přijede brzy…

A já až se zase proměním ve fungující ženu a nikoli funící uzlíček, vám poreferuji o tom, kterak jsem se málem vloupala k tetiným pražským sousedům a zablokovala provoz svým podélným parkováním.

Nyní mě však prosím omluvte, chystám se odplazit do sprchy :-)

Výzva: děti, úsměv! zpravidla vyvolává efekt zcela opačný :-)

Na hřišti

„Ve školce se mi líbí,“ říká Matýsek, „ale s maminkou je to lepší.“

Bodejť by ne, když maminka je ochotná udělat pro své milované ratolesti první poslední.

Třeba i přetrpět tři hodiny na hřišti, i když se jí celou tu dobu chce strašně čůrat.

Ale využít sluníčka i dětské touhy po větrání se je třeba. A tak jsme dnes po školce zamířili do parku a řádně se vyřádili.

Zjistila jsem, že jsem ohebnější, než bych na konci sedmého měsíce těhotenství pokládala za možné. Matýsek se předvedl jako trpělivý a diplomatický instruktor. A Amálka všem ukázala, že když člověk chce, nic není nemožné a i ve dvou letech lze pokořit prolézačky pro předškoláky.

Nebýt mého plného močového měchýře, bylo by to páteční odpoledne na jedničku :-)

Krásný víkend!