Léčba kabinkové deprese

Celých 80 % žen je prý nespokojených se svým vzhledem. 

Smutné. 

Ale nepřekvapuje mě to. Jelikož kdo někdy zavítal do obchodů s oblečením a ve snaze oživit svůj šatník vlezl i do zkoušecí kabinky, musel na svém vzhledu zákonitě zaznamenat spoustu nedokonalostí. A to i v případě, že se před vstupem do oné prokleté kóje považoval za atraktivní a se svým zjevem spokojenou osobu.

Kombinace zářivkoidního osvětlení a skutečnost krutě zveličujících zrcadel totiž leckdy udělá obludku i z top modelky. Natož z normální ženy. Notabene pár týdnů po porodu.

Tváří tvář zákeřnému kabinkovému zrcadlu se i neviditelný pupínek stává ohyzdnou bradavicí, T-zóna se leskne jak čerstvě naolejovaná, každý gram tuku v problematických oblastech nabývá na objemu, celulitida se zdá celulitidovatější a pohled na strie má za následek soukromou přísahu, že bikiny si na sebe už nikdy neobléknu.

Není proto divu, že se můj plánovaný upgrade šatní skříně stal totálním fiaskem. I když, při úprku z dosahu krutých zrcadel, jsem přeci jen něco ukořistila. A světe div se, doma to tak hrozně nevypadá.

Nicméně abych si po nákupním propadáku spravila náladu, rozhodla jsem se pořídit si nový nepřehlédnutelný a praktický módní doplněk. Který není třeba zkoušet. A přesto dokonale sedí.

Je jím šátek na přepravu našeho benjamínka.

Obětovala jsem pár cenných hodin spánku, prošla spoustu odkazů a diskuzí, vybrala ten nejlepší, nejkrásnější a nejbarevnější a čekala.

Včera jsem se dočkala. Přišel on, mého srdce duhový šampion.

Hned jsme ho s Vilíkem prubli. A já hlásím, že jsem, alespoň dočasně, z kabinkové deprese vyléčená. Šátek totiž leccos zakryje a od zbytku odvede pozornost. A hlavně, tak moc se mi líbí, že se usmívám pokaždé, když se na něj podívám.

A jak se říká, úsměv je stejně tím nejkrásnějším módním doplňkem :-)

Jak přežít šestinedělí

Když si povzdechnu, jak ten čas děsně letí a jak mi to najednou přijde dávno, co jsem v obýváku našeho Vílu porodila, bude to znít jako klišé. Ale je to tak. 

Utíká to rychle. Dneškem jsme uzavřeli naše hájené období. Šestinedělí.

Nutno podotknout, že jsme se příliš nehájili. Na to jsme se cítili až moc dobře.

A to je věc, která v šestinedělí rozhodně nemusí být samozřejmostí. Jak mi bylo mnohokráte připomenuto.

Obzvláště pro nedostatečně (nebo až přespříliš) poučené prvorodičky to může být šok.

Jestli se totiž vaše emoce v těhotenství zmítaly jak na houpačce, v období poporodním se z houpaček přesunují na obří horskou dráhu.

Nadpozemskou euforii střídá srdcervoucí pláč. Pocity dokonalého štěstí při pohledu na sladce spícího andílka se vmžiku mění v beznaděj, když onoho rudého a řvoucího ďáblíka nedokážete utišit. A několik probdělých nocí dokáže proměnit v zombii se skelným pohledem tlačící kočárek i sebedokonalejší matku.

S Matýskem jsem si to pravé, hormony nadupané, šestinedělí taky „užívala“. Naštěstí ne dlouho.

Objevila jsem totiž Ameriku!

Celé je to jeden velký začarovaný kruh. Co cítí máma, zrcadlí dítě. A když je do breku, vzteku a stresovita mámě, je to na dítě až moc emocí najednou. A tak řve. A mámě je z toho ouzko, protože má za to, že je špatná máma, když dítě nedokáže utišit. A dítě představa, že si máma nevěří, uvrhne do ještě většího řevu. Z toho se mámě začne tvořit míň mlíka a její pocity selhání se geometrickou řadou zvětšují, což dítě kvituje dalším řevem. Těžko říct zda z hladu či deprese.

Děti jsou zkrátka jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v okolní atmosféře.

No, a jelikož novorozeňata jen málokdy dosahují dostatečné míry sebekontroly a sebeuvědomění na to, aby začarovaný kruh přerušila, je tento nelehký úkol na matkách.

Mě u Matýska pomáhaly knížky. Takové, které mě nutily smát se u kojení tak, že Matymu vypadávalo prso z pusy. Pak samozřejmě tisíckrát omílané, když spí dítě, spěte taky. Každodenní venčení, které mě přimělo opustit noru a vyjít na vzduch, potažmo mezi lidi, kde jsem opět nabývala jistotu, že svět se netočí jen kolem kojení a já do toho momentálně poněkud vzdáleného světa budu zase jednou taky patřit. A v neposlední řadě něco dobrého k zakousnutí, a to bez výčitek, že jsem po porodu jaksi otylá a měla bych se držet zkrátka.

S každým dalším dítkem v pořadí se prostor pro mateřskou „seberealizaci“ zmenšuje. Nicméně podstatné zůstává. V první řadě myslet na sebe a na to, abych byla v pohodě a hledat reálné cesty, jak toho dosáhnout. A pak s velkou pravděpodobností bude v pohodě i potomek, popřípadě potomci.

S Vilíkem se mi podařilo proplout šestinedělím téměř bez ztráty kytičky. Rozbulela jsem se jen jednou. A na Vilíkovi je to znát.

Matýsek i Amálka byly zlaté děti. Ale Vilík, jak se vyjádřila má sestřenka, je téměř bezobslužný.

Ne proto, že by vůbec neplakal nebo že bych se vyspala celou noc (ačkoli to by bylo žůžo). Ale proto, že si koexistujeme ve společné harmonii. Většinou nevím, jak často kojím, neb to podřizuji intuici a Vilíkovým potřebám. Když je mu do breku, nosím ho v šátku a nestresuju se tím, že ho rozmazlím. Nikdy jsem neřešila, jestli mám dost mléka a zkrátka jsem předpokládala a věřila, že ho dost mám. A naprosto jsem vytěsnila dobře míněné rady okolí, s nimiž nesouzním. 

Někdy to nejde lehce. Někdy to nejde skoro vůbec. Ale proto nejsme o nic horší mámy.

Jsme takové, jaké nás naše děti potřebují.

V šestinedělí i po něm.

A navíc, tohle všechno strašně rychle uteče :-)

 

Oblaka fest a my

„Maty, Ami, chcete jít na koncert Kašpárka v rohlíku?“

„Joooooooooooooooooooooooooooooooooooooo!“

Takhle nějak to začalo. Od mého dotazu do spatření Kašpárka na vlastní oči uplynul týden, do značné míry se nesoucí v opakovaném poslouchání bejbypanku. Mám za to, že slova písně „Strejda Jára ten se má, jezdí s popelářema…“ už mi z hlavy nikdy nikdo nevymaže.

Každopádně k onomu vrcholnému zážitku došlo včera. A to v rámci rodinného festivalu zvaného Oblaka fest.

Díky němu jsme kromě avizovaného Kašpárka v rohlíku, který měl obří úspěch u všech našich potomků, přičemž Vilík si u něj dopřál i malou mléčnou sváču, shlédli i mnoho dalšího.

Počínaje představením divadla Drak o třech přerostlých „nemluvňatech“ snažících se všemi možnými i nemožnými prostředky získat zpět ulétnuvší balónek. A to včetně cesty do vesmíru, která pochopitelně zaujala zejména našeho vesmírofilního Matýska. 

Dále pak pohádka Dlouhý široký a bystrozraký v podání tří svérázných vousáčů a jejich loutek.

Představení s Bárou Seidlovou v roli jedné z uklízeček divadla, která spolu s kolegyněmi z úklidové čety přehrává dětem Ledovou královnu.

A ve finále Squadra Sua a klaunské představení Bomberos s hasičskou tematikou. Opět něco, co nadchlo zejména Matyho dušičku.

To vše pak proloženo dalšími koncerty a hrátkami.

Maty s Ami si mazácky užívali celou festivalovou zábavu. Vilík si užíval tvrdý spánek v šátku. A my s mužem jsme si užívali, že můžeme být spolu a je nám fajn.

Jestli bude nějaké příště, určitě vyrazíme zas :-)

Cestou tam (a pak i zpátky) :-)

Obří nemluvňata :-)

Přidat popisek

Mirace ze šapitó na Kašpárka

Bejbypankový kojenec :-)

Řešení deštivé situace...s výhledem na Tata Bojs

V Kašpárkové posteli :-)

Dobrovolní hasiči Bomberos :-)

Nahé dny

Naše dny jsou v poslední době vlivem horka poněkud stereotypní. 

Ale kdo říká, že stereotyp nemůže být zábava?

Ráno se vykulíme z postelí, šnečím tempem se nasnídáme, zhygienizujeme a pak děti shodí pyžama. Tedy alespoň ty dvě větší.

Následně navrhnu dětem, aby se oblékly.

Už pátý den se tato výzva nesetkala s úspěchem.

Děti se zkrátka ráno svléknou z nočních úborů, celý den ve své sladké dětské nevinnosti stráví bosé a nahé a večer se opět do pyžam nasoukají. Docela se nám tím zmenšil objem špinavého prádla, což kvituji s povděkem.

Denní program je pak optimalizován v souladu s dětskou nahotou. Děti střídají v podstatě jen dvě základní činnosti. Hru v obýváku a ráchání se v bazénu. Zpravidla s drobnou usychací mezipauzou na dece.

Dokonce se sem tam naskytne i chvilka volna pro maminku. A jelikož knihovnu jsem již dlouho nenavštívila a nemám co číst. Kdybych se jen tak natáhla, jako že se budu opalovat, zaručeně usnu, což není žádoucí. Tak jsem vytáhla vlnu a plstím kuličky Vilíkovi nad postýlku.

Prostě pohoda.

Musím říct, že tento způsob léta, zda se mi dokonale šťastným:-)

PS: Jsem ve skluzu, takže pro upřesnění, nahé dny jsme měli do včerejška. Dnes už si děti oblékly aspoň trika :-)

 

První úsměv

Zítra je našemu benjamínkovi měsíc a mně se povedl mistrovský kousek. Ulovila jsem Vilíkův první úsměv! I když jak na to tak koukám, je to možná spíše série fotek, při jejichž pořizování se Vilík sem tam usmál. Ovšem zpravidla těsně před tím či poté, co jsem stiskla spoušť. 

První úsměvy a s ním spojené broukání mají své úžasné kouzlo. Jeden by si z toho málem ucvrknul štěstím. Je to první neklamná známka komunikace, která není už jen záležitostí specifické symbiózy mezi maminkou a miminkem, ale je viditelná i pro okolí. 

A dělá z lidí tak trochu pitomečky.

Přiznejme si to, ve snaze vyčarovat na tváři našich malých andílků úsměv se často uchylujeme k projevům hodných chovanců psychiatrických léčeben. Ztrácíme schopnost sofistikované mluvy a ještě k tomu leckdy šišláme.

Raději nepřemýšlím nad tím, co si o mně mé potomstvo v takových chvílích myslelo a myslí. Možná bych došla k nepříliš lichotivým závěrům.

Nicméně je to asi záležitost přirozená a vrozená, neboť Amálka s Matýskem už se nad Vilíkem pitvoří taky.

Ono to totiž jinak ani nejde. Aspoň u nás.

Plotože on je pšeci tak loztomilej! :-)

Na letišti a v lese

Většina víkendů s dětmi, odehrávajících se ve znamení výletů a zážitky napěchovaných akcí, má jednu drobnou nevýhodu. I když si je člověk užije, bývají vyčerpávající. Člověk by po nich potřeboval ještě pár dní na zotavenou.

A tak zatímco Ami s Matym se zaobírají svými hracími záležitostmi a Vilík se kojí, já se rozvaluju na gauči, dobíjím baterky a jednoruč datluju další zápis do našeho výletního deníčku.

Sobotu jsme strávili na letišti. Naše první aviatická pouť.

Vrtulníky, stíhačky, letecká akrobacie. Taky kolotoče a cukrová vata. Spousta lidí, spousta techniky.

Vilík strávil den v šátku jako spokojený nošenec. A Matýsek s Amálkou nevěděli kam koukat dřív.

Intenzivní a hlučný den.

V neděli jsme proto vyměnily kulisy letištní za kulisy lesní.

Skvělý oběd v lesní restauraci Na Hájence, procházka, lanové centrum, rozhledna, nanuky, zkrátka pohoda, jazz

Ačkoli obsluha dvou potomků visících na lanech byla docela fuška. Obzvláště když potomek třetí visel opět u mě na břiše. Ale přežili všichni, viset nikdo nezůstal.

A nejvíc překvapil Matýsek. Z našeho asociálka se totiž stává nebojácný akční mladý muž. Tedy má-li na to zrovna náladu. Kterou včera zjevně měl, neboť se každého, koho jsme v lese potkali, ptal na cestu.

Začalo to hned po opuštění restaurace, kdy Maty vyrazil napřed a než jsme ho na rozcestí došli, informoval se u procházejícího pejskaře kudy k rozhledně. To bylo ještě fajn. 

Ale když se na zpáteční cestě vyptával s teatrálně bezradným výrazem každého turisty. „Nevíte, prosím, kudy máme jít?“ Přičemž jako cílovou lokalitu udával střídavě buď „domů“ nebo do „restaurace, kde mají šlapací traktůrek“, připadali jsme si s mužem trochu jako pitomečci, kteří neumí číst. To zejména když se Maty na cestu tázal u rozcestníku.

Na druhou stranu jsme na něj byli hrdí.  V životě se evidentně neztratí :-)

...

Sobota

Neděle