Naše adrenalinová dobrá jitra

Rána jsou pro mě nejkrušnější částí dne. Zpravidla se totiž probouzím nevyspalá, nevrlá a nekomunikativní. Kvůli dětem ovšem poslední dobou piluji sebeovládání a až na drobné výkyvy, se mi celkem daří nepronásledovat své děti po ránu vražednými pohledy. A to ani tehdy, když vyhlásí budíček v pět ráno. Nebo když mě probudí radostným poskakování po rodičovské posteli, případně rodičovských končetinách. A to, jistě uznáte, chce už pěknou dávku sebeovládání!

Ovšem poslední dva dny se rána nesla ve znamení stresu, shonu a vyplavování značného množství adrenalinu.

Den první.

O půl šesté mě probudilo mužovo zlostné dupání po domě, třískání věcmi a tlumené nadávky. V očekávání katastrofy v podobě vykradeného obýváku či vytopené koupelny, jsem opustila (nerada) postel a kupodivu dosud spící děti a opatrně se vydala na výzvědy.

Od soptícího muže jsem se dozvěděla, že Matýsek zřejmě předchozího dne zcizil a ukryl klíčky od firemního tranzita, kterého jsme měli vypůjčeného. A který měl už dávno stát ve firmě a chystat se na cestu za čekajícími zákazníky.

Nejraději bych se zbaběle odplížila zpět do ložnice. Leč jako řádná manželka jsem začala spolu s mužem, jehož rozčilení dosahovalo vrcholu, prohledávat celý dům. A také prostranství před ním. Jako na potvoru zrovna toho dne znovu otevřeli školku po prázdninové pauze a několik mírně zaskočených tatínků tak mělo možnost mě zahlédnout, kterak ve sporém nočním úboru lezu téměř po kolenou kolem domu a pátrám po stupidních klíčích od auta.

Napětí vrcholilo. Muž volal do práce. A já začala bezmyšlenkovitě poklízet na komodě v chodbě. V duchu jsem na pomoc svolávala všechny anděly. A světe div se. V šuplíku komody, kam jsem shrnovala nepořádek, jsem objevila onen zpropadený klíč!

Den druhý

Užívala jsem si skutečnost, že děti znavené vedrem, dováděním v bazénu a návštěvami z předchozího dne spí, ačkoliv je již skoro osm ráno, když začal zvonit telefon. Muž volal, aby mi oznámil, že zhruba za hodinu vypnou v celé naší vesnici vodu na dobu blíže neurčenou. (Trochu pesimistický manžel poznamenal, že to může být klidně i na týden.) A zaúkoloval mě urychleným dofouknutím a napuštěním bazénku na zahradě. A taky napuštěním vany, škopků a flašek do zásoby.

Zatímco jsem tedy proklínajíc prasklé potrubí, pobíhala po zahradě i domě. Samozřejmě opět v pyžamu. Narychlo vytírala podlahu, drhla vanu, zalévala kytky a myla si vlasy. Vzbudily se děti hlasitě se dožadující svých ranních rituálů. Amálka kojení a Matýsek „toustíku s madelánoj“ (čti s marmeládou).

Myslím, že jsem ještě nikdy v životě nebyla po ránu takhle aktivní.

Teď mám jen trochu hrůzu ze zítřejšího rána. Říká se přeci, do třetice všeho dobrého, ne?

A jaká bývají vaše rána?

O vaření s dětmi

Řekla bych, že vlastní děti ovlivňují v podstatě každou část mateřského života. Zasahují do osobního prostoru, trávení volného času (tedy já už si vlastně moc nepamatuju, co to vlastně volný čas je), do spánku i stravování. A tak není žádným překvapením, že ovlivňují i proces vaření. A to nejen v ohledu výběru toho, co bude podáváno, ale též v samotné přípravě zvolených pokrmů.

Já mám to štěstí, že mě vaření alespoň baví, většinou (zatím). Narozdíl od mé maminky, která je sice velice dobrou kuchařkou a též mou zasvětitelkou do základů vaření, leč sama tuto činnost z duše nesnáší.

Její filozofii celkem chápu. Koneckonců, když připravujete jídlo, a je jedno zda tomu věnujete půl hodiny či půl dne, které je během několika málo minut doslova sežráno a vám zbude jen špinavé nádobí, je to vlastně vcelku frustrující.

Obzvláště tehdy, živíte-li hokejistu ve vývinu, který nikdy nemá dost, jeho první otázkou po příchodu domů bývá „Mami, co bude dnes k večeři?“, a jehož běžné porce by vystačily pro tři průměrné strávníky na týden.

To u nás doma naštěstí Otesánka neživíme. On by se taky leckdy načekal a zřejmě by i umřel hlady, než bych mu za dětské asistence něco k snědku přichystala.

S mými „všehosechcizůčastnit“ dětmi je totiž vaření i pečení velice zábavné a též velice zdlouhavé. (Raději se snažím zapomenout na loňské Vánoce, kdy jsem jeden plech perníčků s Matýskem na pozici vykrajovače připravovala dvě hodiny. A následně, poté co usnul, pokoutně zbytek dopékala do jedné ráno, abych se zbaběle vyhnula jeho perníkářskému nadšení.)

Nedávno jsem si to zkoušela stopnout. Zatímco v době, kdy děti spaly, mi příprava banánových muffinů zabrala zhruba deset minut. S oběma dětmi v zádech se celý proces, od vytažení formiček ze skříně po jejich zastrčení do trouby, protáhl na třičtvrtě hodiny. Ale není to tím, že by děti úmyslně zdržovaly. Ne, ony by rády pomáhaly.

Matýsek tedy sype mouku. Chvíli do k tomu určené mísy, chvíli na kuchyňskou linku a chvíli mladší sestře na hlavu. Míchá mléko s vehemencí centrifugy. V době, kdy zbavuji Amálku nánosů mouky ve vlasech, přimíchává do těsta neznáme množství cukru a soli. A v domění, že to jsem opomněla, přidává do mísy také vaječné skořápky. Mizení nakrájené čokolády a banánů je jen poslední kapkou, která mě již nemůže rozházet.

I přes všechny nástrahy z naší kuchyně zpravidla vycházejí pokrmy, které nejen, že se dají jíst, ale občas bývají označovány dokonce za chutné, velmi dobré a někdy dokonce za vynikající.

Považuji tedy své děti za kuchařské maskoty a střídavě si přeji, aby je jejich nadšení pro pomoc v kuchyni opustilo a nebo jim vydrželo co nejdéle. (Má přání se pak mění dle stupně jejich kreativity v rámci způsobování kuchyňských katastrof.)

Co andělé prozradí

Věříte na anděly? Já jo.

A taky na spoustu jiných věcí, ke kterým se snad raději ani nebudu přiznávat, abyste nezačali pochybovat o mém duševním zdraví.

Každopádně, v naší rodině, která je celá taková esoterikou políbená a se skřítky spřažená, se vcelku nedávno rozšířila krásná věc. Jsou to karty. Ale nehraje se s nimi prší (což je mimochodem téměř jediná karetní hra, kterou zvládám), ani se s nimi nemastí poker. Tyhle karty jsou přímo andělské.

Nesou název Poslové světla a jsou ideálními společníky jak v dobách radosti (kterou zpravidla svými poselstvími násobí), tak v dobách smutku (který většinou rozhání). A je to s nimi úžasně jednoduché. Samozřejmě se s nimi dá dělat spousta věcí, ale úplně postačí si sem tam karty promíchat a jednu vybrat. A přitom se můžete ptát, nebo si jen přát nějakou tu dobrou zprávu.

Karty jsou veskrze optimistické a pozitivně laděné, takže se rozhodně nemusíte bát, že si po ránu vytáhnete kartu s nápisem Dnes zemřeš! Právě naopak, karty, které představují jednotlivé anděly, vás příjemně nabádají k ralaxování, či trávení času v přírodě. Předkládají vám témata k přemýšlení a nezřídkykdy ukazují věci, které třeba zatím ani sami nevidíte...

Ovšem s tím souvisí také malé nebezpečí. Jakmile se totiž taková věc, jako jsou tyhle, byť vcelku jednoduché, karty rozšíří po vašem blízkém okolí, vaše soukromí se octne v nebezpečí. Andělé jsou totiž hrozní práskači.

Snadno se vám tak může stát, že si jen tak potichu vychutnáváte své malé sladké tajemství, když tu k vám přistoupí maminka s potutelným úsměvem a dotazem mířícím přímo do černého „Nejsi náhodou těhotná?“

A vám spadne brada, protože jste se to sami právě dozvěděli a rozhodně jste si to chtěli nechat nějaký čas pro sebe. Jenomže to už vám maminka před nosem mává tím malým bonzákem. A není to, jak byste si mohli myslet, zapomenutý těhotenský test, ale karta s nápisem „Vaší rodinu čeká nový přírustek!“

Tomu přírustku je dnes deset měsíců a já trnu hrůzou, co na nás karty napráší příště.

Autovači

Čeština je krásný jazyk. A zdá se, že nejlépe ji dokážou využívat děti. Tedy náš Matýsek určitě. Jeho pokusy o správné interpretování známých slov, tak často končí kouzelnými patvary, které vystihují původ řečeného daleko lépe než originální znění. (Tedy alespoň uším pyšné matky to zní rozhodně libozvučněji.)

Doma se tak již vcelku vžilo označení pro naušnice „ušinky“, kečupu se neřekne jinak než „čupík“ a věci jako sluníčko či, velice oblíbená, míchačka, byly překřtěny na „slunínko“ a „míchanku“. Pojem otevřeno získal nový rozměr ve slově „otemento“ a když je něco dobrý, tak je to jasně „dlobý“. A dobrý jsou třeba uvařený brambůrky zašifrovaný pod přezdívkou "blanďánky".

Hitem se ovšem stal pojem „autovači“. Toto označení Matýsek stvořil pro osobu hrající si s dětskými autíčky. Nejčastěji jsou tak zváni právě Matýsek s Amálkou, která v této činnosti bratrovi nadšeně sekunduje, a to včetně doprovodného zvuku napodobujícího předení motoru, v ktérémžto umění mě mimochodem obě děti již dávno předčily.



Autovači na našem skvoterském dvorku

 

Velký brácha starající se o ségřin pitný režim



Na druhou stranu, taková krásná dovednost, pro někoho přízemnějšího možná spíše neschopnost, komolit slova, může leckdy přivést dospělého i do úzkých. Tak například má sestřenka, zhruba ve věku kolem dvou let, měla malý problém s vyslovováním některých písmen. Kupříkladu zcela nevinného „cé“. Babička, která, neočekávajíc nic zlého, vyrazila s vnučkou na nákup, byla ovšem konfrontována s tímto logopedickým problémkem vcelku kuriózně, když se vnučka začala hlasitě vyptávat: „Babi, kde je piča?“

Mám dojem, že pizzu, které se má milá sestřenka tehdy dožadovala asi nekoupily, protože zostuzená babička pod palbou zvídavých, pohoršených i veselých pohledů opustila prodejnu raketovou rychlostí. Historka se však zachovala a stala se milým rodinným folklórem.

Čeština je přímo stvořená k hrátkám, tak nebuďme zkostnatělí a buďme raději jako děti. (I když, tu piču bychom si mohli odpustit.)



Z kopce do kopce

Když se tak člověk šplhá do kopce, často si říká: „Proč já blázen nezůstal dole? Co mi tam chybělo?“

A když to ještě navíc dělá dobrovolně, v čase dovolené a s očekáváním příjemného výletu, můžete si ho snadno splést s masochistou. Obzvláště, v případě, že kromě váhy své musí na vrchol onoho kopce dostat i dalších pár desítek kilo v podobě kočárku, dvou dětí a kola, na němž to starší z dětí odmítá jet. 

A přesně takhle probíhal náš první horský výlet.

Krev (Matýsek si odřel koleno), pot (ten se valil ze všech) a slzy (ty ronila Amálka sjíždějící z kočárku). Tak by se dala charakterizovat první fáze naší malé tůry.

Ale hned u první horské chaty jsme se zbavili Matýskova kola, doufajíc, že do zavíračky se tudy již budeme vracet a kolo nám nebude zkonfiskováno. A dál jsme se vydávali naladěni optimističtěji, jelikož nás čekala cesta po vrstevnici.

Naše tempo rozhodně nebylo vražedné (mužův telefon nám spočítal průměrnou rychlost na 1,8 km za hodinu), ale o to víc jsme si mohli vychutnávat horské krásy. A že ty stojí za to, když už se člověk nahoru vyšplhá. I když nutno podotknout, že na Matýska neudělaly dojem ani tak hory samotné, jako rolby zaparkované u horských chat.

Každopádně když už je člověk na vrcholu, ta námaha se už tak zbytečná nezdá. Zejména, je-li kromě okouzlujícího výhledu k dispozici i zmrzlinový pohár.

A občas dokonce zbude energie i na filozofování. Třeba o tom, že tohle zdolávání kopců je člověku už zkrátka vlastní. Ať už to jsou Krkonoše, Himaláje nebo strmé životní výzvy. I když se proklínáme, stejně pořád lezeme nahoru a pak se kocháme výhledem a hledáme další kopec, který bychom mohli pokořit. Protože naše životy by bez těch kopců byly vlastně docela nudné. Stejně jako krajina.

Jen těm dětem je zatím jedno jestli se batolíme v Polabí nebo v Krkonoších, hlavně, že tam mají maminku s tatínkem.

Krkonošská odyssea

Krkonoše sice nejsou Řecko, na které se mé zimomřivé tělo celý rok těšilo. A ledový horský bazének ani vzdáleně nepřipomíná vyhřáté moře. Ale to neznamená, že jsme si horskou dovolenou užili míň.

Díky laskavosti mé tety Hrošice, čímž v žádném případě nenarážím na její tělesnou konstituci, ale pouze na přezdívku, kterou její rodině už asi nikdy nikdo neodpáře. Jsme mohli strávit týden na chalupě uhnízděné v jednom z Krkonošských svahů. Tímto tedy znovu virtuálně děkuji svým hroším příbuzným!

Týden to byl krásný a domů jsme se vrátili značně vyčerpaní. (Dovolená by se po této dovolené hodila.)

Ale zato s vypracovanými svaly od tahání kočárku a dětí do kopců. S vůlí prověřenou mnoha překážkami, průtrží mračen počínaje a  umanutým dětským kňouráním konče. A se psem, z něhož se stal naprosto fanatický aportér ochotný přinášet cokoliv, včetně dudlíků a smetáků.

Nachodili jsme krásných 24 kilometrů, což se zavilým horským turistům nemusí zdát mnoho. Leč pro nás, nížinné zakrnělce obtěžkané dětmi, to byl výkon vcelku uspokojivý. Nalokali jsme se trochu čerstvého vzduchu, jehož zásoba by nám měla vydržet do příští dovolené. A já jsem překonala sama sebe, když jsem  smočila své teplomilné tělo v horském bazénku, jehož teplota činila něco kolem 5 ˚C.

Ačkoliv mnoho odpočinku nám dovolená neposkytla, svůj účel splnila. Přivezli jsme si z ní spoustu zážitků, nových vrásek od smíchu a tři tašky špinavého prádla.

Už se těšíme na další!

V sedle

Jízda na koni, to je jeden ze zážitků, na který se nezapomíná. Z koňského sedla se hned zdá všechno o trochu menší, o něco vzdálenější a možná i malichernější. Když se tak člověk na koni nese, na všechny a všechno kouká svrchu, hned musí dát tvrzení, že „nejkrásnější pohled na svět, je pohled z koňského sedla“ za pravdu. Jen ten zadek z toho trochu bolí.

Na koni jezdit neumím, koně nemám, ale o to víc si každé vzácné koňské setkání užívám. A možnosti projet se, v mém případě spíše nechat se povozit, ráda využívám. Ačkoliv takové ambice jako moje sestřenka při oněch „vyjížďkách“ nemám.

Ta totiž, sedíc na koni poprvé, v moudrosti svých sedmi let pronesla: „Mýho koně mi nikdo řídit nebude! Pojedu sama!“. Čímž provozovatele „koňské atrakce“ natolik odzbrojila, že ji skutečně nechal jet vytyčenou trasu samotnou, za což v rodině sklidila obdiv a úctu. (Od své maminky tedy spíš promluvu do duše za drzost a sebevražedné sklony.) A tato historka byla zanesena do rodinného vypravěčského archivu.

Včera se nám, díky bráškově kamarádce, opět naskytla příležitost vychutnat si jízdu koňmo a tentokrát si poprvé výhled ze sedla užil i Matýsek. A nebyl ošizený ani o tu správnou výšku. Místo poníka, který byl původně v plánu, mu byl totiž přiveden pořádný kus koně, který se do poníkovských měr vejde jen tak tak.

Matýsek se ovšem ukázal být nebojácným jezdcem a s výrazem suverénního lorda denně objíždějícího své vzkvétající panství absolvoval bez zaváhání celou projížďku.

Já jsem zase měla radost, že jsem si neutrhla ostudu, na koně se zvládla vyšplhat svépomocí aniž by mi musela být potupně přistavena rampa. A tejně tak jsem zvládla z koně slézt a nikoliv spadnout.

Všichni jsme tedy farmu opouštěli spokojení a můj muž začíná mít obavu, že začnu toužit po koni.

A jaké jsou vaše koňské zážitky? Umíte jezdit? Přiznám se, že já bych to umět chtěla. (Stejně jako umět znakovou řeč, umět létat rogalem a umět šít :-)