Mise dne: přežít aneb cyklická matka v akci

Papiňák, sopka a nášlapná mina v jednom. To jsem celá já. Alespoň dnes.

Pokud někdy z mých článků nabýváte dojmu, že jsem jakási superžena, která se svým dětem vlídně a s láskou věnuje čtyřiadvacet hodin denně, ze zásady nekřičí, pro všechno a všechny má hluboké pochopení a sluníčkově se usmívá i když šlápne do psího… exkrementu.

Pak vás můžu uklidnit.

Nejsem.

Dost často o to sice usiluju a občas se tomu možná i přiblížím (aspoň za něco se dnes pochválit musím), ale pak jsou dny, kdy je mým cílem jediné.

PŘEŽÍT.

Když jsme s bráchou byli mladší, měla mamka na dveřích toalety kalendář, kde si kroužkovala „své dny“. Jakmile ji začalo vytáčet všechno, co jsme řekli. Každá pohozená věc si vysloužila hysterický monolog. A místo milého „dobrou noc“ jsme si vyslechli jen prásknutí dveřmi. Stačilo mrknout do kalendáře a měli jsme jasno.

Ááá, máme tu další PMS.

Premenstruační syndrom tak nějak patřil k měsíčnímu domácímu koloritu a my jsme nad ním zpravidla jen zvedali oči v sloup.

Přešla léta a máme ho tu zas.

V hlavní roli jsem ovšem já a těmi, kdo se pomalu učí koulet na mě zpruzeně očima, jsou mé děti a můj muž.

Nástup této fáze je u mě celkem snadno dekódovatelný.

• Bordel v domě, který mě po zbytek cyklu nechává vcelku netečnou, se náhle stává nepřítelem číslo jedna a já většinu času, který strávíme doma, šmejdím místnostmi a každou chvíli zařvu něco jako: „Jestli si okamžitě neuklidíte to lego z kuchyně, vyházím to všechno do popelnice!“ (Pokud to nezabere, beru si odpadkový pytel a metajíce blesky do něj vážně to lego začnu strkat. Nutno podotknout, že tento radikální krok, za nějž se nejpozději večer začnu stydět, pokaždé zabere…)

• Nemám pochopení pro dětské hrátky vyžadující mou asistenci, spočívající ve vytváření výše zmíněného bordelu a doprovázené hlukem vyšším než je průměrný šepot.

• Zavírám se v koupelně a reaguji pouze na urgentní žádosti o mou přítomnost s odůvodněním, že někdo krvácí nebo že zvoní pošťačka.

• Pokud to není nezbytně nutné, nevycházím mezi lidi, nepoužívám řasenku, fňukám, že jsem tlustá a mým jediným přáním je, aby mě všichni nechali na pokoji.

Frustrující, ale pochopitelné je, že čím víc jsem já (s prominutím) nasraná na celý svět, tím víc mi to svět dává sežrat.

Potomstvo systematicky vysypává jednu bednu hraček za druhou, rozbíjí skleničky a na nevhodných místech se počůrává. Vilík v hracích koutcích knokautuje cizí batolata. Amálka si s řevem div nelehá na zem v obchoďáku. Mates vytrhává police ze stěn. A já zavařuju mixéry a náušnice mi padají do záchodu.

Zkrátka cyklický galimatyáš jak vyšitý.

Abych přežila, pomáhá jediné.

Být k sobě vědomě LASKAVÁ a taky pro jistotu všechny upozornit, aby mi šli raději z cesty.

Závěrem už jen jediné. Díky Cyklická ženo za osvětu, konečně si začínám rozumět a zjišťuju, že být jednou za měsíc tak trochu za hysterku je vlastně úplně normální :-)

Cyklická žena :-)

A co vy? Pozorujete na sobě jednotlivé fáze svého menstruačního cyklu? A abychom mužské čtenáře úplně nevyšachovali, pozorujete milí mužové podobné stavy u svých partnerek? ;-)

PS: Chcete-li se na téma ženský cyklus trochu pobavit, doporučuju shlédnout následující rozhovor, na němž jsem svému muži kdysi demonstrovala, proč je život se mnou tak trochu jako jízda na horské dráze ;-)