pondělí 3. září 2018

S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů



Den jedenáctý
Probouzíme se u písečné duny a za hukotu moře, vedle nás bivakuje partička francouzských hippíků ve starých Volkswagenech a my opět odvážně oblékáme plavky a vyrážíme na plážovou piknikovou snídani.







Fouká, je zataženo, do vody se nám moc nechce, a tak se spontánně dělíme na holčičí a klučičí partu a stavíme hrady z písku.
Amálka a já máme hrad ozdobný, lehce fantaskní a vysoce ženský.
Maty s mužem mají hrad opevněný, plný střílen a vysoce mužský.
No a Vili si vykopal velkou díru 😊








Do stavění hradů jsme se tak zabrali, že jsme prošvihli těch pár vzácných slunečných minut a když se konečně rozhoupeme, že si skočíme i přes chlad a vítr do vody, abychom se odpískovali, začíná pršet. No, prima, v dešti jsme se tu ještě nekoupali, ale má to své kouzlo.
Když se ovšem jemné mrholení změní v přívalový déšť, kašlem na moře a utíkáme se schovat do Karkulky.
A tady vyvstává jedna z těžkostí cestování dodávkou.
Prší, my jsme mokří, obalení pískem a mačkáme se na našich pěti metrech čtvereční, což znamená, že na každého z nás připadá metr krát metr manipulačního prostoru.
Za chvíli už se ale ručníky i plavky suší na palubní desce a každé myslitelné stěně, děti si vesele zanáší písek do postele a já se vrhám na přípravu oběda.
Může se to zdát jako vopruz, ale (dokud se děti nezačnou neskutečně provokovat), je z toho nakonec taková nečekaná dodávková idylka.




Naštěstí po obědě déšť trochu ustává a jelikož odliv odhalil obří skaliska, která se původně jevila jako nedosažitelný a vlnami omývaný ostrov, vydáváme se na průzkum.
A právě tohle místo se pro mě stává jednou z největších lásek našeho putování.
Šplháme bosky nahoru, kolem burácí vlny a fučí vítr, moře se přelévá z temně šedivé do tyrkysové a útesy i maják v dálce se ztrácejí v cárech mlhy. Je to tu magické a na pár okamžiků, kdy stojíme na vrcholku kopce, který se při přílivu stává ostrovem, my přijde, jako bychom na světě zůstali jen my.
Jen nás pět, semknutých k sobě, držících se za ruce a obdivujících divokou krásu skalisek, mlhy a vlnícího se oceánu. Ve vzduchu sítím slanou vůni a svobodu racků poletujících kolem
Dolů a zpátky se mi vůbec nechce…
Ale pomalu nás čeká cesta domů.







Za znovu sílícího deště dobíháme ke Karkulce, balíme a jedeme.
Měli bychom to už zvolna stáčet k domovu, povinnosti volají…ale cesta nás pořád vábí, a tak se shodujeme, že si ještě užijeme podvečer v pár kilometrů vzdáleném pirátském městě Saint-Malo.
Karkulku necháváme na parkovišti nedaleko starého města a protože pláží, i těch temně šedivých, ještě nemáme dost, vrháme se hned po schodech dolů, mezi strašidelné kmeny, sloužící pravděpodobně jako vlnolamy, a vychutnáváme si místní ponurou atmosféru.




Po pláži dojdeme až k hradbám opevněného starého města, kde je naší první a největší starostí nalezení záchodů a pak už nezbývá, než si vychutnat náš poslední, plně francouzský podvečer.
Nejdřív si tak dopřáváme návštěvu cukrárny s obřími dorty, které u dětí způsobují stejně obří nadšení, později si poslechneme místní námořnickou kapelu a na hradbách si vychutnáme západ slunce, na který se jako zázrakem rozestupují mraky, a nebýt dvou týpků, kteří dle Matyho „odborného“ názoru, k němuž dospěl na základě naší pařížské diskuze, určitě právě obchodují s drogami, byl by to jistě vrcholný zážitek dne 😉








Nakonec se stavujeme ještě na pirátské večeři, kde už dětem pomalu padají hlavy do talířů, a tak bereme Ami a Viliho na záda, Matyho za ruce a vydáváme se do Karkulky.
Dětem vyčistit zuby, do pyžam, dát pusu na dobrou noc, zabalit do deky, připoutat a otáčíme to k domovu…



Během následujících dvou dnů znovu projíždíme kolem Paříže a loučíme se alespoň z dálky s Eiffelovkou, vaříme na odpočívadlech, pořád dokola posloucháme Holky z naší školky, přejíždíme do Německa, do České republiky, v Praze si dáváme u Vltavy oběd na stejném místě, kde jsme před dvěma týdny naši pouť začínali, vyzvedáváme si v podkrkonoší u taťky Bernieho a nakonec se unavení, ale zážitky nabití vracíme do naší polabské nížiny s jedinou touhou.
Vykoupat se, vzít si čisté prádlo a jít spát 😊
Naše francouzské putování s Karkulkou bylo náročné, úžasné, vysmáté, uječené, dojemné a hlavně, rodinné.



A asi ho nemůžu uzavřít jinak, než dalším z mých filozofických okenék:
Není to vždycky idyla. Dost často je to naopak trochu psycho.
Děti se provokují, nemůžeme najít místo na spaní, prší, je zima, všichni mají hlad a poslední bageta v nás zmizela těsně potom, co zavřely všechny obchody, v kempu nemají místo a my už nemáme čisté oblečení, není signál, nefunguje navigace, hádáme se a je nám do pláče...
Ale pak jsou tu ty báječné západy slunce, strmé útesy, sbírání mušlí, chytání krabů, hraní na honěnou, otužilecké koupání v moři, hlasité zpívání, rozlámání poslední sušenky na pět kousků, večerní chvilky s mužem a ciderem, vypraná trička, umyté vlasy, hřející slunce, kouzelná místa, a ještě kouzelnější okamžiky...
V dokonalém světě by ten první seznam vůbec neexistoval.
V našem světě nám naopak pomáhá uvědomit si, jaké štěstí pak cítíme při prožívání druhého seznamu
Černá a bílá. Dobro a zlo. Jing a jang. Radost a smutek.
Život je zkrátka o prožívání duality světa a nacházení rovnováhy.
Naše putování nám to zase pěkně intenzivně připomíná a učí nás vážit si každé optimistické maličkosti
Děkuju




Předchozí část cestovního deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

11 komentářů:

  1. Pročetla,prohlédla jsem si celé cestovaní vaší báječně rodiny.
    Určitě ano, kdyby vše probíhalo na jedničku, nebylo by to ono.
    Jste všichni moc prima.
    Hanka z Podkrkonoší (bavi-mne-to.blog.cz)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-)
      Inu, jak se říká, zážitky nemusí být vždycky pěkné, postačí, že jsou silné :-)

      Vymazat
  2. Ještě jednou musím napsat, že jste všichni úúúžasníí a stateční ! Bylo to skvělé čtení ! Přeji hodně radosti v novém školním roce ! Šá

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme, jsem ráda, že jsem si to sepsala....zpětně si budu možná taky říkat, jak jsme byli stateční :-)

      Vymazat
  3. Krásné povídání, krásný konec. Díky za sdílení vašeho cestování.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc ráda jsem si přečetla vaše francouzské putování. My jsme něco obdobného absolvovali na začátku července, byli jsme na hodně místech co jste byli i vy (tedy Paříž jsme měli v plánu až na zpáteční cestě - nakonec jsme ji vynechali, protože únava už byla velká), spali jsme taky v autě - ale my to měli jednodušší, byli jsme jen dva a nevařili jsme :-) Takže máte můj velikánský obdiv, jak jste všechno zvládli

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jitu, děkuju :-)
      A jaké místo jste si oblíbili nejvíc? Já si říkám, že až děti odrostou a na dovolené s rodiči budou pohlížet jako na trapárnu, jíž se rozhodně nechtějí účastnit, tak budem s mužem taky cestovat jen takhle ve dvou...ale do té doby vláčíme i děti a i když je to místy náročnější, rozhodně bych neměnila :-)

      Vymazat
    2. vůbec nedokážu vyzdvihnout nějaké místo. Líbilo se mi všude...odjeli jsme 8.7. a já jela hned po třech dvanáctkách v práci :-) To jsme dojeli k Lipsku a tam jsme u nějakého jezera spali. V Německu jsme chtěli vidět Barbarossaholle jeskyni a Kyffhauser památník. Pak u Kasselu sochu Herkula. Pak do Ostende a jezdili jsme po pobřeží - Calais, Étretat, Dipie, Le Havre, Omaha Beach, Cherburg, Granville, St. MIchel, Saint Malo, Cap Féhel, Ploumanach,Roskoff,mys svatého Matouše, Brest, Kerhostin, Carnac, Quiberon, Ile de Noirmoutier...asi jsem dost míst zapomněla napsat (musela bych čučet do mapy),a pak už jsme se chystali domů...to jsme brali přes zámky na Loiře - Anger, Saumur, Villandry, Tours, Amboise,Chaumont, Blois, moc se mi líbil Troyes, Grand la Gallo, Domrémy a Johanka z Arku, pak jsme si to prošli u Verdunu, Nancy, Stanislas, Speyer, zamotali se do zácpy v Hockenheimu, protože zrovna byla formule 1 a doma jsme ještě stihli hrad Přimda a klášter Kladruby. Nejvíc se mi líbilo asi pobřeží růžové žuly a pak jedna pláž s bílými pískovci. Šlo se k ní docela dlouho z parkoviště, pak takovou úzkou cestou mezi skalami, ale pak se otevřela nádhera. A taky tam byli oslové :-)

      Vymazat
  5. Takové cesty a zážitky jsou nejlepší. Já si třeba z celého výletu do Švédska před pár lety dneska nejvíc pamatuju to, jak nám při kempování v pustině umřela baterka v autě. A pak ještě několikrát, než jsme se smířili s myšlenkou, že musíme koupit novou. :)) Děkuji za moc hezké čtení. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc ráda jsem si početla. Máme hodně podobných zážitků. Stejná místa jsme navštívili s naším bydlíkem na začátku července. To tam ovšem panovaly tropy :) J.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)