úterý 18. září 2018

Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy




Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.
Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.
Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.
Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.
Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.
Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…


Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.
V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“
Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.
Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.
Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.
Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.


Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 
Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…
Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.
Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.


Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.
A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.
První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.
A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?
Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.


Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.
A to vnímám jako to hlavní.
Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.
Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem 



9 komentářů:

  1. Chvíli Vás sleduji a fandím Vám, pokud máte možnost, dělejte to, co budete dělat ráda a s nadšením. Ale nesmí to člověku sebrat veškerou energii. Práce ve školství ať už státním, nebo soukromém je velmi náročná a nedoceněná, jak finančně, tak časově. A Vaše malé děti zasluhují nejvíce Vaší pozornosti :) Lucie Š.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Luci, děkuji :-)
      Máte pravdu, se školstvím je to všelijaké a třeba, až mi odrostou vlastní děti, které jsou pro mě na prvním místě, tak se k těm školním zase intenzivněji vrátím :-)

      Smazat
  2. Sleduji Váš blog - líbí se mně. Jsem dost překvapená z té změny, byť jste to vysvětlila. Ono není vždy vše tak jednoduché, jak se zdá. Tak přeji, ať se Vám daří.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Pavlo,
      je to jak píšete, ne vždycky jsou věci, jak se zvenčí zdají být :-) Každopádně, změna je život ;-)

      Smazat
  3. Myslím, že je to krok správným směrem. Ať se daří

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, věřím, že pro tuhle chvíli to krok správným směrem určitě je :)

      Smazat
  4. Mila Baro, moc drzim palce! Hodne stesti ;). Alinka

    OdpovědětSmazat
  5. Báro, držím palce. Máme, zdá se, podobný životní příběh. Dávám si pauzu, přemýšlím, co se sebou. Ráda bych se vrátila, ale už ne s takovou sebedestruktivní intenzitou. Měj se krásně a odpočívej dosyta. Lucka

    OdpovědětSmazat
  6. Baru, jsem velmi ráda, že si si našla tu "svou" správnou cestu. Ať se daří a jsi spokojená. A když budeš spokojená a šťastnější ty, budou spokojenější a šťastnější i děti s manželem. Jen tak dál.
    Prima podzim
    Katka

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)