Matky sobě aneb Čas pro sebe jako mateřská terapie

Jsou věci, které člověk nejvíc ocení, pokud je dlouhodobě nemá na dosah. Po těžké noci to může být ranní svítání, po zimě jarní teplo a po mateřské dovolené pořádné osobní volno.

Já jsem dlouho po čase bez dětí vlastně ani netoužila.

Bylo mi dobře, když jsem měla všechna svoje kuřátka na dosah a mohla si je pěkně schovat pod křídla. Ne snad ze strachu, ale z mé i jejich potřeby být si nablízku, moci se navzájem stulit do náručí a usínat se společně zpívanou ukolébavkou.

Naplňovalo mě být mámou, chodit na neskutečně pomalé procházky, dívat se na svět udivenýma batolecíma očima a taky kojit a kojit a kojit. Ostatně posledně jmenované aktivitě jsem se bez přerušení věnovala sedm let.

Nebyla to pro mě oběť, ale smysluplný čas, za který jsem neskonale vděčná, a v němž mi k osobní spokojenosti vcelku stačilo odskakovat si po večerech ke psaní, na rande s mužem nebo na kafe s kamarádkou.

Ale čím víc jsem přestávala být středobodem dětského vesmíru, tím víc ve mně dozrávala touha být víc SAMA SE SEBOU. Ne jako maminka, ne jako manželka a milenka ale prostě jen jako Bára.

A tak jsem v sobě tuhle myšlenku nechala bez výčitek klíčit, dokud se neproměnila v tu nejlepší možnou realitu. V můj výlet do ráje s báječnou kamarádkou.

A to jsme my. Bára a Lenka. Mámy tří dětí, které se rozhodly, že je načase věnovat pozornost jen sobě samým. A protože, když už změnu, tak pořádnou, rozhodly se, že nevykročí jen ze svých mateřských rolí, ale i z naší často poněkud negativistické české krabice a vyrazí na jih, za sluncem, mořem a dlouhými poledními siestami. Vyrazí do Španělska…

Přiznám se, že jsem od naší akce Matky sobě čekala hodně. I přesto realita má očekávání naprosto předčila.

Už od výstupu z letadla jsem byla ve stavu permanentního euforického vytržení. K dětinským projevům bezzudného nadšení mě přiváděl pohled na každou palmu, hotelový pokoj, výhled z balkonu a hlavně moře!

Moře a vlny, to je moje osobní přírodní dobíječka.

A tak jsme ještě v jednu ráno po příletu a příjezdu na hotel vyrazily na pláž.

Zula jsem si boty, zabořila nohy do písku a došla až k místu, kde se přese mě přelila první ledová vlna. V tu chvíli se mi chtělo brečet a smát zároveň. Radostí, vděčností a láskou k sobě samé a celému světu.

A pak jsem se začala smát nahlas, cákat a poskakovat, celá jsme se zmáčela a v podstatě tím předurčila i dění všech dní následujících, kdy jsem využila každou příležitost k tomu, abych se alespoň symbolicky „smočila“.

Co se našich „turistických“ aktivit týče, první den jsme si vyšláply na hrad Santa Barbara a procouraly alicantské uličky, předposlední den jsme se přesunuly na pláž San Juan, ale jinak jsme si dokonale vystačily s blízkým okolím našeho ubytování, protože jsme se shodly na jednom. Nechceme se honit za památkami, ale jen za vnitřní spokojeností.

Hrad Santa Barbara

Uličky v podhradí...

A tak jsme celé čtyři dny hodně a dlouze jedly, především paeullu na všechny možné způsoby, pily jeden džbánek sangrie za druhým, anglicko-španělsko-pantomimicky si povídaly s každým, kdo se na nás usmál, trochu flirtovaly (promiň muži, ale bylo to ve vší počestnosti, fakt, a našemu sebevědomí to krásně prospělo), procházely se po pláži, zíraly do vln, všemu a všude se smály, ztrácely se, a přitom nacházely kouzelná zákoutí, povídaly si a občas i družně mlčely.

Nebylo dne bez džbánku....či dvou...sangrie :-)

Palmy, slunce...ach :-)

Překonala jsem svou nechuť k mořským obludkám a mile mě překvapily :-)

Bez chvíle na čtení by to nebyla ta správná idyla :-)

Můj kabelkový kámoš, Pásovec Pepa, kterého jsem si těsně před odletem ulovila u  sestřenky na Flerjarmarku :-)

Svou rodinu miluju, ale ve Španělsku mi došlo, že jsem tenhle pohádkový pocit svobody, volnosti a čas tak intenzivně věnovaný jenom sobě samé, vlastně téměř nikdy nezažila.

Nelituju ani jediné minuty, ani jediného rozhodnutí, ale pravdou je, že než jsem nečekaně ve svých devatenácti a těsně před maturitou otěhotněla, nějak jsem to bydlíc u rodičů nestihla a pak už jsem zase najednou skočila rovnou do role manželské a mateřské.

Snad i proto pro mě byl čas strávený ve Španělsku tak opojný, ale s o to větší vděčností jsem se na všechny ty uplynulé roky dívala.

Na to, jak jsem se posunula v roli maminky i ženy, jak jsem díky dětem dospěla, a přitom se mi podařilo uchovat si v sobě i tu malou Barunku, co si ráda zahrabává nohy do písku a vleze i do šíleně studeného moře jen aby se tam mohla hlasitě řehtat a skákat ve vlnách, na vydanou knížku, rozjetou školu a všechny ty malé i velké sny, které jsem si splnila.

Mými nejintenzivnějšími španělskými pocity tak bylo totální nadšení a neskonalá vděčnost.

Nadšená jsem byla z místní atmosféry a pohodově pomalého tempa.

Z toho, že si s Lenkou myšlenkou přitáhneme vždycky všechno, co chceme, ačkoli na specifikaci „vesmírné objednávky“ musíme ještě zapracovat.

Z toho, že jsme se nakonec svezly i na lodi a zašli si do baru zatancovat.

Z toho, že si dokážu skoro tři hodiny v angličtině povídat s chlapíky z Amsterodamu a vůbec neřeším, že zapomínám na „s“ ve třetí osobě a čas používám prakticky jen přítomný.

Z toho, že všude rostou palmy a v zahradách citróníky.

Z toho, že i když s Lenkou oplýváme naprostým nedostatkem orientačního smyslu a evidentně i neschopností vyznat se ve španělských jízdních (pseudo)řádech, vždycky se nakonec dostaneme, kam potřebujeme.

A v neposlední řadě i z toho, že nám pořád někdo říká, že jsme „so beautiful“ a, že z nás srší pozitivní energie…

Vděčná jsem za svého muže, který mi dal prostor tenhle dokonalý výlet absolvovat, a který vzal v době mé nepřítomnosti děti na dvoudenní čundr kolem Karlštejna, abych pak zážitky nesdílela jen já.

Vděčná jsem za Lenku, moji spřízněnou duši a úžasnou kamarádku.

A vděčná jsem i sama sobě a svému rozhodnutí dopřát si čas jen pro sebe.

Akce Matky sobě byla prostě a jednoduše jednou z nejlepších v mém životě a já už se těším, že si ji zase někdy zopakujeme.

Co, Leni? Jen to finále, kdy jsme si dělaly legraci z toho, že kdyby nám uletělo letadlo, mohly bychom tu zůstat ještě o pár dní déle, načež nás vesmír vyslyšel a opravdu nám letadlo málem uletět nechal, zatímco my jsme se hnaly letištní halou s drncajícími kufry, za doprovodu udivených pohledů a povzbuzujícího potlesku, a především za zvuku naléhavého španělského hlasu, který už naše jména vyvolával k poslední výzvě letištním rozhlasem, tak tohle finále bych si pro příště klidně nechala ujít.

Ale zbytek, ten bych si ihned a se stejným nadšením zopakovala!

Praktické okénko:

Kde přesně jsme byly a jak jsme se tam dostaly?

Byly jsme ve španělském městě Alicante. A to ani ne tak proto, že právě tohle místo by nás nějak extrémně fascinovalo, ale jednoduše proto, že od nás z Pardubic tam začala létat nízkonákladová letecká společnost Ryanair. Z letiště jsme se pak do hotelu přesunuly taxíkem a při zpáteční cestě na letiště zase místním autobusem (který ovšem v noci při příletu nejezdil).

Radnice Alicante (pohled z lodi v přístavu:-)

Promenáda Explanada de España

Jak se nám líbilo Alicante?

Pro naše omezené časové možnosti bylo tohle místo naprosto dokonalé. Městská pláž byla čistá a příjemná, historické centrum tak akorát, všude palmy… Takže my jsme byly nadmíru spokojeny, ačkoli při delším pobytu bychom se určitě rády popojely podívat i dál po pobřeží.

Co ubytování?

S dětmi zpravidla volíme variantu ubytování přes Airbnb, je to pro nás pohodlnější a příjemnější. S Lenkou jsme si to ovšem chtěly užít opravdu se vším všudy, včetně rozmazlujících snídaní a servisu pokojové služby, takže jsme nakonec zvolily hotel v centru s výhledem na moře.

Leni, díky, že jsi mě k hotelu ukecala, už jen ten zážitek nonstop servisu a opečovávání byl povznášející!

První ranní výhled z okna :-)

Poslední ranní výhled z okna :-)

Jak to doma zvládl muž s dětmi?

Muž není žádný sváteční tatínek, a tak je plně uzpůsoben a připraven na celodenní i vícedenní péči o naše potomstvo 😉

S dětmi se rozhodl vyrazit na dvoudenní čundr, který si všichni užili, děti mou nepřítomností nijak nestrádaly a řekla bych, že všem tohle malé odloučení prospělo. S dětmi jsme se na sebe o to víc těšili a muž si zase trochu zocelil nervovou soustavu.

(Foto musím vyšťourat od muže ;-)

A na závěr už jen malé pošťouchnutí…

Chápu, že pokud máte ještě maličké děti, od nichž si, byť jen dvoudenní odloučení, neumíte představit, je pro vás podobná akce zatím nerealizovatelná, ale ať už jste v jakékoli fázi své mateřské cesty, moc ráda bych vás povzbudila v jednom:

Dopřávejte si čas pro sebe!

A pokud to potřebujete slyšet ještě jednou, pusťte si moje video, které jsem pro vás celá natěšená ve Španělsku amatérsky natočila 😉