pondělí 28. května 2018

Holčičí den s Královnou Kapeskou a Myšákem


V naší pětičlenné domácnosti, se psem a kočkou navíc, je jen málokdy klid a ticho. Zato se tu hodně mluví, směje, křičí, hádá, zpívá, hraje a řádí. Je tu zkrátka živo(t).
Zpravidla na mě mluví dvě až tři děti najednou a každý chce něco jiného. Jeden by si rád povídal, další se mnou chce stavět lego a třetí by šel raději ven. Jeden chce ticho na čtení, další si chtějí udělat diskotéku. Jeden by rád k obědu brambory, druhý těstoviny a třetí nejlíp svíčkovou. Dvě třetiny dětí chtějí k vodě a ten poslední do lesa. Ami by šla na zámeckou výstavu princezen a kluci spíš do vojenského bunkru. Starší děti chtějí pustit Harryho Pottera a Vili Krtečka…



Není to vždycky jednoduché najít řešení (a díkybohu za okamžiky vzácné trojdětné shody a jednomyslných rozhodnutí o tom, co k obědu, kam na výlet a jakou pohádku v posteli přečíst).
Na druhou stranu lepší kurz diplomacie, vyjednávání, sebeprosazení, argumentace, komunikace, ale i respektu, vzájemné úcty a laskavosti, než tohle intenzivní rodinné soužití několika různých povah a temperamentů si neumím představit…
O to báječnější ale je, když se nám podaří vyšetřit si čas jen v sestavě rodič a jedno dítě.
Čas plné pozornosti, tulení, sdílení a otevírání třináctých komnat. Čas pro nás dva. Nebo dvě.
Zatím se mi navzdory vší snaze nepodařilo dát těmhle „ranďátům s maminkou“ nějaký řád a pravidelnost a necháváme je k sobě zpravidla připlouvat podle okolností, příležitostí a potřeby každého z dětí.
A právě tak k nám připlulo rande včerejší. Moje a Amálčino.



Narazily jsme totiž na upoutávku na muzikál Královna Kapeska a Ami se už do ukázek zamilovala. Tak jsme zabookovali vstupenky, domluvili hlídání pro kluky, protože muž se tento víkend družil na kolech s kamarády, a Amálka dva týdny odpočítávala, kolikrát se ještě vyspíme a vyrazíme na to naše holčičí rande.
Včera konečně nastal den D.
Odvezli jsme kluky k babičce a vyrazili.
Nejdřív na nákup bot ladících Amálce k šatům a pak už na vlak do Prahy.
První zastávkou v Praze se stal Obecní dům, kam jsme si před představením skočily na rychlý pohár a pak už naproti do divadla Hybernia na muzikálovou KrálovnuKapesku nebo-li Královnu Přírodních Sil, KPS.



Já mám muzikály ráda, i ty lehce kýčovité, a tak jsem si tady i já přišla na své. V Kapesce je několik výrazných melodií, které z hlavy nemůžu dostat ještě teď, milé výkony dětských herců, a dokonce i ekologicko výchovný apel. Ale největší zážitek pro mě bylo Amálčino nadšení se kterým celý muzikál hltala a po jeho skončení začala žumrat, že by chtěla jít ještě jednou a nejlépe hned teď.
Návštěvu Královny Kapesky tak za nás můžu jen doporučit, my z ní byly nadšené a CD s písničkami nám tu nějaký čas evidentně pojede nonstop. (Do prázdnin už zbývá jen několik málo repríz, všechny v neděli v 11 a v 15 hodin.)




No, a protože po Kapesce jsme byly ještě pořád nedostatečně vyranděné, zašly jsme si do cukrárny Myšák, kousek od Václavského náměstí, kterou jsem už nějaký čas měla na seznamu podniků, které bych v Praze ráda omrkla.
A zklamané jsme rozhodně nebyly.
Ami si svým princeznovsko vílím vzhledem hned po příchodu „vysloužila“ balónky, spolu s jídelním lístkem nám přinesli omalovánku s pastelkami a limonády, věneček, chlebíček a na pohled i chuť dokonalé latté nás spolu s krásným interiérem opravdu okouzlilo.




Skutečnost, že nám nesmírně milá slečna servírka přišla jen tak říct, že nám to s Ami moc sluší a je na nás od baru krásný pohled, byla už jen třešničkou na dortu našeho holčičí energií prodchnutého dne.
Ve vlaku jsme si pak ještě vychutnaly poslední chvilky jen ve dvou, hrály slovní fotbal a hru „Hádej, kdo jsem?, kterou jsme si koupily na nádraží v obchůdku Tiger, „posvačily“ croissanty, které jsme jako pozornost podniku dostaly při odchodu z Myšáka a zkrátka se jen radovaly z toho, že jsme spolu.



Bylo to nejpovedenější rande, které jsme zatím s Amálkou zažily. Plné ryze holčičí energie a mnohem jemnější, něžnější a růžovější energie, než jakou zažíváme v přítomnosti našich kluků.
Já jsem měla na jeden den jedináčka a Amálka maminku sama pro sebe.
A to samé bych moc přála každému dítku a jeho rodičům.
Alespoň čas od času prostor jen pro vás dva, který vám pootevře dvířka k tomu, co možná bývá mezi sourozenci v dětech tak trochu ukryto, a který vás může krásně dosytit a doplnit „pohár vzájemné lásky“, který se občas v tom každodenním shonu a snaze vyhovět všem a zároveň si urvat trochu času pro sebe, pro partnera a pro cokoli dalšího, vybryndá…



A co vy, randíte s dětmi?

4 komentáře:

  1. Milý článok a určite ste si užili prima deň...
    Majte sa,
    A.

    OdpovědětVymazat
  2. Juuu, krásný článek a opět silné uvědomění i pro mě. Musím si na synka taky udělat čas jen pro něj. Za půl roku, co má sestřičku, sice mívá dost mojí pozornosti, ale vlastně za celého půl roku mě neměl úplně pro sebe a zasloužil by si to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě jsem chtěla napsat "díky". Takže díky :-D

      Vymazat
  3. Snažíme se, ale není to pravidelne. Ale jsme teď poměrne čerstve 5 členná rodina, tak uvidíme, jak to pude dal. Ale určíte chci dělat taky holčičí jízdy s nejstarší, když má ty bratry :-) Terka

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)