sobota 13. května 2017

Zpátky na světlo...

Ráno se mi nechtělo vstávat ještě víc než obvykle a celý den jsem se těšila, až děti usnou. Když jsem dostala příležitost, prospala jsem patnáct hodin v kuse. Nechtělo se mi číst. Psát. Připravovat se do školy. Chodit ven. Hrát si s dětmi. Sdílet. A vlastně ani mluvit.
Žila jsem jen ve svojí hlavě, a i když na autopilota jsem fungovala v rámci možností beze změny, měla jsem pocit, že ze mě vyprchala veškerá energie.
Jsem sice tělem i duší optimista, ale i optimisté mají své dny a právě do nich jsem se ponořila v posledních několika týdnech.
Odstartovala to frustrace ze školního systému, vyhrotila školní inspekce a následoval naprostý útlum.
V posledních dnech jsem ale konečně začala pociťovat příliv sil a po dnešku můžu zase říct: Jsem zpátky v sedle, bejby!
Důkaz?
Před osmou ráno jsme vyrazili s kamarádkou na patnáctikilometrovou cestu na kolech do Pardubic. Absolvovali jsme u nás ve škole skvělý seminář Agrese je OK. Zajela jsem si k mamce na oběd, kde jsme se po neskutečně dlouhé době sešli i s bráchou a jen tak ve třech, jako kdysi dávno, jsme na terase probrali všechno, včetně smyslu života. Stavila jsem se na rychlé latté a prošla si poznámky ze semináře. V parku si zase odchytla kamarádku a společný třicátý kilometr jsme pak oslavili na lázeňské zahrádce drinkem.
Teď se mi napouští horká vana a já se do ní chystám ponořit s pocitem, že moje pouť temným údolím je u konce a mě zase na pár týdnů, možná i měsíců čekají slunné vrcholky.
A já jsem za to nesmírně vděčná.
Jak za své temnější dny, tak za ty slunečné.
Protože bez těch smutných, by ty veselé nikdy tolik nezářily. Protože ty temné, mě přivádějí blíž a hloub k sobě samé. Protože když dopadnete na dno svých sil, můžete se od něj už jen odrazit zpátky na světlo.
Někdy na lidi působím jako nevyčerpatelná baterie dobré nálady. Takové optimistické perpetum mobile. Ale není to tak. Jsem úplně normální…
Tak jen si dovolme odžívat i ta méně zábavná období v životě bez výčitek a s vědomím, že i takové prožitky nás posouvají vpřed.
Koneckonců, manuál na šťastný život jsme do rukou nikde nedostali, nezbývá proto než na to jít metodou pokus omyl 😉


2 komentáře:

  1. Báro máš naprostou pravdu. Také jsem optimistka, ve všem v životě jsem se naučila hledat to lepší, ale i tak občas dojde palivo. Je třeba to nechat být jak to je, spánek je nejlepší lék. A pak je opět srdce dokořán, úsměv na rtech, zářivé oči a velikánská chuť žít život se vším všude.
    Ať se ti daří.
    Ála

    OdpovědětSmazat
  2. Moc děkuji za tento článek, čtu ho už potřetí. Píšete perfektně, hezky se to čte a co víc, dodává to opravdu povzbuzení! Děkuji, D.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)