neděle 9. dubna 2017

Co mě „žere“?


Měla jsem v plánu napsat optimistický jarní článek o rozkvetlých stromech, prodlužujících se dnech a drobných radostech, které nám z toho plynou.

Ale nejde mi to.

Poslední dobou se ve mně totiž mísí vnitřní pocit spokojenosti a štěstí se sžíravou frustrací.

Myslela jsem si, že práce ve škole mě bude naplňovat, bavit, dávat mi smysl.

A je to tak. Nikdy neříkám, že jdu do práce, protože to vlastně jako práci ani nevnímám (chodím prostě do školy :-). S dětmi mě to nesmírně baví, inspiruje a jsem vděčná za možnost být jim nápomocná při jejich objevování světa.

Jenže to je bohužel jen jedna část mince.

Protože všechno, co s dětmi ve škole dělám a jak to dělám není jen o našich žáčcích, průvodcích a rodičích.

Kdepak.

Daleko větší váhu tu má prosím pěkně systém!

To, jak dobře a v souladu s ŠVP máme vyplněnou třídnici, jestli máme kvalitně zpracovanou koncepci a vyvěšený školní řád... Přesně to zajímá stát. Systém.

Jemu je například úplně šumák, že naši prvňáčci pořád leželi v Mapách a tak jsme se pustili do putování po kontinentech. Ne, on se ptá na to, jak je možné, že děláme něco, co spadá do Rámcového vzdělávacího programu AŽ někde v páté třídě! Co na tom, že děti to zajímá právě teď? A že probírání ročních období a třídění ovoce a zeleniny jim zdaleka tam vzrušující nepřijde, protože to mají v malíku už od školky?



Ač jsme se tomu bránili, byli jsme polapeni systémem. Jsme polapeni systémem. Musíme s dětmi (do určité míry) pracovat v souladu se systémem.

A mě to deptá. Vysává mě to. Bere mi to chuť i energii do práce.

Občas mě přepadne touha na všechno se vykašlat. Stáhnout Matyho do domácího vzdělávání a nechat se víc vzdělávat životem než předžvýkanými „moudry“ někoho, kdo usoudil, že v tomto věku je třeba umět a probrat právě to a to. Dát sama sobě i svým dětem důvěru, že své místo ve světě si najdou i bez všech slavných institucí, z nichž pak vyjdou s oním nezbytným a blahoslaveným „papírem“…

Ale vím, že něco takového každý rodič udělat nemůže. A mně se ty naše po vědění a tvoření bažící školáky zatím opouštět nechce.

Nezbývá mi proto, než se nad věc povznést a zaměřit se raději na ty kvetoucí stromy, prodlužující se dny a chvilky čirého štěstí, které člověk cítí až v konečcích prstů.



Právě z takových chvil se snažím poskládat si svět a třeba jednou najdu odvahu a sílu i ten systém nějak kulantně opustit ;-)

13 komentářů:

  1. Milá Baru, jak já ti rozumím. Úplně stejne pocity jsem zaživala taky a je to právě důvod, proc se zatím "zpátky" úplně netěším 😕 Tolik administrativy kolem, která zabírá podle mého zbytečně moc času, místo toho, aby se ten čas třeba věnoval přípravě. O systému ani nemluvím 😠 Ale stále je důležitější ta touha touha a chuť děti učit něčemu novému, aspoň myslím 😉 Jana

    OdpovědětSmazat
  2. Jak s Tebou, Barunko, souzním. Mám ty samé myšlenky, úvahy i pochody. A to jste,milé kolegyňky, nezažily to papírování, školení, sdílení, hospitování, přípravy na pg festivaly, ukázkové a otevřené hodiny, rodičovské kavárny, tvorbu POPRu a PPRŠ,měsíční zprávy, kde píšeme o své práci ... toto vše navíc k běžné práci máme díky 5ti letému projektu PŠÚ dotovaným Petrem Kellnerem! A já ještě k tomu z vlastní vůle slovní hodnocení. Tak si popřejme zvídavé žáčky a hodně sil:-) Krásné jaro, MOnika.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Monco,jak pisi Barce! Nevzdavejte to! Kez bych Vas obe mela bliz! Protoze Vam s Barcou bych moji dcerku s klidnym srdcem sverila! Bara

      Smazat
  3. ale v domácím vzdělávání to taky systém má podchyceno, musí se chodit na přezkušovaní, takže taky budete muset učit ovoce a zeleninu a ne kontinenty, ne?
    Sousedka taky nedala děti do školky a tvrdila že nedá ani do školy, ale jak se to blíží, "měkkne". Možná i kvuli tomu že její děti jsou trochu - jak to říci, nemluví, stydí se, nejsou zvyklé na jiné děti - laik by řekl že pozadu. Sama asi vidí ten velký rozdíl, i když to může být i o povaze.

    OdpovědětSmazat
  4. Baru, dekuju za takovy clanek. Pripadam si min nenormalni, kdyz mi ten system pripada nenormalni. Jeste pred par dny jsme resili skolu a kolegyne (matka prvnacka, ktery uz ponpar mesicich vymysli vymluvy, proc nemuze do skoly) mi rikala, at svemu diteti duveruju, ze tu skolu (statni) prece zvladne. Nepochybuju o tom, ze by to zvladl, ale za jakou cenu.
    Dekuju moc vsem statecnym, jako jste vy - ucitele malych soukromych skol. Protoze jen diky nim budou moct i moje deti chodit do skoly, ktera je bude bavot a kterou bidou mit rady.

    OdpovědětSmazat
  5. Mozna... kdyby byl kazdy zodpovedny sam za sebe, mozna kdyby ke vzdelani kazdy pristipoval jako Vy, mozna kdyby se kazdy staral sam o sebe...mozna. A mozna taky ne. Vite jak, kdyby byly v pr*** ryby, nebyly by rybniky :-))) System je hold pro vetsinu. A vetsina neni pripravena prevzit svuj zivot do svych rukou. Proto je Vas takovych potreba daleko vic. Az nebudou lide system potrebovat, nebude :-))) Lenka

    OdpovědětSmazat
  6. Barunko, jsem ve školství od podzimu 89 a musím říct,že to,na co si stěžujete,že rok od roku horší... Skoro mám chuť rouhačsky říct-zlatý komunisti... Dokumentace bylo minimum, osnovy byly sepsané v jedné zelené knížce a to,co jsem chtěla s dětmi dělat,se na ně dalo kdykoli naroubovat. Pravda,dělala jsem na malotřídce,pod úžasnou ředitelkou, která mi dávala svobodu pracovat podle svého... Revoluce v tom nic nezměnila. Dnešní byrokracie, papírování a důraz na bezchybné fungování soukolí systému mě taky deptá. Poslední dva roky se cítím vyhořelá... Snad to přejde,do důchodu mám ještě dvacet let... Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mohu podepsat. Tlak systému je rok od roku horší, nejlépe se učilo v divokých devadesátých létech. Ale na druhou stranu, je třeba vytrvat, vždyť jak k tomu ty děti přijdou, když to všichni bojovníci zabalí:-)? Držím Vám palce, povzneste se.

      Smazat
    2. Přesně, ale naštěstí se roubovat dá i dnes. Proto zůstávám "v systému", na škole nás je jako psů, papíry vždycky "někdo" udělal a já mu za to děkuju, že se tím nemusím zaobírat. Neumím si představit, že bych se v tom pachtila sama.
      Pořád si myslím, že tahle práce je o lidech a nehraju moc na dělení "běžné" (stádo) versus nemainstream. A nemám problém, když zjistím, že robátka ovoce a zeleninu dávno ovládají, věnovat tomuto pár minut (proč bych to nezapsala, když jsme to dělali?) a dál jet to, co je zajímá. Mám spíš opačný problém, rodiče se pak ptají, proč vášnivě diskutujeme ve škole o smrti (kterou oni sami vytěsnili) - co na tom, že jsme na téma narazili v dětském bestselleru? Ale mně to za to stojí. Jsme v systému a tak to prostě je.

      Smazat
  7. Mile damy...vim,ze to nemate jednoduche.Domnivate se,ze v jinych povolanich je to jine???? Uklidnim Vas neni!Tak tedy hlavu vzhuru,zivot je boj!Hezke dny.JP

    OdpovědětSmazat
  8. Baru, já jsem moc ráda, že lidé, jejichž práce si vážím (jak Tvé práce, tak práce Moniky "z Kopečku"), to vidí podobným způsobem jako já. Svoje frustrace (ale jsem momentálně na plno na mateřské - ovšem učila jsem předtím celých 15 let) jsem psala své kamarádce, pohybující se mimo školství... napsala mi na to, že dobrá učitelka si poradí i se špatným systémem (viz Monika)... nejprve mě to trochu naštvalo, ale pak jsem si na to vzpomněla vždycky, když mi bylo nejhůř... tak držím pěsti a přeji moc sil v tom úžasném poslání, které děláš! :) Já práci s dětmi (potažmo dospívajícími posledních osm let) opravdu miluju a neumím si ani představit, že bych chtěla dělat něco jiného, ale občas zažívám úplně stejné chvilky zmaru, jako Ty... Proto posílám co nejvíc síly a energie k překonání "trudomyslu" a k nabrání sil do další "práce"! :)
    Peťka :)

    OdpovědětSmazat
  9. Ahoj Báro, mám děti pět let v domácí škole a bojuji s tím, o čem píšeš úplně stejně. Myslím si, že to je v nás. Vnější systém se odráží i v našich nitrech a my se s ním každý musíme popasovat. Je to prostě jen a jen zase na nás samotných jestli to proměníme a trpělivě budeme tvořit cestu novou. Taky někdy propadám do skepse, obzvlášť blíží-li se nám přezkoušení, ale když vidím,jak jsou děti šťastné a tvůrčí, hned mě ta nálada opouští.
    Takže má to smysl, ať už ve škole nebo doma, vytrvejme a podporujme se :-)
    Zuzka

    OdpovědětSmazat
  10. Baru,a ja prosim,nevzdavejte to! Je to tak moc smutny! Pri predstave,ze za chvili budu resit skolu pro svou dcerku...ale vim,ze to jde I jinak a Vy nam jdete I s Moncou z kopecku prikladem,ze to jde! Verim,ze kazdy jeden z nas to proste jednou dokaze zmenit,ten co bude chtit a bude vedet,ze to vsechno jde I jinak! Preosilam co nejvic energie a diku! Bara

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)